Geneze jednoho kacířství

Docent Karel Novotný, pracovník Filosofického ústavu AV ČR, se úspěšně ucházel o vědecký titul „doktor sociálních a humanitních věd“ (DSc.). Jako disertaci předložil komisi AV ČR pro obor Filosofie k obhajobě knihu Geneze jednoho kacířství – Svět, tělo a dějiny v myšlení Jana Patočky publikovanou ve francouzštině v prestižním nakladatelství J. Vrin v Paříži (2012). Kniha rýsuje hlavní osy Patočkova myšlení a zasazuje je do jejich historického kontextu, a to z hledisek některých aktuálních otázek současné filozofie, jako jsou kritika metafyzického pojetí subjektu, pokusy o pojetí jevení fenoménů jako události, kritika eurocentrismu fenomenologických pojetí dějin a jiné

Foto: Archiv autora

Pro půdorys obhájené disertace shrnující dvacetileté bádání a více než 20 publikovaných studií o filozofii Jana Patočky je důležitá určitá protichůdnost jejích základních východisek. Na jedné straně a na prvním místě byl pro její formování rozhodující vliv filozofie Edmunda Husserla, kterého mladý J. Patočka poprvé slyšel přednášet v Paříži v roce 1929 a u něhož se posléze ve třicátých letech 20. století zajímal především o jeho aktuální bádání, o fenomenologii přirozeného světa, popisující a analyzující zjevování světa, jeho růz­ných dimenzí a oblastí. K němu se snaží fenomenolog proniknout jako k tomu, co je dáno samo od sebe, přirozeně, což předpokládá určitý akt svobody, očišťující ústup (tzv. epoché) filozofa od předsudků, které myšlení bezděčně předem určují, do postoje ryze konstatujícího, tzv. „nezaujatého“ pohledu. Na druhé straně inspiroval J. Patočku, stejně jako mnohé jeho vrstevníky a pozdější generace, Martin Heidegger, a to v rané fázi své tvorby – především jako myslitel dějinnosti lidské existence kladoucí důraz na rozhodnutí o podstatě dějin, které prostě nelze „nezaujatě“ nazírat a neutrálně konstatovat jako nějakou přirozenou danost.

Zaujaté rozhodování, co dělá dějiny dějinami, se ale zdá neslučitelné s fenomenologickým postojem, pokud ho chápeme jako postoj nezaujatého pohledu na to, co se dává samo od sebe (jako přirozený svět). Dějiny se samy od sebe nedávají, samy od sebe nejsou, přirozený svět ano. Oba pojmy, obě „věci“, nicméně mají možná něco společného: což není každý svět již dějinný a nejsou každé dějiny určitou rekonstrukcí na základě toho, co je nám dáno, co chápeme, protože to tvoří náš svět?

Příslušná stanoviska, jedno explicitně „zaujaté“ existenciální, druhé „nezaujaté“ fenomenologické, se v Patočkově myšlení skutečně navzájem stýkají, ne-li prolínají. Jak zjevování světa samo, tak lidská dějinnost, zdroj dějin, které samy od sebe zjevné nejsou, je třeba podle něj chápat a vykládat možnosti člověka „osvobodit se od vázanosti k životu, a naopak, vázat život na něco svobodného“.

Je tedy jakási strukturní obdoba mezi fenomenologickou filozofií usilující o zachycení světa jakožto netematického celkového smyslu, světa sice „pro nás“, ale tak, jak se dává „přirozeně“, sám „od sebe“, a filozofií dějin, která vycházejíc z toho, že všechen smysl v dějinách se tvoří, takže nikdy není manifestací jakési neměnné podstaty, nýbrž vždycky (nějak, většinou zprostředkovaně, netematicky) závisí na lidském rozvrhování smyslu celku. Je zde určitý moment nelibovolnosti: porozumění orientující jednotlivou akci, jednotlivé lidské rozhodování nutně odkazuje na neexplicitní porozumění celkové, které je skrytě podmiňuje a které se za určitých okolností – například když z nějakého důvodu přestane „fungovat“ – může stát tématem i v běžném životě a mobilizovat jeho duchovní stránku.

Lidskou existenci lze tak v Patočkově filozofii pojmout jako napětí ducha, který díky epoché, díky odpoutání od engagement do skutečnosti, a úsilím o její celkové uchopení, nastává jako vhled, celkový pohled na skutečnost, vědomý si své nepřekonatelné omezenosti, partikularity ve vztahu k celku. Duch je napětí, touha po celku, který nelze pohledem obsáhnout. Nejde jen o čistou teorii, intelektuální hru „nezaujatého“ rozumu, ale vždy určitou událost, spjatou s radikálním otřesem jistot, který zasahuje existenci člověka. Je-li pohyb ducha podle Patočky tím, co z života činí pohyb povýtce lidský, je zřejmé, že jde o pohyb umožňovaný svými protiklady, napětím vůči vitálním tendencím zakořenění do světa díky přijetí druhými lidmi, ale i vůči různým formám moci a ovládání, tedy vůči silám a mocem sociálního světa, do nichž je tělesně a afektivně vpletená.

Autor formuluje v různých kontextech ovšem i výhrady jak vůči pojetí světa a zjevování, tak vůči výlučnosti takového duchovního pojetí dějinné existence člověka, mj. pro nebezpečí určitého vypjatého individualismu, ale i eurocentrismu, která v sobě takové pojetí skrývá a s nimiž se, nutno říci, i Patočka sám poctivě vyrovnával. Knížka představuje určitou alternativu k současným interpretacím Patočkovy filozofie, která se stala pevnou součástí aktuální kontinentální filozofické scény zejména ve frankofonní oblasti.

KAREL NOVOTNÝ,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.