Aktuálně

Případ Covid 19

16. 3. 2020 Ekonomie společenského odstupu pro každého

Celý text si můžete ve formátu PDF stáhnout ZDE.

• Větší společenský odstup, tedy omezení každodenních mezilidských kontaktů, doporučují epidemiologové a nařizují vlády v časech epidemií jako je současná nákaza Covid 19. Důvody jsou v principu zřejmé. Není ale od věci vědět více. Z dlouhé řady vědních oborů má k problematice epidemií co říci i ekonomická věda. Poznatky teorie her pomáhají odůvodnit, kdy jsou vládní omezení žádoucí, jaká a kdy nikoliv. Vedle toho ekonomie srovnává náklady a výnosy, což by mělo být jedním z podkladů každého vládního omezení.

• Obecné epidemiologické zákonitosti šíření nemocí byly matematicky popsány již skoro před sto lety jednoduchým modelem SIR, následovaným řadou modelů sofistikovanějších. Model SIR nám poslouží jako podklad pro osvětlení klíčových ekonomických principů. Hrají v něm klíčovou roli dva parametry. Prvním je reprodukční číslo udávající, kolik k nákaze náchylných osob se v průměru infekční osobou nakazí v případě běžného chodu života. Tento parametr je dán podstatou nemoci a bez možnosti opatření jako očkování s ním vlády těžko narychlo něco nadělají. Druhým je intenzita společenských kontaktů, která se může pohybovat od stavu běžného chodu společnosti až po extrémní případ absolutní izolace všech osob. O intenzitě kontaktů může rozhodovat nejen každý jednotlivec, ale i vlády. Nižší intenzita kontaktů, tedy vyšší společenská izolovanost, však pro každého představuje dodatečné náklady – finanční či nefinanční. Tyto náklady s izolovaností rostou. Právě to většina z nás zažívá na vlastní kůži: omezené cestování, obtížné nakupování a zařizování věcí, méně setkávání se s přáteli, méně zábavy atd.

• Šíření nakažlivé nemoci jako je Covid 19 se nakonec zastaví. Zásadní otázkou pro další úvahy je kdy a jak. Teoreticky tak, že osob, které už nemoc absolvovaly, bude tolik, že již nebude dostatek dalších roznašečů. V případě Covid 19 by se s ohledem na jeho reprodukční číslo začalo šíření zpomalovat až po zasažení přibližně poloviny populace. Reprodukční číslo Covid 19 je totiž zhruba 2, tedy výrazně vyšší, než 1,2 běžných chřipek. V realitě by však ke zpomalení šíření nemoci nejspíše došlo dříve, protože lidé by posléze sami od sebe ze strachu začali zvyšovat svůj společenský odstup i bez vládních omezení. Přesto by při spontánním scénáři došlo k nakažení výrazné části populace a obrovskými škodami ekonomickými, na zdraví a životech.

• V případě nemoci jako je Covid 19 mohou šíření nákazy zastavit dříve vládní opatření. Jednotlivci sami od sebe totiž dobrovolně svůj společenský odstup začnou omezovat až v okamžiku, kdy je na zastavení šíření nákazy již příliš pozdě. Je to dáno tím, že v raných fázích šíření nákazy jednotlivci sice silně vnímají osobní náklady způsobené omezením společenského odstupu, ale nedostatečně vnímají náklady způsobené vlastním chováním vůči ostatním lidem. Jde o klasický ekonomický fenomén negativních externalit. Potýkáme se s ním běžně v případech vypouštění znečištěné vody do řek, zplodin z elektráren do ovzduší, exhalace aut, kouření v přítomnosti jiných lidí a dlouhé řady dalších.

• Ekonomie pro řešení problému negativních externalit nabízí přístupy dva: regulaci ceny nebo množství. Cenovou regulací by bylo zdanění chování šířícího nemoc. U Covid 19 by to bylo opatření ve smyslu „Můžete na ples, pokud zaplatíte daň ve výši x Kč, kde x je dostatečně vysoké k optimálnímu omezení účasti“. Množstevní intervence by potom představovala přímé omezení účasti na plesech. Je zřejmé, že zdanění je v tomto kontextu obtížné, a proto jsou množstevní limity v případě epidemií mnohem častější. Jde typicky o zákazy akcí a činností s vyšším soustředěním osob, případně omezení pohybu na nezbytné činnosti.

• Vládní omezení uvalená na intenzitu společenských kontaktů (zvyšující společenský odstup), aby zafungovala, musí být zavedena ve velmi rané fázi šíření nákazy. Čím je reprodukční číslo nemoci vyšší, tím větší omezení musí na intenzitu společenských kontaktů vláda uvalit, aby se šíření nákazy podařilo zastavit hned v zárodku. Pokud se to vládě nepodaří, přijde ke slovu již zmíněný autonomní vývoj.

• Vládní restrikce jsou na místě, když jednotlivci neberou dostatečně v potaz (popřípadě si neuvědomují) negativní externality, které mají jejich společenské interakce na ostatní. Sami od sebe pak omezují své společenské kontakty pouze tak, aby pokud možno nenakazili sebe, byť svým chování přispívají k epidemii. V případech životně vysoce nebezpečných nemocí, jako například ebola, budou dobře informovaní lidé udržovat dostatečný společenský odstup sami od sebe dobrovolně hned od počátku (jde o zjednodušení). Vláda nemusí nic nařizovat ani v opačných případech, kdy jsou osobní náklady onemocnění ve srovnání s náklady omezeného společenského odstupu nízké. Z celospolečenského pohledu nemusí být výraznější vládní regulace v takové situaci nutné. Jak v případě triviální rýmy, tak u smrtící eboly, proto vlády nesáhly po tak radikálních regulacích, jaké jsou aplikovány nyní.

• Pokud mají různí lidé různé náklady spojené s onemocněním, je důvod pro vládní omezení společenského odstupu ještě silnější. Například jako v případě Covid 19, kdy při stejné nakažlivosti u mladých i starých má nemoc mnohem vážnější průběh (náklady) u lidí starších. Mladí budou dobrovolně dodržovat pouze mírný společenský odstup, zatímco senioři se budou izolovat sami od sebe velmi intenzivně. Pokud se osobní náklady společenského odstupu s odstupem zvyšují více než lineárně, není ve společenském zájmu, aby se starší lidé podřizovali extrémní izolaci, zatímco mladí by se izolovali minimálně.

• Reálné lidské vztahy vykazují znaky sítě a vytváří polouzavřené „malé světy“. Vyšší míra takového společenského shlukování snižuje rychlost počátečního šíření nákazy v populaci a zvyšuje účinnost karantény. Kupříkladu, je-li manželka nakažena, je v první řadě vhodnější dát do karantény manžela. Je totiž mnohem pravděpodobnější, že bude nakažen on, než jiná náhodná osoba. Také je důležité přetínat kontakty spojující dvě vysoce uzavřené skupiny. Jsou totiž jediným mostem, po kterém se nemoc může rozšířit z jedné skupiny do druhé. Tento fenomén ale ospravedlňuje omezení pohybu během náběhových fází epidemií. Jakmile je již většina společenských skupin nakažena, „mosty“ mezi nimi přestávají hrát důležitou roli a omezení pohybu ztrácí na významu.