DOBRAVA MOLDANOVÁ

Doc. PhDr. Josef Peřina, CSc., patřil ke klíčovým osobnostem ústecké bohemistiky víc než čtyřicet let. Narodil se v Plzni 30. července 1945, zde také vystudoval střední školu. Po maturitě odešel do Prahy studovat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity češtinu a historii. Studium ukončil v roce 1968. Po promoci krátce působil na Pedagogické fakultě v Plzni, v roce 1970 získal místo středoškolského učitele na gymnáziu v Roudnici, kde se usadil, založil rodinu a žil až do své smrti 5. listopadu 2020.

Od roku 1975 působil jako pedagog na katedře bohemistiky Pedagogické fakulty (od roku 1993 Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně) v Ústí nad Labem, kterou také v několika obdobích vedl. Roku 1984 získal titul PhDr. na své mateřské fakultě v Praze, v roce 1985 obhájil kandidátskou dizertační práci v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV (školitel dr. Vladimír Forst, CSc.). Severní Čechy se mu staly osudem: kulturní život Roudnice, na jehož rozvíjení se aktivně podílel, a vlastně celých severozápadních Čech, byly ústředním tématem jeho vědecké práce, pedagogické aktivity i činnosti osvětové a popularizační.

První bibliografický záznam je z roku 1969: Josef Peřina, tehdy zřejmě voják základní vojenské služby, otiskl spolu s M. Strachotou v časopise Voják a kultura článek „Na okraj několika problémů jazykové kultury v armádě“. Pravidelná publikační aktivita byla spojena až se severočeským deníkem Průboj, kde v období 1978–1989 otiskl na padesát drobných článků, týkajících se kulturní historie kraje. Objevují se tu především jména pozapomenutých autorů a kulturních činitelů, kteří působili v severozápadních Čechách: Ervína Špindlera, Karla Tieftrunga, Rudolfa Pokorného, Václava Vlčka z Čeňkova, Filipa Drhy a mnoha dalších. Těžištěm jeho zájmu se stávala stále víc první polovina 19. století, národní obrození.

Zájem o národní obrození se projevil i ve volbě tématu kandidátské dizertační práce, kterou věnoval preromantickému básníku Josefu Krasoslavu Chmelenskému (Josef Krasoslav Chmelenský. Formování tvůrčího profilu). Ta zůstala v rukopise, její části však posloužily jako základ samostatných studií, publikovaných v různých sbornících a kolektivních monografiích. Jsou to např. „Estetika J. K. Chmelenského a K. H. Máchy“ v knize Prostor Máchova díla, 1986, „Básnické počátky J. K. Chmelenského (Příspěvek ke vzniku českého romantismu)“ ve Sborníku PF v Ústí nad Labem 1990, „Poputnice, čili písně cestujícího J. K. Chmelenského a jejich místo v české literatuře 30. let 19. století“ ve sborníku Cesty a cestování v jazyce a v literatuře, UJEP 1995, „Skryté rozpory J. K. Chmelenského“ v časopise Obratník 1996. Polemizuje v nich s tradičním pojetím Chmelenského jako zajímavéholiterárního kritika, ale sotva průměrného básníka, a ukazuje přínos jeho zralé tvorby, která přerůstá formát pouhého sentimentálního veršování. Chápe ho v kontextu jeho vrstevníků jako významný zjev české preromantické poezie a připomíná kladný vztah, který měli k jeho poezii májovci. Tématu obrozenské literatury se pak věnuje v řadě dalších statí, vedle prací o Chmelenském se objevují stati o Antonínu Jaroslavu Puchmajerovi, stati věnované Václavu Bolemíru Nebeskému, německé tvorbě Karla Hynka Máchy i lidem kolem Máchy, např. „anti-Máchovi“, kterého vidí v Emanuelu Hilschnerovi. Pro Peřinův přístup je příznačná kritická skepse, s níž přistupuje ke svým tématům: vychází z ustáleného hodnocení, aby se pokusil na základě pečlivého průzkumu materiálu i pečlivého přečtení primárních textů poopravit některé soudy, doplnit je či upřesnit. Dobře zná dobový kontext „velké literatury“ a pokud pracuje s regionálními autory, vřazuje je do celonárodního kontextu.

Po roce 1989, kdy zanikl Průboj, navázal Peřina kontakt jak se Severočeským deníkem, tak s Roudnickými listy, a pokračoval v sérii článků o literární historii kraje. Připočteme-li příspěvky v časopise Český jazyk a literatura z posledních let Peřinova života, máme před sebou velmi živý obraz literárního života regionu v době národního obrození, založený na solidní znalosti kulturního provozu té doby, dobového tisku a dobových institucí. Škoda, že jsou jeho příspěvky roztroušeny po málo dostupných tiskovinách, v různých sbornících a denním tisku. Výběr z nich by vydal na zajímavou knížku osvětlující mnohdy z nečekaných stran předbřeznovou dobu. Jedinou výjimkou je soubor portrétů třiceti katolických kněží z Podřipska v 19. století, které původně otiskl v časopise v časopise Zvěsti a posléze spojil v monografii „Věrni vlasti a víře…“ (SMP Roudnice 2005).

Druhým velkým tématem Josefa Peřiny byla německy psaná literatura severních a severozápadních Čech, vztahy německých literátů k české kultuře, kontakty mezi českou a německou literaturou. Svůj pohled na tuto problematiku reflektoval ve stati „Reflexe konce multietnicity severních Čech v regionální tvorbě let 1945–1948“ (in Konec a začátek v jazyce a v literatuře, Univerzita J. E. Purkyně 2001), kde vysvětlil své pojetí tohoto zvláštního fenoménu naší kultury. Přihlásil se k názoru J. W. Goetha, který viděl ve staleté multietnicitě a multikulturnosti Čech příklad pro moderní Evropu. Vstoupil na pole zanedbané, málo prozkoumané a dlouho tabuizované. Připravil Přehledné dějiny vztahů české a německé literatury v 19. století (UJEP 1996), které doplnil komentovanými antologiemi Dvoubarevný paprsek Bohemie. Německy a česky psaná literatura na území Čech (UJEP 2007), Echo Bohemie. Beletrie v českých a německých časopisech 20.–40. let (UJEP 2009) a bibliografickou příručkou Zapomínaná tvorba. Němečtí spisovatelé severozápadních Čech 1800–1938 (SPM Roudnice 2007). Vedle těchto knižních publikací se tématu věnoval v desítkách studií, opět roztroušených v obtížně dostupných konferenčních sbornících a kolektivních monografiích. Všechny spojuje důkladná materiálová příprava a detailní znalost problematiky. Za těmito pracemi je obrovské množství heuristické práce, hodin studia zapomenutých regionálních periodik, životopisných materiálů o autorech, kteří nepochybně vytvářeli kulturní život regionu a ve své době byli významní, ale které často nepřipomínají ani velmi podrobné příručky.

Je třeba říci, že Josef Peřina byl především učitel. I zde byla jeho tématem literatura 19. století, o níž přednášel. Vedl semináře zaměřené na tuto problematiku, ale nabízel i kurzy zaměřené k česko-německé literatuře. Pro potřeby pedagogické praxe připravil Literární slovník severních Čech (UJEP 1989). Podílel se na sérii vícejazyčných antologií světové poezie a zejména byl spolutvůrcem Databáze textů české českoněmecké literatury od 16. do 19. století (s V. Millerem a J. Kvapilem, UJEP 2004). Za léta svého působení na ústecké Pedagogické fakultě jeho přednáškami a semináři prošly stovky budoucích učitelů češtiny, kteří si ho pamatují jako přísného examinátora, náročného vedoucího kvalifikačních prací (jejich soupis ukázal, že jich vedl 98) i jejich oponenta, ale především člověka imponujícího zaujetím pro obor. Pro nás, kteří jsme byli jeho kolegové, zůstane na něj vzpomínka jako na dobrého člověka a dobrého odborníka, který svému oboru sloužil skromně a poctivě.

Vychází v České literatuře 6/2020.