MARIANA PROUZOVÁ
Jaká konceptuální krajina nám vyvstává před očima, soustředíme-li pozornost k mediální povaze literatury? Jaké nové průhledy se odkrývají v dějinách literární teorie a filozofie umění, pátráme-li po náznacích reflexe mediality v dobách, kdy bylo výrazu médium užíváno poskrovnu a mnohdy ve značně odlišném významu, než v jakém jej obvykle v souvislosti se sdělovacími prostředky a (novými) technologiemi chápeme nyní? A odemykají se v rámci stále mohutnějšího současného akademického zájmu o fenomén mediality, jehož výstupy nesměřují ani tak k jednotné definici, jako spíše k rozrůznění jeho fazet a nuancování významu, i jisté podstatné, dosud povětšinou opomíjené dimenze literárního díla?
Autoři monografie Za obrysy média. Literatura a medialita, soustředění kolem Richarda Müllera a Tomáše Chudého, se zhostili úkolu těmito otázkami vyznačený prostor zmapovat. Zaměřením na problematiku médií/mediality navazují na řadu publikací reflektujících vývoj výzkumu v této oblasti — za mnohé jmenujme výbor ze současné německé filozofie médií, jež pod názvem Medienwissenschaft v roce 2016 připravily Kateřina Krtilová a Kateřina Svatoňová; a publikaci Kapitoly z dějin a teorie médií, jíž edičně zpracoval Tomáš Dvořák (2010). Orientací na literaturu však autoři vytyčují směr bádání v českém literárněvědném prostředí dosud téměř neprozkoumaný. Jejich cílem přitom nebylo jednoduše převzít pojmovou a konceptuální výbavu mediální vědy a naroubovat ji na vědu literární, ale pokusit se „rozvinout východiska pro uvedení literární a mediální vědy na společný základ“ (s. 11). Publikace proto může být přínosná nejen pro literární vědce, ale i pro čtenáře zběhlého spíše v teorii médií. Pozice literatury v mediální expozici se zdá být poměrně komplikovaná. Na jedné straně figurovala literární či obecně verbální reprezentace po dlouhý čas coby exemplární znakový a komunikační systém, poskytujíc základ pro zkoumání jiných médií. V druhé polovině 20. století se ale z různých stran začínají ozývat hlasy, jež toto privilegium verbálního média zpochybňují (např. William J. T. Mitchell, v jistém smyslu i filozofie dekonstrukce, media studies aj.). Na straně druhé je ale literatura v rámci výzkumu (nových) médií často svým způsobem marginalizována coby médium staré, přinejmenším co do společenského vlivu překonané komplexnějšími komunikačními systémy, a rozhodně tak nestojí v centru zájmu. Podnětným, byť mnohdy netematickým způsobem je mediální charakter literatury pojímán v materialistickém směru literárněvědného bádání, o čemž se může český čtenář přesvědčit mimo jiné díky antologii Texty v oběhu, již edičně připravili Josef Šebek a Richard Müller (2014).
Autoři k zvolenému materiálu (textům převážně literárněvědné, mediální a filozofické provenience) přistupují citlivě a pečlivě, s ohledem na vnitřní ustrojení i dobový kontext jednotlivých teorií, zároveň však s ambicí nabídnout nové, podnětné čtení. Často volí přístup genealogický, jenž jim umožňuje vykročit za hranice vymezené explicitním užitím pojmu médium, a odkrývat stopy a podněty otevřené mediálně orientovanému myšlení například v estetice Pražské školy, v Lessingově slavném Láokoóntovi, v kulturní sémiotice Jurije Lotmana či v české poetice a estetice 19. století. Ani textům uměleckým však není upřena pozornost. Za zmínku bezpochyby stojí Müllerovy rozbory Nabokovovy povídky Sestry Vaneovy či konkrétní poezie šedesátých let nebo Petříčkova interpretační črta k Novému románu (Sarrautová, Butor). Dvojí poukaz k adaptaci Atlasu mraků Davida Mitchella (jednak v eseji Tomáše Chudého, jednak v práci Stanislavy Fedrové a Alice Jedličkové) zase nabízí čtenáři možnost porovnat, jak se toto dílo ukazuje v perspektivě Leschkeho teorie sociálních systémů a jak v intermediální teorii Marie-Laure Ryanové. Představené (re)interpretace se zdárně vyhýbají oslepující touze vidět v konceptu mediality jakýsi zlatý grál, jehož nalezení zjednává možnost konečně završit dosavadní literárněvědné bádání.
V různorodém poli mediálních studií se každý z autorů vydává po vlastní dráze, akcentuje tu technologický, tu společenský, tu estetický rozměr literatury coby média. Tato pluralita však nevyvolává dojem roztříštěnosti, ale naopak komplexity a plasticity. Vzhledem k myšlenkové hutnosti jednotlivých esejí stojí však čtenář (či recenzent), který by chtěl v krátkosti shrnout celek knihy, před poměrně obtížným úkolem. Konceptuální a jazyková preciznost představených studií je jistě hodná ocenění, mnohdy však poněkud brání čitelnosti, což je dle mého názoru tím hlavním, co by se dalo knize vytknout. Za společné východisko řady z představených studií můžeme považovat vymezení pojmu médium z hlediska jeho funkcí, jež spolu s genealogickým nástinem významových posunů pojmu představil v první kapitole Tomáš Chudý. Ten spatřuje přínos funkčně-slovesného vymezení (oproti vymezení substantivnímu) obzvláště v ohledu na dynamiku, performativitu a pluralitu operací, jež jsou jednotlivým médiím vlastní, jakož i v ustavení pole pro jejich komparaci. V případě literatury by mezi takové operativní funkce patřily například zprostředkovávat, kódovat, uchovávat aj. Z pohledu do historie vysvítá (s. 32–58), že výrazu médium bylo užíváno jednak jako označení pro prostředí, jež nás obklopuje (či umožnuje vnímání), a jednak ve významu nástroje či prostředku. Již v pracích zakladatelů mediální teorie Marshalla McLuhana a Fridricha Kittlera se ale ukazuje, že pojem médium se rozhodně nevyčerpává ve své instrumentální povaze. Média vždy významně konturují smysl světa, v němž žijeme. Rozhodla-li jsem se přesto roztřídit následující letmý průhled monografií právě skrze tyto dva tradiční významové akcenty, nechť má čtenář na paměti, že se jedná o řez svým způsobem neadekvátní a provizorní. Slovy Tomáše Chudého: „Prostředí a prostředek jsou dvě strany téže mince, o kterou v mediální komunikaci jde“ (s. 54).
Pozoruhodné pojetí mediality odkrývá v synoptickém průhledu celkem díla Waltera Benjamina Martin Ritter. Dochází k závěru, že v Benjaminově myšlení nakonec medialita „není ani technickým nástrojem, ani formou reprezentace, ani komunikačním prostředkem,“ ale historicky proměnlivou „univerzální charakteristikou bytí ve světě“ (s. 133, 134). Nemalým přínosem Ritterovy eseje je také představení originální interpretace kanonické Benjaminovy statě „Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti“. Pojmem sémiosféry, kterým chtěl Jurij Lotman postihnout jakési médium médií — dynamické, dialogické a multimediální dění kultury —, se v jedné ze svých studií zabývá Richard Müller. Lotmanova teorie mohla být podle něj vedena snahou vykročit z hranic sémiotiky zakořeněné v oblasti jazykového znakového systému směrem k více (multi)mediálnímu chápání kulturních forem. Müller podrobně analyzuje dynamiku sémiosféry, popisuje, kterak sémiosféra „předchází jakýkoli komunikační akt, znak a značení“ (s. 474), zároveň se však v místech neurčitosti a rozporech jednotlivých kódů rýsují trhliny umožňující zrod nového smyslu. Pozornost si zasluhuje také Müllerovo kritické čtení pojmové dvojice interaktivita/imerze Marie-Laury Ryanové. Josef Šebek sleduje ve vybraných textech Raymonda Williamse prokomponovanou škálu mediace mezi uměním, (mas)médii a společností. Umění zde náleží funkce jakéhosi roztoku, který rozpouští žitou strukturu zkušenosti určité společnosti. Spolu s masovými médii se tak podílí na světotvorném procesu komunikace a zprostředkování smyslu, v němž společnost, na rozdíl od mínění technologických deterministů, nefiguruje v roli oběti a konzumenta, ale v roli spolutvůrce. Prizmatem teorie sociálních systémů Niklase Luhmanna, jíž rozpracovává Tomáš Chudý, se (literární) umění ukazuje — ve vztahu ke komunikaci, jejímž hlavním cílem se zdá být redukce komplexity a kontingence skrze diferenci a selekci — jako systém, jehož hlavní funkce spočívá „v uvolňování a rekombinaci, resp. v pojednávání diferencí mezi komunikací a vnímáním“ (s. 431) a jenž je neoddělitelně spjat s dalšími funkčními sociálními systémy, aniž by jimi byl plně determinován.
Řada studií soustředěných k mediálně příznakovým, operativním, komunikačním či estetickým funkcím literatury nabízí pozoruhodné reinterpretace klasických momentů literární vědy. Příkladem budiž dvojice studií Richarda Müllera. První je věnována sémantickému gestu a teorii nezáměrnosti v myšlení Pražské školy, o nichž Müller soudí, že představují svého druhu první kroky na cestě k reflexi mediality a zároveň poukazují k jistým mezím pojetí uměleckého díla pouze z hlediska jeho znakovosti. Rozvrhuje také koncepci jisté „druhé“ nezáměrnosti, vázané na technické zprostředkování, materialitu média, přičemž „tato asubjektivní, technická nezáměrnost je ve zvláštním »bočním« vztahu k nezáměrnosti ve vlastním, původním smyslu, která vznikala v intencionálním vztahu“ (s. 246–247). Ve studii nazvané „Otevřenost. Informační (kybernetický) moment“ Müller uvažuje o pojmu kanálu, objevivším se v šedesátých letech u Romana Jakobsona, a konceptu otevřenosti v myšlení Umberta Eka, jež mohou být podle Müllera čteny také jako jisté ozvuky kybernetiky a informační teorie zakřivující následný vývoj teorií obou sémiotiků. Studie „Technika a média“ T. Chudého zdůrazňuje pojmy informace, šum, kód aj. a skrze představení řady klasických i současných teorií médií a techniky vykresluje komunikační situaci v její technologicko-mediální podmíněnosti. Komplementárně k zmíněným mezím sémiotického přístupu vysvítá na několika místech publikace jistá slepá skvrna informačních teorií skrytá v určité lhostejnosti ke sféře významu a obsahu sdělení.
Ke komplexitě finálního obrazu literatury coby média významnou měrou přispívají také studie, jež bychom mohli zařadit do kategorie intermediální. Vývoji intermediálního myšlení, spolu se zhodnocením jeho vztahu k literární vědě a naznačením jistých inspirativních impulzů pro naratologii, teorie adaptace a dalších směrů uměnovědného bádání, se věnují Alice Jedličková a Stanislava Fedrová. Za určité předvedení intermediálního přístupu k literatuře a výtvarnému umění lze považovat působivou studii Josefa Vojvodíka s podtitulem „Moderní spektrologie a její média“. Vojvodík vychází z fundamentální, paradoxní situace člověka tváří v tvář obrazům, jež sám vytváří, byv zároveň zůstaven jejich moci (homo pictor). Z perspektivy filozofické antropologie a estetiky uvažuje o vztahu obrazu, techniky a smrti v období moderny a závěr studie věnuje posmrtným fotografiím a maskám Bohumila Kubišty a Jindřicha Štýrského. Celistvost obrazu završuje studie Miroslava Petříčka věnovaná komparaci literárního a filozofického jazyka ve vztahu k Derridovu pojmu écriture. Vycházeje z předběžného konstatování, že „primárním médiem filosofie je diskurz, primárním médiem (umělecké) literatury je fikce“ (s. 140), Petříček následně ohledává plochy a zakřivení takto vymezeného pole dění smyslu. Oba „systémy“ se podle něj překrývají, aniž by splynuly v jedno, v pojmu textu a povýtce v konceptu écriture, jenž ustavuje moment otevřenosti, nepřítomnosti a hry. Cílem filozofie, stejně tak jako umění, není než nekonečné překračování hranic světa.
Hutnost a plasticita výsledné knihy však nepramení jen ze schopnosti autorů vydat se krajinou mediálního bádání různorodými směry a poté s pečlivostí vystavit při těchto expedicích vydobyté poklady. Pramení totiž povýtce z opravdové kolektivní práce, z odhodlanosti nalezené poklady s kolegy výzkumníky prostudovat a kolektivní sbírku představit až po hluboké, vedeni zvolenou metaforou řekněme kurátorské práci. Nezanedbatelný podíl má v tomto ohledu bezpochyby Josef Šebek, který opatřil tuto téměř sedmisetstránkovou monografii pečlivou odbornou redakcí. Vedle až závratného množství inspirativních myšlenek a motivů, nastínění řady neotřelých (re)interpretací z dějin literární vědy a otevření mnohých neprobádaných cest pro další uvažování o literatuře (nejen) coby médiu je třeba tuto prokomponovanost publikace Za obrysy média zvláště ocenit, neboť v žánru kolektivních monografií nebývá bohužel úplně běžnou.
Richard Müller — Tomáš Chudý et al.: Za obrysy média. Literatura a medialita. Praha, Karolinum 2020. 665 stran.
Vychází v České literatuře 1/2021.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek