V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
LADISLAV FUTTERA
Jaká kritéria by měla splňovat práce, která má ambice stát se učebnicovým textem, tedy jednou ze základních příruček, po níž studenti daného oboru sáhnou na prvním místě? Bezesporu by to měly být koncepční aktuálnost, faktická správnost, přehlednost a také srozumitelnost výkladu. Práce germanistky a translatoložky Gabriely Veselé se v předmluvě hlásí právě k tomu, že je určena „jak studentům translatologie (překladatelství-tlumočnictví), tak i studentům germanistiky, event. i bohemistiky, gymnaziálním učitelům němčiny a případně i dalším zájemcům o danou problematiku“. Jejím cílem je pak „přispět k lepšímu poznání a analýze těchto kulturních a především literárních vztahů“ (s. 9), tj. česko-německého soužití v českých zemích od raného středověku po vypuknutí druhé světové války.
LENKA ŘEZNÍKOVÁ
Kniha Václava Smyčky zpracovává obtížné a stále do jisté míry kontroverzní téma poválečného odsunu Němců, respektive jeho literárních (a zčásti také dalších typů) reprezentací v současné české a německé kultuře. V mnoha ohledech vypovídá o knize již skutečnost, že vyšla v renomovaném německém nakladatelství Transcript, jež podporuje nejen tematicky, ale také konceptuálně zajímavé práce s vysokým odborným standardem a s potenciálem vstupovat do aktuálních společenskovědních debat.
VERONIKA KOŠNAROVÁ
Jako sedmý svazek edice Theoretica & historica, vydávané Ústavem pro českou literaturu AV ČR, vyšla Teorie nepřirozeného narativu Briana Richardsona (1953), profesora anglické literatury na The University of Maryland, který je, jak píše v medailonu autora, resp. doslovu překladatel textu Bohumil Fořt, považován za spoluzakladatele moderní narativní teorie a vůdčí postavu nepřirozené naratologie. Hned na začátek je možné předeslat, že od publikace rozhodně nelze očekávat, že se nám v ní dostane vyčerpávajícího pojednání, nýbrž — což je dáno už samotnou koncepcí edice a rozsahem publikací v ní vydávaných — spíše uvedení do titulního tématu, vytýčení základních východisek a problémů, před nimiž naratologie tváří v tvář tzv. nepřirozenému narativu stojí.
JIŘÍ JELÍNEK
Jak hovořit o historické próze ve světě, který (oprávněně) zpochybnil možnost objektivního poznání historie a který se (ještě oprávněněji) vysmál ideji pokroku? Ladislav Nagy se o odpověď pokouší v textu, který kromě čistě akademických tužeb prozrazuje i nemalé osobní zaujetí: namísto sterilního teoretizování dost možná chce podat svědectví o dobrodružstvích ducha — a to jak o velké anabázi proměňujících se mentalit, tak o pocitech malého moderního člověka, který je nucen všechen ten hluk a vřavu minulosti i současnosti poněkud bezmocně pozorovat.
MATOUŠ JALUŠKA
Literární vědci a historikové se v posledních desetiletích čím dál zřetelněji obracejí k prostoru. Mapují místa, na nichž se něco děje, zkoumají jejich zobrazení v textech, vedle pohledu na proměnu věcí konstruují rovněž synchronicitu lokalizovaného ohniska, preferují juxtapozici na úkor časové přímky. Když tento „spatial turn“ ve své monografii o současných obratech v kulturních studiích zkoumala Doris Bachmann-Medicková (Cultural Turns, Reinbek bei Hamburg: Rowohlt 2006, s. 284–328), spojila ho v první řadě s Fredrikem Jamesonem, který svou výzvu „always historicize“ na sklonku osmdesátých let doplnil dalším výkřikem: „always spatialize!“ Příznačné je, že Jamesonova dvě „always“ se navzájem překrývají. Čas nelze škrtnout, stejně jako nelze škrtnout prostor, i v postmoderním paradigmatu s jeho nechutí k diachronní perspektivě je pro ně neustále třeba nacházet způsoby koexistence.