Doctoral study programme in Philosophy

Kniha analyzuje tendence a jevy, jež charakterizují dobu společenských změn po roce 1989. Michael Hauser v návaznosti na Gramsciho a Badiouovy teorie označuje toto období jako interregnum a předkládá svou vlastní komplexní teorii. Pro první období interregna byl typický neoliberalismus a postmodernismus, tyto dominanty se však postupně rozpadají. Doba postmodernismu končí kolem roku 2000, kdy se začínají šířit hybridní útvary jako populismus, identitární hnutí nebo Islámský stát. V umění se více prosazuje realismus. Po finanční krizi z roku 2008 se proměňuje i neoliberalismus, který nyní vyzývá k sebeobětování a ke konzervativní politice hodnot. V interregnu vznikla ontologie pravd a nekonečna Alaina Badioua. Jeho pojetí matematiky, politiky, umění a lásky však zároveň ukazuje za jeho horizont. Teorie interregna tak dovoluje dílo Alaina Badioua více docenit.

Recepci antické a středověké arabské filosofické tradice provázely v židovských komunitách (podobně jako ve společnosti křesťanské a muslimské) obsáhlé debaty týkající se vztahu rozumu a zjevení, přístupu k interpretaci autoritativních náboženských textů a začlenění filosofických spisů do tradičního vzdělávacího kurikula. Šem Tov ibn Falaquera (kolem 1225–1290), překladatel a autor řady hebrejských spisů popularizujících studium aristotelské filosofie, se do těchto debat aktivně zapojil především dvěma svými spisy: Dialogem o shodě mezi Tórou a světskou vědou, v němž se snaží obhájit filosofii jako legitimní zdroj poznání vedle židovské náboženské tradice, a dopisem, jímž vystoupil na obranu Maimonidova Průvodce tápajících během kontroverze, která se kolem tohoto díla rozpoutala na sklonku 80. let 13. století. Oba texty jsou v této publikaci představeny v českém překladu a zasazeny do kontextu Falaquerova díla a středověkých debat o vztahu mezi judaismem a filosofií.

Petr Pithart (*1941) je nepřehlédnutelnou intelektuální a politickou osobností českých dějin a českého usilování o svobodu a demokracii. Formálním vzděláním právník a z hlediska vyššího povolání aktivní občan čili politik se svým dílem profiloval i jako historik a politický myslitel. Jeho myšlenky nalézaly vždy odezvu i v prostředí akademické obce historiků a filosofů – někoho inspirovaly a provokovaly k dalšímu přemítání a promýšlení, jiné popuzovaly a dráždily jako údajně „nevědecké“, případně „protinárodní“, pokud se Petr Pithart vyjadřoval k neuralgickým bodům českých a středoevropských dějin, a tím i k naší současnosti a budoucnosti. Kniha Demokracie a občanské ctnosti představuje svérázný knižní dar k Pithartovým 80. narozeninám a rozhodně není jen pouhým panegyrikem, nýbrž byla zamýšlena jako mnohovrstevnatý pokus o ohlédnutí za dosavadním dynamickým působením Petra Pitharta uprostřed české a středoevropské pospolitosti. Publikace se vyznačuje i poněkud složitější strukturou, jde o transdisciplinární monografii, jejíž jednotlivé texty oscilují mezi vzpomínkou, literárním dopisem, esejem a vědeckou studií. Člení se do několika bloků, memoriálního, filosoficko-politologického nebo historického, přičemž nechybí ani reflexe Pithartových textů, myšlenek i činů.

Autor v knize tvrdí, že když mluvíme, stále vnímáme vlastní řeč. A pokud bychom ji nevnímali, nemohli bychom vůbec mluvit. Tímto fenoménem, vnímáním vlastní řeči, se zatím překvapivě nikdo podrobně nezabýval. Autor dále rozebírá fakt, že vlastní řeč vnímáme jako svého druhu jednání. A celá kniha končí určitým návrhem filosofické etiky jazyka.

Kniha polemizuje s fenomenologií řeči M. Merleau-Pontyho a navazuje na „ordinary language philosophy“ J. L. Austina, kterou dále rozvíjí.

V etické části se autor snaží přenést do filosofie jazyka starší diskusi o etice v umění a literatuře. Zde Tomáš Koblížek vychází z polemiky mezi Marthou Nussbaumovou a odpůrci etického přístupu k (literárnímu) jazyku.

Kniha vyšla v řadě Philosophie et langage, kterou řídí francouzský teoretik jazyka Frédéric Cossutta