O netradiční stavbě zapadající do krajiny Pálavy letos hodně mluvili odborníci i laici, psaly o ní prestižní publikace a sbírala ceny doma i v zahraničí. „Když jsem stál na pomyslné bedně a přebíral Českou cenu za architekturu, děkoval jsem i své matce, která se jedinkrát v životě dopustila korupčního jednání, ale už je to 43 let, takže je to promlčené,“ směje se Radko Květ.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii

Čím to je, že je pavlovská stavba tak v kurzu?
Takových u nás asi moc není. Ne že by tu nebyli kolegové, kteří by to nezvládli, ale možná že jsme byli ve správný čas na správném místě. My jsme kdysi dávno na pavlovský archeopark dělali studii, a tím to pro mě skončilo. Myslel jsem si, že to vyšumí, ale dopadlo to jinak. Investor, což bylo Regionální muzeum v Mikulově, zřizované krajem, se poptával dál a dokázal sehnat dotace z evropských fondů, jinak by na muzeum nikdy peníze nebyly.

Stálo kolem sta milionů korun. To je hodně, nebo málo?
Vlastní objekt přišel asi na 65 milionů. Na 40 milionů infrastruktura, technologie, programy a expozice. To na takovou stavbu není mnoho.

Když jsem viděla archeopark poprvé na fotografii, přišlo mi to, jako kdyby obr sebral kusy stavebnice a rozhodil je na louku. Ale pak na místě jsem cítila, že je v tom určitý řád. Jak to tedy je?
Prostě to tak vyšlo. Architekti se trumfují, kdo udělá větší, širší, delší nebo bizarnější stavbu, která se pak stane ikonou. To ale není náš případ. Byli jsme limitovaní pozemkem, který je národní kulturní památkou. O tom, jestli se tam má stavět, debatovalo asi čtyři měsíce sedm odborníků na půdě Akademie věd. Nakonec rozhodli, že ano, ale s tím, že musíme stavět na ploše vykopávek z 60. let. Ale problémy s tím byly.

Jaké?
Když jsme někde kousek nutně potřebovali, musely se dodatečně udělat archeologické průzkumy. Archeologové byli vstřícní a dělali jako šrouby, jinak by se to protáhlo o další měsíce, možná roky. Další věc, která nás limitovala, byl terén. Tvoří vlnu a plošinu, na které stály chatrče. A to jsme chtěli zachovat. V jednom místě jsme se ale dostávali na výšku 2,30 metru, což je hodně nízko, a i když jsme to měli 3D vymodelované, měl jsem strach, že to bude na lidi pocitově padat. Dopadlo to ale dobře. A poslední problematickou věcí bylo, že šlo o stavbu v chráněné krajinné oblasti Pálava. Toho jsem se bál nejvíc.

Hodně jste je museli přesvědčovat?
Nakonec vůbec. Donesli jsme tam projekt, představili ho a za půl hodiny jsme měli kulaté razítko. Líbilo se jim, že naše věže korespondují s bílými pálavskými skálami kolem a že tam vnášíme i vlnu vinohradů.

A co ty věže, proč vykukují právě tam, kde vykukují?
Kde budou vykukovat a vlastně celé uspořádání muzea, bylo zase dané tím, kde můžeme stavět. Naplánovali jsme dlouhý vstup do haly s pokladnou, zázemím pro WC a výtvarným dílem naproti vstupu. To máte prakticky v každém muzeu. Na konci pohledové osy jsme původně naplánovali kapli s vrchním červeným osvětlením a venušemi, kterým měla kralovat ta z Věstonic. Nakonec jsme to museli změnit, protože se tam našla pravěká skládka mamutích a dalších kostí zvířat, která měla být podle předpokladů jinde. A vznikla expozice kostí „in situ“.

Co to je?
Že nálezy zůstávají na svém místě. Co se najde, jen se očistí a nechá se v původní poloze.

Postavili jste muzeum doby lovců mamutů. Jaký je váš vztah k pravěku?
Asi bych to neměl říkat, ale na začátku jsem se ptal sám sebe, jak je vlastně ta Věstonická venuše stará.

Tak jste si to dostudoval?
Na studium nebyl čas, ale něco jsem pochytil. Hlavě jsem zjistil, co je u muzea nejdůležitější. Aby si návštěvníci odnesli, kde byli, že to je světové naleziště a jak je staré. Zbytek si dohledají během 20 sekund v mobilu. A také jsem si uvědomil, že naši předkové nebyli žádní blbci. Pořád se vytahujeme, jak jsme chytří, létáme na Měsíc a pomalu na Mars, ale sehnat někoho, kdo umí udělat z cihel rovnou zeď, je horor. A oni uměli loupat kamení, tkát látky, dělali nádherné sošky, ženské se zdobily krásnými šperky. Všechno uměli. Jsou věci, ke kterým člověk přijde zkušenostmi a věkem.

A k čemu jste došel vy?
Třeba k tomu, že bych měl vědět něco o svých kořenech, a začal jsem jezdit do Bulharska, kde mám vzdálené příbuzné. Otec sepsal genealogii až do 17. století a je to hodně zajímavé čtení. Mám tu busty svého pradědečka Rudolfa Hesse a jeho ženy. Byl právník, jeho syn, můj děda, byl také právník, oba byli z Opavy ze Sudet, takže advokátní kancelář Hess by po válce nezněla nejlíp (jmenovec Rudolf Hess byl jedním z nejvýše postavených politiků nacistického Německa – pozn. red.). Tak si vzal jméno po mé babičce, která byla poloviční Bulharka a jmenovala se Cvetková, a počeštil ho. Moje jméno je čistě umělé, ale ještě v knize o slavných českých vilách je funkcionalistická vila mého dědečka v Opavě, kterou mu stavěli slavní architekti bratři Šlapetové, uvedená jako Hessova vila.

Takže vy jste z právnické rodiny. To se dědí. Jak to, že nejste právník?
Vždycky jsem toužit stát se umělcem. Líbila se mi svoboda. Maloval jsem a chodil do lidušky k panu profesoru Jaroslavu Škarohlídovi a Robertovi Hliněnskému a Petru Skácelovi, významným malířům, které režim nemiloval a museli si přivydělávat tím, že učili v lidušce. A pak jsem se přiženil do rodiny Bohumíra Matala, který patřil mezi významné představitele brněnské poválečné malby 20. století, a seděl v koutě a poslouchal. Pak mě napadlo, že bych je mohl poprosit o takovou večerní univerzitu. Jenže se konaly asi třikrát a pak mistr zemřel. Prostě jsem to prokoučoval.

A proč jste tedy nešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou?
Hlásil jsem se tam, ale neuspěl jsem. Tak jsem šel na architekturu, udělal jsem bez problémů zkoušky a suverénně počítal, že se tam dostanu. Jenže pak jsem se dozvěděl, že i když jsem byl mezi nejlepšími, hodinu se o mně dohadovali, protože moji rodiče nebyli ve straně. A tam spadá příběh s bonboniérou pro sekretářku. Nebýt toho, možná jsem se architektem nestal a archeopark by nestál.

A jsme zase u něj. To je asi váš a vašeho kolegy Pavla Pijáčka největší životní úspěch.
Určitě. Ale největší paradox je, že sbírá Jihomoravskému kraji, pod který patří muzeum v Mikulově, jednu cenu za druhou, ale přitom mě jiná organizace kraje z projektu archeoparku s římskou tematikou vyhodila pro absolutní profesní neschopnost a žaluje mě o miliony.

Můžete být konkrétnější? Nešlo o Římský vrch pro Thermal Pasohlávky?
Záležitost je otevřená a já doufám, že se s krajem dohodnu, proto bych se k tomu nerad vyjadřoval.

Jsme na začátku roku a to se obyčejně bilancuje ten předchozí. V čem byl pro vás rok 2017 zajímavý? Kromě archeoparku.
Pro mě v tom, že jsme s Valérem Kováčem měli vernisáž v Galerii F v Brně. Další díla jsem měl ve Vídni v nadzemce v designové obloukové kavárně a moje obrazy nyní visí ve vinném sklípku na Orlí.

A co malujete?
Témata, která jsou společné s architekturou. (Ukazuje na nezarámované obrazy opřené o stěnu) Tohle je třeba pohyb v Římě. Abstraktní půdorys. Tohle zase francouzský Menton. Také trochu fotím a hraju si přitom s prostorem a občas si pro radost udělám i nějaký výtvarný objekt. Jsem rád, že jsem se po letech zase vrátil ke kumštu. Jen kdybych na to měl víc času.

A na čem nyní pracujete jako architekt?
Na knihovně pro Litomyšl, na rekonstrukci části Špilberku a na projektu Celního muzea v bývalé celnici v Hatích, a dodělali jsme expozici 21. století u Dietrichsteinů pro Moravské zemské muzeum.

Archeopark je vysoká laťka, ale přece – máte nějaký architektonický sen, který byste si chtěl splnit?
Pravdou ale je, že archeopark a jeho úspěch je pro mě naplněním životního snu. Kdyby se ale něco velkého naskytlo, šel bych do toho s radostí.