Květnové sociologické komentáře

Vedoucí oddělení Socioekonomie bydlení Martin Lux poskytl rozhovor deníku Mladá fronta DNES, a to pro olomouckou redakci na téma bydlení mileniálů. V něm například vysvětluje, proč byla pro výzkum v rámci projektu Dráhy bydlení mileniálů vybrána právě města Olomouc, Brno, Pardubice a Praha. Podle něj všechna vykazují prudké snižování dostupnosti vlastnického bydlení po skončení poslední hospodářské krize. „Ceny bytů tam rostou výrazněji než příjmy domácností, zároveň jde o univerzitní města plná studentů, která jsou atraktivní pro mladou generaci i dlouhodobé bydlení,“ vysvětluje. Přestože vzorek vybraný pro výzkum neumožňuje rozlišovat mezi jednotlivými městy, postoje mladých lidí se podle Luxe natolik neliší. „Všude si uvědomují aktuální snížení dostupnosti vlastnického bydlení. Odcházejí od rodičů dříve, než tomu bylo třeba před deseti lety. Pak ale převážně žijí v nájemním bydlení, které nepovažují za místo, kde by se chtěli trvale usadit,“ popisuje situaci. Ideálem je potom bydlení ve vlastním. „Vlastní bydlení je ideál pro prakticky všechny mladé respondenty, jen někteří z nich vědí, že na něj reálně nedosáhnou. Těm úspěšnějším se to podaří zejména díky pomoci rodiny. Téměř 40 procent účastníků výzkumu, kteří již žijí ve vlastním, dostalo byt či dům dědictvím či darem od rodičů nebo jiných příbuzných. Někteří další si mohli pořídit byt ve výhodné privatizaci. A i když si zbývajících 56 procent dotázaných mladých vlastníků koupilo nebo postavilo bydlení za tržních podmínek, polovina z nich dostala od rodičů finanční injekci. Mezigenerační transfery jsou tak zásadním prostředkem, jak vlastního bydlení dosáhnout, ale současně i tahounem pokračující poptávky mladých lidí, tudíž i jednou z příčin velkého růstu cen bytů,“ vysvětluje Lux. Celý rozhovor je dostupný v tomto článku.

Tématem bydlení se zabývaly také Seznam Zprávy. Ve článku Polovina lidí kolem 30 bydlí ve vlastním, ale skoro každý druhý díky daru hojně citují sociologa Petra Kubalu, resp. jeho nedávný rozhovor pro web Sociologického ústavu AV ČR.

Podle sociologa a politologa Ondřeje Císaře vláda mezi lidmi zmatečností protipandemických opatření šíří chaos. „Série protikladných vyjádření, nepřipravených a nelogických kroků, i v rámci jednotlivých stran, jak dokládá poslední dějství vnitřního rozkladu ČSSD, by mohla naznačovat, že jde nejméně částečně o záměrnou strategii znejišťování a chaotizace,“ uvádí v rozhovoru pro Aktuálně.cz. „Nemluvím zde o žádném spiknutí či řízení z jednoho bodu, jen o určitém typu politické strategie. V nepřehledném prostředí se lépe zakrývají různé obchodní zájmy, které českou politiku ovlivňují,“ přemítá Císař. Podle něj není rozumět osobní politice premiéra a proto není divu, že se její vysvětlení hledá v politických a obchodních zájmech. Ty mají podle řady výkladů ohýbat fungování institucí českého státu ve jejich prospěch. Císař hovoří také o tom, co naší společnosti v tuto chvíli nejvíce chybí: „Chybí nám schopnost jednat v souladu, což je podle slavné definice ikony politického myšlení Hannah Arendtové základ politiky a kolektivní schopnosti měnit svět kolem nás. Podle našich výzkumů Češi občanství definují pouze v omezené míře z hlediska aktivní účasti na politickém dění. Zatímco účast ve volbách do jejich koncepce občanství ještě spadá, představa dobrého občana není moc spojena s vyvíjením politických aktivit. Český občan je tak chápán jako poslušný a spíše politicky pasivní. Výsledkem je to, že namísto politických řešení problémů kolem nás, kterých bychom se spoluúčastnili, čekáme často na nějakého pozemského mesiáše, který je pro nás jednou provždy vyřeší. I nové politické projekty z nedávné doby trpí představou, že politickou spásu nám přinese nějakými zvláštními schopnostmi nadaný lídr. Tohle je mylná představa, ve skutečnosti bychom neměli hledat spásu, ale praktická řešení ve formě funkčních institucí. Ty nám chybí, ať už se jedná o zvládání pandemie, nebo třeba fungování daňového systému,“ popisuje. Celý rozhovor je k dispozici online.

Politolog a indolog Jiří Krejčík komentoval pro Seznam Zprávy vývoj pandemické situace v Indii. „Poté, co Indie na podzim prodělala vrchol první vlny, kdy evidovala až sto tisíc nakažených denně, začala čísla klesat a držela se zhruba půl roku relativně nízko. Indická společnost jednoduše propadla falešnému dojmu, že pandemii překonala. Zároveň do toho vstoupilo očkování, kdy Indové začali vyrábět licenční Covishield (vakcínu od AstraZenecy) i vlastní Covaxin. Spustili masivní očkovací program a měli představu, že se jim podaří proočkovat populaci dřív, než přijde další vlna. A že vakcínu nakonec budou i vyvážet,“ vysvětluje. „Důvod, proč se čísla držela dlouho tak nízko, podle některých studií spočívá v tom, že si v Indii vytvořili částečnou kolektivní imunitu. Nakazilo se hodně lidí, zejména chudých, ve městech. A ta jsou největšími ohnisky nákazy, takže se tam virus už nešířil – dokud tedy fungovala ona imunita,“ podotýká Krejčík. Mimo jiné naznačuje, že se v současnosti ukazují značné limity indického zdravotnického systému, který pod současným náporem začíná kolabovat.

Antropoložka Marie Heřmanová publikovala v Deníku N esej Hranice, která se do našich životů nevrátí. Podle ní žijeme stále více v online světě, ale chceme být na internetu čím dál tím méně vidět – přesunuli jsme do online sféry běžné každodenní činnosti jako nakupování, sledování filmů nebo objednávání jídla, ale ztrácíme zájem tam prezentovat sami sebe. „Důvody postupného odchodu uživatelů ze sociálních sítí lze s určitou mírou zobecnění vysledovat dva: politické skandály provozovatelů platforem, které ukazují na masivní zneužívání dat, a postupný obrat v tom, co jako jednotlivci od online socializace očekáváme,“ vypočítává důvody proměny Heřmanová. Podrobněji pak například píše: „Psychologické a často osobní důvody, které ovšem kolektivně sdílí stále více lidí, dobře popsal americký esejista Yancey Strickler v textu nazvaném The Dark Forest Theory of The Internet (Teorie internetu jako temného lesa), kde si půjčuje titulní metaforu ze sci-fi trilogie čínského spisovatele Lioua Cch’-sina Vzpomínka na zemi. V knize je oním ‚temným lesem‘ vesmír, který zdánlivě vypadá prázdný – je v něm tma, nikdo v něm nekomunikuje, nepřicházejí žádné signály. Co když je to ale proto, ptá se Cch’-sin a v návaznosti na něj Strickler, že je sice plný různých bytostí a civilizací, ale ty se v zájmu vlastního přežití snaží zůstat ukryté v temnotě – podobně jako v noci v lese nerozděláváme oheň, abychom o sobě nedali vědět predátorům? Internet se temnému lesu začíná podobat, píše Strickler. Trollové, dezinformátoři, všudypřítomné reklamy a fakt, že se nám někdo může vysmívat za to, co jsme tweetovali, když nám bylo patnáct a připadali jsme si vtipní, dělá ze světa sociálních sítí nepřátelské místo, kde ‚budování osobní značky‘ znamená také neustálou šikanu, posměch a hrozbu zneužití soukromých informací někým, kdo s námi rozhodně nemá dobré úmysly. Za cokoliv, co o sobě dáte vědět, můžete být odměněni, ale také se vám to může krutě vymstít. A riziko negativního dopadu na osobní život začíná být tak velké, že to čím dál tím většímu množství lidí prostě nestojí za to. Neustálé vystavování sebe sama, vlastních názorů i vlastního života sice buduje často malebný obrázek toho, kým si myslíme, že jsme – ale také vytváří nezdravou závislost na instantní zpětné vazbě ve formě lajků a komentářů a představuje konstantní nebezpečí útoku na naše soukromí, sebevědomí a osobní integritu.“  Celý esej je dosupný prostřednictvím placeného přístupu.

Jak se proměnilo veřejné mínění za dobu pandemie? Socioložka Paulína Tabery, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění, byla hostkou pořadu Jak to vidí  Českého rozhlasu Dvojka. Podle ní jsme největší změny zaznamenali v důvěře ve stát a v různé jeho instituce, kde můžeme sledovat setrvalý pokles. Zároveň se ukazují značné změny v tom, jak se lidé staví k opatřením – jak je dodržují nebo nedodržují. Se zavřenými obchody a dalšími místy se měnily také volonočasové činnosti. Čeho se podle průzkumů veřejného mínění bojíme v souvislosti s pandemií nejvíc? „Nejvíce se bojíme ekonomické nejistoty a ekonomických dopadů. Ty už postupně převážily nad těmi zdravotními, protože jsou dlouhodobé. A pokud jde o ty zdravotní, tam se bojíme o své blízké, nikoliv o sebe. Lidé se bojí více o své bližní,“ popisuje Tabery a zmiňuje také pohyby ve veřejném mínění ohledně očkování: „Vzrůstá ochota nechat se očkovat. V současné době se pohybuje kolem 60 %. Ve všech datech jsou patrné rozdílnosti dle vzdělání a dle socioekonomického postavení, životní úrovně. Lidé s vysokoškolským vzděláním jsou ve většině ochotni nechat se očkovat. U lidí s nižším vzděláním tato ochota postupně klesá přibližně k polovině.“  Celý záznam je spolu se shrnutím dostupný online.

Paulína Tabery se společně se sociologem Matoušem Pilnáčkem (CVVM) podílela na výzkumu, který pro Český rozhlas zpracovalo několik renomovaných výzkumných agentur, a který navázal na předloňský projekt Rozděleni svobodou. V něm se zabývali tím, jak se liší typická velikost uhlíkové stopy členů různých společenských tříd, jak to souvisí s jejich postoji ke klimatické krizi a jakými způsoby mohou různé skupiny zátěž CO2 snižovat. Více zde.

Socioložka Blanka Nyklová se zúčastnila ankety magazínu vysokých škol Universitas na téma každodenního vědeckého provozu. Ve článku Jsme závislí na grantech. Aktuálnější výzkum tak má smůlu například píše, že pandemie ukazuje, jak krátkozraké je mít nastavený celý systém výzkumu tak, že ho budou z největší části sanovat granty: „Na jednu stranu to vede k ohromné nejistotě, která vás nutí podávat stále další grantové přihlášky, do nichž investujete mnoho času a energie.“  Zmiňuje také, k čemu vede přílišná závislost na grantové podpoře. „Během pandemie, tedy bezprecedentní události celospolečenského rozsahu, nemůže většina vědců a vědkyň pozastavit práci na probíhajícím výzkumu a urychleně se věnovat otázkám, které je potřeba akutně řešit, a výzkumu jevů, které jsou pandemií výrazně ovlivněné,“ popisuje Nyklová a odkazuje při tom na nedávnou studii Násilí na ženách v souvislosti s covid-19, jíž je spoluautorkou: „V mém případě to znamenalo, že jsem se musela velmi těžce rozhodovat, zda se mi podaří najít čas na výzkum domácího násilí za pandemie, což je něco, čemu by se zjevně sociologie věnovat měla.“

Sociální geograf Martin Šimon z oddělení Lokální a regionálních studií vystoupil ve vysílání ČT24 k tématu sčítání lidu. K čemu získaná data poslouží? „Já i řada kolegů máme rozpracované plány jejich využití. Protože se ve výzkumné činnosti většinou určitým problémům věnujeme dlouhodobě a pro některé úkoly máme nástroj, jak získat data i v době mezi cenzy, ale pro některé specifické činnosti potřebujeme data z cenzu – jakožto takový celkový rámec a informace o společnosti. Typicky jsou to data, která se žádným dalším způsobem nedají sehnat,“ vysvětluje Šimon a doplňuje, že se může jednat napříkad o informace o vzdělání obyvatelstva, na jejímž základě lze identifikovat případné riziko, že v některých místech roste koncentrace osob, které se mohou dostat do tíživé sociální situace, takže zde mohou vznikat různé sociální problémy. Jinými slovy, data ze sčítání slouží pro detekci regionálních rozdílů. „V případě, že jsou regionální rozdíly nebo koncentrace specifických skupin obyvatelstva příliš vysoké, můžeme se na to specificky zaměřit. Ze společenských věd totiž víme, že tyto přílišné koncentrace škodí,“ popisuje Šimon. Závěrem pak odhaduje, že vzhledem k tomu, že i v zahraničí dochází k polarizaci mezi různými skupinami obyvatelstva, k podobné polarizaci bude docházet i v Česku, „a to jak mezi sociálními skupinami, tak z hlediska rozdílů mezi regiony. Úspěšné a neúspěšné regiony se budou čím dál více profilovat, protože sociální a další politiky českého státu se na vyrovnávání meziregionálních rozdílů zaměřují nedostatečně“.