Hoření Samec: „Ve veřejném prostoru se ustálila představa, že není jiná možnost než pořizovat si vlastní bydlení“

Bydlení se stává nedostupné pro čím dále více lidí. Ideál vlastnictví však přetrvává. Tomáš Hoření Samec tento jev vysvětluje historickou zkušeností z 90. let. „Trh se soukromým nájemním bydlením byl od doby svého vzniku v 90. letech vnímán jako velmi nejistý, prekérní a pro nájemníky, kteří nebydleli v regulovaném nájmu, velmi nevýhodný,“ vysvětluje sociolog. „Ve veřejném prostoru se ustálila představa, že není jiná možnost než pořizovat si vlastní bydlení. Ostatní formy – veřejné bydlení, obecní nebo nějaké formy kolektivního bydlení – úplně vymizely z představy toho, že to je vůbec možné,“ dodává. Vnímání vlastnického bydlení a jeho dosažitelnosti současnými mladými dospělými se od předešlých generací liší. „Mladí dospělí vnímají, že se situace velmi zásadně proměňuje, přetrvává představa o ideálu vlastnického bydlení, které má určitý statusový symbol, je vnímáno jako finanční zajištění, ale proměňuje se představa toho, zda je to vůbec dosažitelné pro současnou mladou generaci,“ líčí Samec.

Mladí lidé, senioři, lidé ze sociálně ohrožených skupin potřebují v oblasti bydlení alespoň částečnou podporu státu. „Problematika je sanovaná tím, že v České republice je běžná praxe nějakého mezigeneračního transferu bohatství, který je určen na bydlení. Generace, která bydlení zprivatizovala, dokázala našetřit a disponuje majetkem, tak pomáhá v současné době mladým dospělých. My nepotřebujeme jenom zákon o sociálním bydlení. My potřebujeme nějakou strategickou, cílevědomou politiku bydlení, která bude celkově zohledňovat potřeby různých skupin,“ zdůrazňuje sociolog.

Podpora od státu však neznamená pasivní přijímání, důležitá je aktivní spolupráce jednotlivců s institucemi. „Ukazuje se určité volání po tom, aby role státu, obcí, veřejných institucí byla silnější, konceptnější, promyšlenější. To není v rozporu s tím, že zároveň budou aktivní jedinci,“ vysvětluje Samec. „Existují formy bydlení, kdy se ti lidé dají dohromady. Ta skupina se rozhodne s přímou podporou obce, potažmo státu buď to bydlení postavit, nebo nějakým způsobem ho zařídit. A teď mluvím i o takzvaných baugruppe nebo o spolcích. Nějakým způsobem tak může fungovat obojí – výrazná role státu i jedinců, kteří si vlastně bydlení sami zařizují, ale s pomocí institucí,“ dodává na závěr.