Studie
Jiří Holý: Jak psát a nepsat dějiny české literatury (s. 775-801)
Studie je k dispozici v pdf-formátu zde.
Róbert Kiss-Szemán Historičnost a kreace neboli Dobré wlastnosti Národu Slowanského? (s. 802-816)
Studie se zabývá vědecko-historickým dílem Jána Kollára, především jeho spisem Dobré wlastnosti Národu Slowanského (1822). V úvodu autor rozlišuje mezi romantickým historismem a pozitivistickým historismem comteovského typu. Důsledkem uplatňování pozitivistického pojetí historismu byla na jedné straně marginalizace Kollárova díla s historickou tématikou, na druhé straně však významná část jeho myšlenek vplynula do národní moderní kultury a do národního povědomí. Autor v první části studie se autor zabývá širšími historickými souvislostmi spisu Dobré wlastnosti Národu Slowanského. V návaznosti na předchozí bádání ukazuje vliv J. G. Herdera, zejména však upozorňuje na uherské zdroje, z nichž se podle něj Kollár inspiroval při charakteristice „dobrých vlastností slovanského národa“. Autor podrobně porovnává studii veszprémského kanovníka Jánose Horvátha O náboženských a mravních stádiích dávných Maďarů, uveřejněnou v časopise Tudományos Gyüjtemény [Vědecký sborník] a dokládá, do jaké míry z ní Kollár čerpel a naznačuje, proč zastíral svůj původní zdroj.
Veronika Faktorová Romantická imaginace: příroda a krajina v obrozenském cestopise (s. 817-835)
Studie se zabývá fenoménem romantické imaginace v obrozenské literatuře. Úvodní část připomíná evropský kontext cestopisné literatury, jež často spojovala erudovaný vědecký výklad s působivou básnickou obrazností (zejména texty Alexandera Humboldta (1769–1859), Johanna Baptista Spixe (1781–1826), Maximiliana Wieda (1782–1867), Christiana Gottfrieda Ehrenberga (1795–1876)) a ukazuje, jakým způsobem esteticky ztvárňovali přírodu. Upozorňuje na charakteristické užití figurativního jazyka, jež lze sledovat i v českých cestopisech (např. u Josefa Myslimíra Ludvíka či Miloty Zdirada Poláka). Tendence k neotřelému, silně figurativnímu jazykovému vyjádření podle autorky směřovala k prohloubení estetického vjemu obrazu krajiny a vnášela do textu zvláštní významovou zamlženost. Příroda v dobových cestopisech důsledně referovala k situaci subjektu, stávala se symbolem jeho vnitřního dění. Cestopis se uplatněním určitých literárních prostředků proměňoval z textu nefiktivní povahy v esteticky motivované dílo, primárně určené umělecké komunikaci. Druhá část studie srovnává reprezentaci přírody v díle K. H. Máchy s uměleckými postupy a prostředky charakteristickými pro obrozenský cestopis. Studie ukazuje, že kromě shodného repertoáru poetizujících jazykových prostředků se Mácha blížil obrozenským cestopisům také v analogické konfiguraci krajiny. Autorka rozvíjí tezi F. Vodičky, podle níž je třeba vnímat Máchovu tvorbu v kontextu předchozí obrozenské literatury, avšak nejen jejích děl prestižních (jako byly Rukopisy, Kollárova poezie nebo Lindova Záře nad pohanstvem), ale i s ohledem na žánry literární historií spíše opomíjené, k nimž náleží i cestopis. Po jazykové stránce vykazuje Máchova tvorba zřejmé paralely s obrozenským cestopisem, ale zásadně se od něj liší důsledným existenciálním domýšlením. Máchův krajinný obraz se projevuje těsnou vazbu k vnitřnímu prožitku subjektu, nezpůsobuje však pouze jeho určité citové naladění, ale spíše zdůrazňuje zvláštní povahu času. Mácha prohluboval a rozvíjel možnosti romantické imaginace, respektive českého romantického jazyka, které byly v některých obrozenských – původních i překladových – dílech přítomny již začátkem dvacátých let 19. století.
Lubica Somolayová Mesianistický variant slovenského romantizmu (s. 836-854)
Texty
Jan Hon: Josef Worstbrock a problém předmoderního vyprávění (s. 855-859)
Franz Josef Worstbrock Převyprávění a překlad (s. 860-876)
Rozhledy
Tomáš Glanc Orientalismus a sebeorientalizace(s. 877-891)
Úvaha nad využitelností konceptu Edwarda Saida pro oblast slovanských studií.