ŠÁRKA GRAUOVÁ
Za Marií Rút Křížkovou (15. června 1936 Miličín — 4. prosince 2020 Čerčany)
V Marii Rút Křížkové odešla nejen literární historička a editorka, díky jejímuž vytrvalému úsilí dnes máme k dispozici mimo jiné kompletní soubor díla Jiřího Ortena, nýbrž také žena, pro niž literatura byla víc než profese. Literaturu chápala jako existenciální setkání se zřídlem pravdy a krásy, literatura byla východiskem všeho, co dělala, počínaje rozmanitými podobami práce se slovem a konče rozmanitými způsoby společenského angažmá, jež ji přivedlo například k roli mluvčí Charty 77 či k členství v Etické komisi ČR pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Není proto divu, že sám její život by vydal na román.
Narodila se v maloměstském prostředí, kde se život soustřeďoval sám na sebe, tatínek však byl kvůli protiněmeckému furiantskému kousku totálně nasazen a matce, oslabené porodem, byly tři děti odebrány, zčásti rozděleny a dány na vychování. V dětském protestu proti sedlákovi, který bil řemenem její dvouletou sestru, Marie Rút později spatřovala první projev svého přesvědčení, že člověk není nikdy tak bezvýznamný, aby se nemohl vzepřít nespravedlnosti. Pro tento svůj postoj jí byl roku 2012 udělen Pamětní odznak účastníka odboje a odporu proti komunismu a její celoživotní zápas za důstojnější podmínky k životu byl roku 2015 odměněn Cenou Ústavu pro studium totalitních režimů za svobodu, demokracii a lidská práva.
Rodina se těsně po válce přestěhovala do sudetského Rumburku, kde si mezi sebou znesvářené strany konfliktu stále ještě vyřizovaly účty. Otec se tam stal národním správcem ševcovské dílny po původním, odsunutém majiteli, dílna mu však byla později zabavena a otec, snad také pro styky s Bedřichem Judytkou, velitelem odbojové organizace Dr. Edvard Beneš, odešel pracovat do uranových dolů. Jen díky rozvodu rodičů, kteří se posléze roku 1962 znovu vzali, mohla být Marie Rút přijata na Pedagogickou školu v Liberci, kde roku 1955 maturovala.
Ještě předtím však došlo k jejímu osudovému setkání s básnickým dílem Jiřího Ortena. Kvůli Ortenovi se už jako rozvedená matka dvou dětí přihlásila k dálkovému studiu češtiny a pedagogiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde roku 1968 obhájila diplomovou práci Prózy v kontextu Ortenova díla. Rigorózní práci s titulem Jiří Orten, básník smrti a lásky už v roce 1970 obhájit nesměla (vyšla roku 1978 v samizdatové edici Kvart Jana Vladislava). Doktorát filozofie získala až roku 1991. Ještě za studií spolupracovala s Karlem Svátkem na vydání tří knih do té doby nepublikovaných Ortenových próz: Eta, Eta, žlutí ptáci (1966), Pro děti. Knížka naslouchajícím (PP 1967); Převleky. Podivná smrt Filipa Frieda (1968). Z téže spolupráce se v téže době zrodila i edice Dopisy F. X. Šaldy Simonettě Buonaccini (1967).
S Ortenem byla tak či onak spjata značná část jejího dalšího života. Z pocitu hluboké vnitřní spřízněnosti s básníkem, který tragicky zahynul roku 1941, si našla cestu k jeho nejbližším i jeho někdejší dívce Věře Fingerové, matce Ortenova potraceného dítěte. Přestože se v té době považovala za nevěřící, ze solidarity s osudem Židů vstoupila roku 1971 do židovské obce a přijala jméno Rút podle moabské ženy, která se ve stejnojmenné biblické knize provdala za židovského přistěhovalce a po jeho smrti se rozhodla zůstat součástí Izraele. A podle levirátního zákona, ukládajícího bratrovi muže, který zemře bezdětný, zplodit s vdovou pro svého zemřelého příbuzného potomka, se ze vztahu s Ortenovým bratrem Otou Ornestem narodila její třetí dcera Ester. Od počátku devadesátých let se, už jako věřící katolička, významně podílela na činnosti Společnosti křesťanů a židů.
Místo zkoušky z judaismu, nutné k přijetí do židovské obce, pronesla Marie Rút Křížková přednášku o Ortenově krátké litanické skladbě „Jeremiášův pláč“. Na znamení vděčnosti za to, že jí bylo umožněno k židovství přistoupit, se Marie Rút Křížková ujala ediční přípravy chlapeckého rukodělného časopisu Vedem, který vycházel v terezínském ghettu. V době po srpnu 1968, kdy pro své protiokupační postoje nemohla dál působit jako učitelka češtiny, tak získala na čas zaměstnání v Památníku Terezín. Na výboru z tvorby třináctiletých až patnáctiletých chlapců z „domova jedna“, z nichž valná část skončila v koncentračních táborech, se podíleli ještě dva přeživší autoři časopisu Kurt Jiří Kotouč a Zdeněk Ornest. Kniha s titulem Je mojí vlastí hradba ghett? vyšla roku 1978 jako samizdat, tiskem mohla vyjít až v roce 1995. Byla oceněna Zlatou stuhou za nejlepší knihu s tematikou mládeže a anglický překlad R. Elizabeth Novakové získal cenu National Jewish Book Award v kategorii holokaust.
V polovině 70. let byla krátce zaměstnána ve Středočeské galerii, o kvalifikovanou práci však pro neochotu k spolupráci se Státní bezpečností přišla. V téže době se prostřednictvím své nejstarší dcery Dagmar seznámila s tajnými salesiány kolem kostela svatého Kříže na Příkopech, kde se setkával katolický dorost z různých farností, a roku 1974 se vrátila k římskokatolické víře svého dětství. Z jejího přátelství s tehdejšími řeholníky se po roce 1989 zrodily dvě publikace napsané ve spolupráci s nedávno zemřelým salesiánem Benno Benešem: dvojjazyčná kniha Philippsdorf — Filipov: 13. 1. 1886 (1991, 1999), věnovaná zázračnému uzdravení Magdaleny Kadeové, a Kniha víry, naděje a lásky. Sedmdesát let pů sobení salesiánů v Čechách a na Moravě (1996).
V době, kdy se otevřeným dopisem prezidentu ČSSR přihlásila k Chartě 77, už pracovala jako dělnice v proseckém lese, od počátku 80. let byla zaměstnána v třídírně na poště. V prostředí Charty 77 našla okruh podobně naladěných lidí, z nichž se mnozí stali jejími blízkými přáteli. K postavám, které ji hluboce ovlivnily, patřili kromě manželů Ledererových především její zpovědník a jeden z nejvýraznějších českých katolických teologů druhé půle 20. století Josef Zvěřina a kunsthistorička Miloslava Holubová. S Josefem Zvěřinou ještě před pádem režimu natočila knihu rozhovorů, která vyšla roku 1997 pod titulem Žít jako znamení.
V říjnu 1977 byla předvolána jako svědkyně v procesu s obžalovanými signatáři Charty 77 Jiřím Ledererem, Václavem Havlem a Františkem Pavlíčkem, v němž byl odsouzen i Ota Ornest. V den procesu však byla vykázána z budovy Městského soudu v Praze. Z tohoto popudu vzniklo v letech 1977–1979 Svědectví, které nemohlo být vysloveno (2007).
V únoru 1983 se Marie Rút Křížková za podpory Josefa Zvěřiny a s požehnáním kardinála Tomáška stala po Radimu Paloušovi za křesťany jednou ze tří mluvčích Charty 77 — bezprostředně poté, co byl jeden z předchozích mluvčích Ladislav Lis odsouzen na čtrnáct měsíců do vězení. Byla neustále sledována, Státní bezpečnost jí vyhrožovala odebráním nejmladší dcery, Marie Rút však v této zkoušce obstála — díky Boží pomoci, svým přátelům a nezlomné víře v to, že se ženě nemůže nic stát, má-li na hlavě klobouk. Jak napsala Eva Kantůrková v Sešly jsme se v této knize (1991), v klobouku Marie Rút v říjnu 1979 při procesu s členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných pronikla až do kanceláře předsedy senátu Antonína Kašpara a u sekretářky mu zanechala dopis, v němž mu psala, že se bude modlit za probuzení jeho svědomí. Tato směsice promyšleného postupu, zbožnosti a pošetile vypadajících přesvědčení pro ni byla typická.
Vzdor vší své angažovanosti na poli náboženském i politickém se jí roku 1986, kdy režim postupně slábl, podařilo získat místo učitelky češtiny na základní škole v pražském Hloubětíně.
Léta po roce 1989 označovala Marie Rút za nejšťastnější období svého života: stala se korektorkou v Respektu, vyučovala literaturu na Vyšší sociálně pedagogické a teologické škole Jabok, byla členkou a posléze předsedkyní poroty literární soutěže pro básníky do 22 let Ortenova Kutná Hora, kde založila edici První knížky, mohla psát a publikovat, s energií sobě vlastní se pustila do vydávání Spisů Jiřího Ortena (z celkem devíti svazků jich k vydání připravila šest).
Jakýmsi shrnutím jejího odkazu by mohly být věty, které napsala v anketě Charty z dubna 1985: „Hybnou silou každé ideologické propagandy je lež (či spíše záměrná polopravda) a nenávist, která počítá s lhostejností a strachem. Naším úkolem je tedy vystoupit z tohoto začarovaného kruhu, postavit se lži a nenávisti nebo jim aspoň nepřitakávat. Každé podlehnutí strachu a nenávisti je svým způsobem spolupráce s režimem.“
Vychází v České literatuře 1/2021.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek