Studie: Do databáze Scopus se vtírají predátorské časopisy

Říká se jim predátorské časopisy. Jde o podloudné či pofidérní tituly, které navenek imitují řádné vědecké časopisy, nicméně recenzní řízení či redakční „boardy“ často jen předstírají. Juniorní vědce tak klidně zmatou a lákají k publikování – za poplatky. Ekonomové z ústavu CERGE-EI, ze společného pracoviště Univerzity Karlovy a Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR, v nové studii ukazují, jak do databáze Scopus pronikají predátorské časopisy i kvazivědecké poznatky. Práce Martina Srholce a Víta Macháčka, částečně též s afiliací k Fakultě sociálních věd UK, vyšla v respektovaném časopise Scientometrics.

Nová studie pronikání mapuje v celosvětovém srovnání a s poukazem na geografický původ autorů, kteří tam své texty směřují. „Predátorskými praktikami jsou nejvíce postiženy středně rozvinuté země zejména v Asii a severní Africe. Specificky se jedná o země bohaté na ropu a zemní plyn a z východu,“ líčí Srholec, autor a zástupce ředitele CERGE-EI pro výzkum.

Studie zaujala i redakci magazínu Nature, takže na ni upozornila ve zpravodajské sekci zajímavých novinek z vědy a výzkumu. „Široce užívaná databáze Scopus zahrnuje články z více než 300 potenciálně ,predátorských´ časopisů, které mají pochybnou publikační praxi, zjistila analýza ekonomů z ekonomického institutu Karlovy Univerzity a české Akademie věd v Praze,“ zmiňuje výslovně Nature.

Autoři se tématu dlouhodobě věnují; think-tank IDEA při CERGE-EI již dříve otiskl aplikačně orientované studie a také webovou „appku“ pro akademiky a knihovníky, které se dostalo i mediální pozornosti. „Na předchozí analýzy IDEA jsme volně navázali ohledně metodologie a dat, ale pro potřeby publikace v mezinárodním odborném časopise bylo nutné celou práci od základu předělat,“ vysvětluje doktor Srholec v interview pro magazín Forum.

Tématem predátorských časopisů se zabýváte již dlouho. Je studie ve Scientometrics zatím vaším nejdůležitějším výstupem - a případně proč?

Zajímají nás hlavně rozdíly mezi zeměmi, jak moc jsou zasaženy tímto problémem. V roce 2015 u nás propukly skandály s predátorským publikováním a prvotní motivací našeho zájmu o toto téma bylo zjistit, jak je na tom vlastně Česko v mezinárodním srovnání. Z toho vzešla IDEA studie v roce 2016, která ukázala, že sice existují místní ohniska, ale celkově to u nás není až zas tak palčivý problém...

A jinde?

Z toho vzešlo zjištění, že v řadě jiných zemí je to daleko horší. S IDEA studií je však obtížné „prorazit“ do zahraničí. Proto jsme se rozhodli téma zpracovat i do článku v mezinárodním odborném periodiku, kde má práce šanci na podstatně větší globální zásah, a to i mimo oblast odborné komunity. Důležité je to i z toho důvodu, že publikací v takovém časopise naše práce dostane do mezinárodního výzkumného diskurzu. Citace článku – v pracích jiných autorů – budou zaznamenány ve světových citačních databázích jako Web of Science či Scopus a my budeme vědět, kdo na naši navazuje, jaký to mělo v literatuře dopad, což je důležitá zpětná vazba. O původní studii netušíme, kolik lidí si ji přečetlo, pokud nám o tom sami nenapíší.

Jak dlouho jste s kolegou Macháčkem na studii pracovali?

Každý článek v dobrém časopise je v našem oboru běh na dlouhou trať. Na analýzy IDEA jsme volně navázali ohledně metodologie a dat, ale pro potřeby publikace v mezinárodním časopise bylo nutné celou práci od základu předělat. Zpracování první verze poslané do časopisu zabere několik měsíců práce. Průběh recenzního řízení je pak trochu sázka do loterie, ale většinou zabere další týdny či měsíce přepisování, což byl případ i tohoto článku.

Co zásadního v práci sdělujete, případně co je objevné anebo i překvapivé?

Práce je objevná hned v několika ohledech. Jako první ukazuje, do jaké míry predátorské publikování proniklo do celosvětově významné citační databáze Scopus, což je samo o sobě závažné zjištění, kterého se již například chytil i příspěvek ve zprávách Nature News.

Za ještě zásadnější považuji, že poprvé ukazujeme na základě reprezentativních dat mezinárodní rozdíly v zasažení tímto problémem, a to napříč všemi vědními obory a v naprosto globálním měřítku. Doposud o tom byly k dispozici pouze dílčí náznaky, zatímco my to ukazujeme v plné šíři. Čtenáři v nejvíce zasažených zemích mohou díky článku poprvé v plné nahotě vidět – a ukázat ostatním okolo sebe –, jak jsou na tom ve srovnání se světem, a že jejich místní komunita má v oblasti vědeckého publikování závažný problém k řešení.

Vysledovali jste nějaké obecnější „zákonitosti“?

Podařilo se nám zároveň určit, jaké charakteristiky na národní úrovni jsou s tímto problémem nejvíce spojeny. Z výsledků plyne, že predátorskému publikování „kvete pšenka“ nejvíce ve středně rozvinutých zemích s relativně velkým výzkumným sektorem, zejména v Asii a severní Africe. Jsou to země, které jsou již dostatečně rozvinuté, aby významně investovaly do rozvoje univerzit a zároveň je jejich akademický sektor již tak veliký, že se stává bez kvalitního hodnocení výzkumu obtížné uřídit, co se v něm vlastně děje.

Pokud je v rozvíjející se zemi jen několik univerzit, na kterých ročně vzniknou desítky či nižší stovky článků v pár oborech, není obtížné sledovat, kde se publikují i případně jejich vlastní obsah. Pokud jsou však v takové zemi desítky univerzit, na kterých akademici ročně publikují tisíce článků, je obtížné se v tom bez propracovaného systému hodnocení výzkumu vyznat...

Narážíte tím na „prosté“ kvantifikování výstupů, výsledků?

Systémy hodnocení výzkumu, založené na počítání „čárek“ za články indexované v citačních databázích – jako byl donedávna i u nás takzvaný kafemlejnek –, které odměňují kvantitu na úkor kvality výzkumu, a které se nedívají pomocí vlastního peer-review hodnocení na samotný obsah článků, poskytují pro predátorské publikování živnou půdu.

Kde je to tedy extrémně rozbujelé? Můžete být konkrétnější?

Pro spoustu čtenářů bude překvapivé zjistit, jak opravdu velký problém je predátorské publikování v některých zemích. Například v Kazachstánu či Indonésii na to připadá téměř pětina a v Malajsii a Indii téměř desetina všech článků indexovaných ve Scopusu.

A to už ukazuje na zásadní systémový problém na národní úrovni. Na úrovni jednotlivých oborů to dosahuje takových rozměrů i v řadě dalších zemí.

Studie má 25 stran a řadu příloh. Chcete některé vyzdvihnout?

Ke článku je jako on-line příloha ke stažení přidána i databáze predátorských časopisů s kódem ISSN, na kterých je tato práce založena, a rovněž podkladová data s výsledky na národní úrovni, takže na naši práci mohou bez omezení navázat další badatelé.

Jaký byl průběh recenzního řízení a publikace? Museli jste něco doplnit, vysvětlovat?

Recenzní řízení bylo patřičně zevrubné, ale férové. Přepisování nás stálo hodně času – zhruba dva měsíce dodatečné práce – nicméně článek se díky tomu od první podané verze opravdu výrazně zlepšil, takže editoři i recenzenti zaslouží upřímné poděkování.

Recenzní řízení v solidních časopisech je jako hořká medicína, která nikomu nechutná, ale pomůže. Dokopali nás například k tomu, abychom zkusili jít podstatně hlouběji do faktorů, které mezinárodní rozdíly v predátorském publikování vysvětlují. Stále se jedná pouze o korelace, o prokázání kauzalit nelze mluvit, ale pro mě je hledání těchto faktorů na národní úrovni nakonec tou nejzajímavější částí celého článku.

Článek zmínil mezi zajímavými zprávami i již zmiňovaný magazín Nature, všimla si ho i média v zahraničí. Zvýšil se zájem o téma? Píše vám i více vědců či novinářů?

Začaly nám k tomu chodit emaily z různých koutů světa – ano, od akademiků i od novinářů, ke kterým by se naše práce jinak asi měla malou šanci dostat, takže publikování v časopise v tomto směru skutečně zabralo. Píší například z Indonésie, Malajsie, Kazachstánu a podobně. Podle ohlasů se to v těchto zemích začalo šířit i po sociálních sítích a v tamních novinách.