Kniha literárního historika Jaroslava Meda se zabývá vztahy českých spisovatelů a publicistů ke společenskopolitické realitě po přijetí mnichovské dohody, v době druhé republiky (říjen 1938 – březen 1939). Na základě hloubkové analýzy dobového literárního života (tj. nejen umělecké literární tvorby, ale především publicistiky) odkrývá kořeny řady problémů, které v době „národní katastrofy“ vystoupily do popředí. Med tak ukazuje kontinuitu, která spojuje druhou republiku s republikou první, plasticky vymezuje základní oblasti, v nichž se střetávaly názorové proudy mezi světovými válkami, jako byl vztah k liberální demokracii, kapitalismu, sociální otázce, ale také k otázce tradice a nacionalismu, náboženství, k občanské válce ve Španělsku, Židům atd., a mapuje zásadní roli, kterou v této polemice, vrcholící právě za druhé republiky, sehráli čeští spisovatelé a básníci. V neposlední řadě tak ukazuje, že ačkoli doba druhé republiky patří k těm tragickým v našich moderních dějinách, nebyla díky svým vrcholným intelektuálním mluvčím v žádném případě dobou rezignace a kolaborace.
Previous
Next
Imagologická studia cestopisu — podnět pro literární historii žánru
VERONIKA FAKTOROVÁ
Cestopis patří k žánrům, jejichž historie je velmi dlouhá a rozmanitá. V průběhu věků se v něm...
Literatura v mediální expozici
MARIANA PROUZOVÁ
Jaká konceptuální krajina nám vyvstává před očima, soustředíme-li pozornost k mediální povaze literatury?...
Transkulturní literární dějiny?
INGEBORG FIALOVÁ-FÜRST
Kniha, pěkná na první i druhý pohled — velmi vydařená graficky i knihařsky a zajímavá a podnětná...