VERONIKA FAKTOROVÁ

Cestopis patří k žánrům, jejichž historie je velmi dlouhá a rozmanitá. V průběhu věků se v něm rozvíjely rozličné způsoby narace i stylizace cestovatele, jeho klíčové motivy generovaly různé významy. Snad nejprudčeji se podoba žánru měnila v 19. století, kdy cestopis intenzivně reagoval na aktuální umělecké diskurzy i na mnohé podněty vykračující za hranice literatury. Zprvu v něm byl nalezen vhodný prostředník přírodovědných výzkumů a bádání, později snadno absorboval metody nově se etablujících vědeckých disciplín, jakými byly antropologie či etnografie, přejímal však i podněty z masivně se rozvíjejících oblastí publicistiky a propojoval se s novými výtvarnými médii, především s litografií a fotografií. Jeho expanzi umocnil rozvoj masového turismu. Není proto divu, že psát o cestopisu 19. století, který postupně dosáhl postavení jednoho z nejproduktivnějších a současně i nejdifúznějších literárních žánrů, s sebou nese nutnost omezit bezbřehý materiál i dobře si ujasnit úhel pohledu.

Z množství metodologických přístupů, které mohou být vůči cestopisu v současnosti uplatňovány a které jsou stejně různorodé jako podoby žánru samotného, se Jan M. Heller v knize Obraz druhého v českém cestopise 19. století rozhodl rozšířit průzkum cestopisu jako prostředníka interkulturní výměny. Teprve ve druhém sledu je pro autora cestopis literárním textem, respektive literárnost cestopisu se zvažuje jen do té míry, dokud dokládá interakce mezi literaturou a dobovou sociální nebo politickou „realitou“. O literární historii žánru v tradičním slova smyslu se tu tedy neusiluje, východisko je kulturněantropologické a metodologické vzory lze hledat v zahraničních publikacích orientovaných daným směrem — ve vztahu k cestopisu by to byly příkladně knihy Marvelous Possessions: The Wonder of the New World (1992) S. Greenblatta, Wilde Völkerkunde. Andere Welten in deutschen Reiseberichten der Frühen Neuzeit (1994) M. Harbsmeiera či Imperial Eyes. Travel Writing and Trans­ culturation (1992) M. L. Prattové. Jak napovídá titul, Heller si z kulturně-antropologických badatelských konstant vybírá analýzu „obrazů druhého“, tedy analýzu pojmu, který — jak sám udává — povětšinou nemá „mnoho společného s aktuální etnografickou realitou“ a jehož genezi i podobu lze vysvětlovat jedině v kontextu „synchronního politického, publicistického a estetického mnohohlasí“ (s. 12).

„Obrazy druhého“, tj. reprezentace odlišných etnik, národů či stoupenců rozdílných věrouk, autor zcela adekvátně považuje za jazykové konstrukty nesené představivostí jednotlivců i celých kolektivů a zavazuje se analyzovat jejich rétorické a narativní strategie, opakující se literární konvence a stereotypy i významy klíčových motivů. Reflexe literární dimenze však neznamená, že by Heller pojednal „obrazy druhých“ jako imaginativní konstrukty, tvořené různými literárními diskurzy a estetickými nároky, zkoumal jejich literárně-estetickou povahu a jejich literární kontext. Jeho zájem se odpoutává od dění uvnitř literatury k vazbám a souvislostem mimoestetickým. Zjevně a přiznaně inklinuje k tomu zacházet s „obrazy druhých“ především jako s jistým typem svědectví umožňujícím rozpoznat povahu některých historicko-
-společenských jevů. V daném případě je to proces utváření různých, ať již cizích nebo vlastních identit. Čeští cestovatelé produkcí a distribucí „obrazů druhých“ podle Hellera přesvědčují sebe i své čtenáře nejen o povaze jiných etnik, ale současně i formulují specifické rysy společné české identity, komparace je tu nástrojem přivlastňování si cizího prostoru i sebepotvrzovacím aktem.

Čtyři v knize obsažené případové studie časově pokrývají čtyřicátá léta až konec 19. století a představují celkem pět textů: Řím J. S. Machara, Černou Horu v míru J. Holečka, Cestu do Anglie a severního Skotska P. Nováka, Mezi puritány J. Váni a Cesty a procházky po Halické zemi K. V. Zapa. Kritériem výběru je tu patrně snaha autora koncentrovat se na oblast náboženství: z „obrazů druhých“ jsou pro něj nejzajímavější ty, které z perspektivy českých cestovatelů 19. století reprezentují jinověrce (haličského žida, osmanského muslima, ukrajinského uniaty, skotského puritána etc.), teprve následně má být zvažována etnicita (Černohorec, Polák, Angličan, Němec). Hellerovy analýzy potvrzují, že Holečkova Černá Hora a Zapova Halič jako území vyznačující se překryvem různých typů náboženství, často radikálně odlišných od středoevropského zázemí cestovatelů, mají pro dané téma značný potenciál. Naopak protestantská Anglie a puritánské Skotsko vyznívají ve srovnání s nimi významově fádněji; ostatně místní náboženství a jeho historické pozadí i společenské projevy jsou pro oba cestovatele sice pozornosti hodnou stránkou navštívených zemí, avšak i katolického kněze Pelhříma Nováka — jak usuzuji z vlastní četby — nakonec zajímají spíše světské turistické atrakce Británie jako mořské akvárium v Brightonu nebo koňské dostihy v Goodwoodu. Macharův Řím pak z daného souboru do jisté míry vyčnívá, neboť zde nejde primárně o reflexi náboženství cizích, ale náboženství vlastního, byť prudce odmítaného a zpochybňovaného. Řím nahlížený jako bašta katolictví je nadto Macharem konfrontován s Římem pohanským, antickým, tedy něčím, co oproti předchozím případům netvoří aktuální kulturní praxi cizího prostoru, ale je pouhou vzpomínkou, součástí historické, v evropské tradici značně idealizované paměti místa. Heller na tuto skutečnost samozřejmě upozorňuje, ale zdá se, že volbou názvu kapitoly („Putování za mýtem místa“) i její samotnou koncepcí se značně oddálil od ohlášeného záměru a tomuto oddílu by více slušela pozice epilogu, nikoli první kapitoly — daný tematický i metodologický záběr se tu spíše rozšiřuje a posouvá než uvozuje.

Dále nabízené texty se již od tématu nijak prudce neodklánějí a přinášejí velmi zevrubné, z jmenovaných cestopisů extrahované katalogy „obrazů druhých“. Představuje se jejich náplň i způsob, jakým byly konstruovány, uvažuje se, jakou roli mohly mít v dobové české kultuře. Leckdy jde o obrazy dosud jen střídmě posuzované (obraz Ukrajince-Rusína, obraz Hucula, obraz polského Arména etc.), mnohé již byly popsány jinde a Heller potvrzuje jejich produktivnost — je to především obraz Černohorce v české kultuře korespondující se závěry monografie F. Šístka nebo obraz žida, o němž se mnohé dozvíme třeba ve studiích J. Holého. Jako celek potvrzují Hellerovy kazuistiky často již známé, obecně přijímané teze. Ostatně jsou-li „obrazy druhých“ nahlíženy jako instrumenty etablování a upevňování vlastní identity a je-li přijímáno, že, slovy B. Soukupové, soustředí „proměnlivé vědomí o sobě samém, o problémech pociťovaných v národu a zejména v jeho aspiracích“ (in Etnické stereotypy z pohledu různých vědních oborů 2001, s. 57), nemůže při znalosti Macurových prací překvapit, že v nich měly významnou úlohu projekce slovanské vlasti, česko-německý antagonismus či historická argumentace prostředkovaná v obraze slavné české minulosti. Tím, co míří do dosud neprozkoumaných oblastí, je již výše uvedený Hellerův záměr popsat místo náboženství v identitárních procesech českých elit 19. století, který ale nakonec ústí ve zjištění, že „materiál žádný důvod k revizi teze o jazykové a historické orientaci českého národněemancipačního hnutí, respektive paradigmatu současného vnímání tohoto historického fenoménu, ve prospěch náboženské orientace nenabízí“ (s. 234). Obrazy druhého v analyzovaných cestopisech, přes jejich referenci k nábožensky exponovaným oblastem a kulturám, zůstaly podle Hellera v zajetí předpokládané konvence, tzn. byly jednoznačně určeny „převážně zřeteli národními […] u všech autorů (s výjimkou Machara) [sloužily] jako základní kameny budování identity motivy jazykové, historické a folklórní“ (ibid.). Závěr tedy je, že v české kultuře 19. století cosi absentuje, že česká kultura cosi postrádá, co by v ní mohlo být obsaženo, a je — patrně někdy v budoucnu a na širším materiálu, jak v závěru slibuje autor — možné se ptát, zda a proč tomu tak je.

Hellerova kniha má jistě význam kulturněantropologický a historický a naposled i literárněvědný. Česká imagologická studia, soustředěná k analýzám obrazů druhého, jiného, cizího i sebe samého, alterity a identity či povahy individuálních i kolektivních reprezentací, se jejím prostřednictvím rozšiřují o nový příspěvek, Heller pokračuje v cestě svých, v knize hojně citovaných kolegů L. Štorchové, M. Soukupa či F. Šístka. Mimoděk se ale dotýká i literární historie žánru, respektive historie dobové, nejen cestopisné literatury. A to třeba tam, kde přesně určuje literární charakteristiky Holečkovy Černé Hory v míru. O tomto „cestopisu“ značně nekonvenční podoby konstatuje, že postrádá pevný cestovní itinerář a jeho dějová linie se rozpadá do řetězce jednotlivých, vzájemně nekorespondujících obrazů, scén, pozorování a cestovatelských příhod přerušovaných poučenými výklady z různých oborů. Tato fragmentarizace cestopisu se mi z literárněhistorického hlediska jeví jako velmi podstatná, neboť referuje k dynamickým proměnám beletristické produkce sedmdesátých až osmdesátých let 19. století a jejího žánrového spektra. V jejím rámci došlo především k masivní expanzi útvarů drobné prózy okrajového či pomezního postavení (primárně se řada těchto útvarů formovala na rozhraní beletrie a publicistiky). Dobový cestopis se ocitl pod tlakem této expanze a jako čtenářsky velmi oblíbený žánr na ni i výrazně reagoval, a to až do té míry, že se z poměrně přehledně strukturovaného žánru stával nesnadno uchopitelným polymorfním útvarem, jaký Heller ve své knize na Holečkově příkladu demonstruje — dokladem těchto proměn jsou i dobově často užívané charakteristiky textů jako cestopisných fejetonů, kreseb, črt nebo obrázků. Shodné tendence charakterizovaly i jiná Holečkova díla, zejména jeho čtenářsky i kriticky mimořádně úspěšný soubor Za svobodu. Kresby z bojů černohorských a hercegovských proti Turkům (1878–1880), časově předcházející Černou Horu v míru, kterou Holeček explicitně označil za doplněk svých prvních balkánských črt (tento „doplněk“ ovšem přesáhl jen v prvním dílu 400 stran textu). Registrovali bychom je však i u Holečkova předchůdce Zapa nebo souputníka Váni (jak napovídá Hellerova analýza na s. 135–136).

Motivaci k dané proměně lze vidět jak v rozvoji dobové publicistiky, tak v etablování nových estetických norem spjatých s realismem. Realismus, který Heller na rozdíl od poněkud vágně užívaných pojmů romantismus a biedermeier nezohledňuje, tu vůbec může být brán v potaz jako významný kontext, v němž se utváří samotné „obrazy druhých“, především pak ony zkoumané Zapovy, Váňovy a Holečkovy. Estetické nároky realismu na zachycování faktického a přítomného stavu společnosti i lidského života mohly cestovatele motivovat k pozorování podobností a rozdílů „v náklonnostech, činech, obyčejích a mravích“ (K. V. Zap, Cesty a procházky po Halické zemi 1844, s. 16). Současně ale realismem uplatňované textové strategie věrohodnosti a uvěřitelnosti podmiňovaly, co a jak bylo prezentováno.

Zkoumat literární proměny cestopisu a jejich literární kontext ovšem nebylo Hellerovým cílem, jeho kniha přesto přivádí k úvaze — můžeme si vůbec odmyslet podmíněnost „obrazu druhých“ od dobových estetických norem a konvencí, nevnímat jejich souvislost s literárními diskurzy doby? Jestliže Hellerova kniha o cestopisech nás vyzývá promýšlet obrazy druhých ve smyslu dějin mentalit, hledat a stanovovat, jaké stereotypy s nimi spojené byly produktivní, jaké nesly významy a jakou funkci měly v kontextu dobové kultury, pro literární historii tu zůstává prostor ukazovat je a vyložit jako estetické konstrukty, které jazykově vytváří „realitu“. Výsledkem by patrně nebyla jen alternativní varianta dějin cestopisu, ale i alternativní varianta k běžněji uplatňovanému typu imagologických studií.

Jan M. Heller: Obraz druhého v českém cestopise 19. století. Praha, FHS UK 2020. 262 strany.

Vychází v České literatuře 1/2021.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek