JAN M. HELLER

V publikaci Daniely Čadkové Oslněni hellénským sluncem: Recepce antiky v české literatuře 1880–1914 se dostává monografického a relativně syntetického zpracování zajímavému a při bližším pohledu i poněkud kontroverznímu tématu, jemuž byla dosud věnována pozornost spíše jen parciálně, v podobě specializovaných studií, publikovaných časopisecky nebo v tematických kolektivních dílech. Antika představuje i v českém prostředí kulturu, o níž se lze jako na jakémsi nejmenším společném jmenovateli shodnout na tom, že má pro celou evropskou civilizaci fundamentální význam.

Druhou stranu zkoumaného recepčního vztahu představují české země v posledních necelých čtyřech desetiletích dlouhého 19. století. Jde bezesporu o složité a brizantní — a proto i badatelsky přitažlivé — období, kdy dochází nejen k hluboké proměně uměleckého paradigmatu na cestě k moderně, ale i k posunům ve vnímání vlastní identity a pociťování loajality u českého národa, resp. jeho elit. Autorka sama k časovému vymezení uvádí, že se soustředí na dobu působení kosmopolitizující lumírovské generace a vzestupu „sebevědomí české měšťanské společnosti“ a připomíná otevření Národního divadla v r. 1881 a 1883 a Jubilejní zemskou výstavu v r. 1891 (cf. s. 15–16); bylo by ovšem možné uvést další faktory, jako jsou modernizační procesy v sociologickém smyslu, vedoucí např. k demokratizaci a individualizaci estetického prožitku.

Už z výchozího vymezení tématu je zřejmé, že taková komparace může poskytnout mnoho příležitostí k odkrytí dosud neznámých souvislostí a nových poznatků — a nutno hned v úvodu říct, že se to autorce podařilo. Těžiště práce Daniely Čadkové je v tom, co leží mimo onen „nejmenší společný jmenovatel“. Přidaná hodnota, kterou kniha nabízí, spočívá v mírném posunutí otázky obsažené v jejím titulu: autorce totiž nejde o to, jaká byla recepce antiky v české literatuře v letech 1880–1914, ale o to, jaká byla antika, kterou čeští autoři v dotyčném období recipovali.

Než se k této ústřední otázce vrátíme, pozastavíme se nejdříve nad celkovou kompozicí knihy. Jde o přepracovanou verzi autorčiny dizertační práce, obhájené na komparatistice na pražské filozofické fakultě, a jak nás informuje ediční poznámka, šest kapitol bylo již publikováno jako samostatné studie. Úvodní pochybnosti, které se mohou zprvu vyskytnout ohledně výběru do jisté míry disparátních dílčích témat (divadlo a opera, překlad, školní vzdělávání, poezie, cestopis) a ústrojnosti jejich fungování v celku monografie, však autorka brzy rozptýlí. Zde nejde o pouhou sekvenci relativně samostatných kapitol, volně spojených zastřešujícím tématem; tyto kapitoly propojují a scelují nejen redakční vnitrotextové návaznosti, ale hlavně výrazná autorská linie. Určitá tematická mozaikovitost není slabou stránkou knihy, jak tomu někdy u vědeckých publikací bývá, protože neznamená diskontinuitu: autorka ví, a také to opakovaně deklaruje, že jednotlivé výzkumné úkony si nekladou (v tomto rozsahu nesplnitelnou) ambici pojednat příslušné téma vyčerpávajícím způsobem, ale že představují určité synekdochické sondy, které však přesto poskytují přesvědčivé a originální výsledky. V každém okamžiku čtení víme, co autorka chce říct a proč; určitým testem také může být, že neměla zapotřebí vybavit svou knihu žádnou úvodní pasáží, kde by bylo nutné volbu témat složitě a viditelně ex post zdůvodňovat. Co by však bývalo vhodné bylo, je trochu víc nechat nahlédnout čtenáře „do kuchyně“ v oblasti materiálové heuristiky: na místech, kde čteme např. analýzu dobových recenzí divadelních představení s antickými náměty, nás autorka nechává na pochybách, zda byla excerpována např. všechna dobová periodika, nebo zda je volba pramene spíše intuitivní — a zda by mohlo dojít za nějakou dobu k tomu, že přijde jiný badatel, který bude její závěry na základě jiného materiálu korigovat.

Název knihy je také příliš skromný z hlediska metodologického. Práce je v tomto ohledu konzistentní a volba příslušných nástrojů je precizně zdůvodněna: za produktivní autorka považuje pochopitelně perspektivu recepční estetiky a intertextuality, ohledně mytopoetických souvislostí svého tématu odkazuje výslovně na práce Vladimíra Macury a Jiřího Raka, příp. Rolanda Barthesa (s. 29). Zejména a především je tu však opakovaně přítomné hledisko komparatistické, a to v několikerém smyslu. Daniela Čadková záměrně překračuje hranice mezi různými diskurzy. Vedle konfrontace antického materiálu s jeho českou recepcí, která je nasnadě, a příležitostnými komparacemi české situace s analogickými jevy zahraniční provenience míří tyto její přeshraniční výpravy mimo terén signalizovaný názvem, resp. podtitulem: zdaleka se nepohybuje jen na území (umělecké) literatury, ale konfrontuje její materiál s přesahy do jiných žánrů (již zmíněné divadelní formy), publicistiky (recenze a referáty), jiných tištěných médií (divadelní programy, školní výroční zprávy), výtvarného umění (nejenže kniha obsahuje 16stránkovou obrazovou přílohu, ale občas si autorka vypomůže paralelou z vizuálních umění při výkladu o některém dobovém jevu či jeho interpretaci).

Výsostně komparatistický je také zmíněný přístup k antice jakožto jevu, který je, zopakujme, hlavním pozitivním přínosem práce. Ta totiž představuje především pokus o naplnění dobového pojmu antika konkrétním obsahem; ten tak přestává být statickým emblémem, ale stává se složitým dynamickým znakovým komplexem se svými heterogenitami i vnitřními rozpory. Ačkoli to autorka nikde výslovně neuvádí a necituje příslušnou literaturu, je zřejmé, že vnímá antiku imagologicky: jako obraz antiky utvářený v recepčním horizontu modelového vnímatele, většinou tedy vzdělaného mluvčího českého jazyka z příslušného období. Tento přístup jí umožňuje nejen pracovat s obrazy nikoli jako se substanciálními danostmi, ale právě jako s konstrukcemi, včetně jejich akcesorních významů stereotypních, mytických či klišovitých (což je těžiště imagologického přístupu), ale také zapojit do svého analytického instrumentária hledisko identity a jinakosti (antika „naše“ a „cizí“). Kniha se člení na úvod, v němž autorka činí zadost zavedeným nárokům na akademickou práci a nabízí vedle obecných myšlenek, z nichž některé jsme reprodukovali výše, zejména vymezení tématu a podkapitolu v žánru „dosavadní bádání“, a tři další oddíly. První z nich, nazvaný „Kultura a společnost“, uvádí čtenáře do různých souvislostí vnímání antické kultury v českém prostředí. Velmi rychle se zde seznámíme s některými ze sporných jevů a paradoxů, jež jsou této české „antice“ inherentní: myslí se pod „antikou“ jen Řecko, nebo i Řím? Je Řecko pro příslušného vnímatele jen to klasicistně a romanticky idealizované, winckelmannovsky mramorové, zatímco Řím je asociován s úpadkovou, dekadentní, militarizovanou a gladiátorskou společností pozdního císařství? Rezonance antiky v české vzdělané společnosti je zkoumána v různém kontextu: genetickém (možné vlivy německého romantismu a novohumanismu a naopak téměř nulové působení bavorského filhelénství), axiologickém (motivace dobových osobností k zaobírání se antikou pro její skutečné kvality — nebo pro její prestižní status?) a etnomytologickém (kontinuitně-diskontinuitní koexistence antického mýtu vedle mýtu národního, případně slovanského). Pro dokreslení celkového obrazu autorka neváhá upozornit na jevy mimoumělecké, jako je apropriace řecké tělesné kultury v ideologii pěstované českým Sokolem, který je, jejími slovy, „syntézou německého turnerství, českého vlastenectví a řecké kalokagathie, jak ji chápalo 19. století“ (s. 76). Součástí této kapitoly jsou dále dvě velmi důležité podkapitoly, kterým je společná (klasicko)filologická dimenze antiky se vším, co k ní náleží, tedy zejména s obvyklými asociacemi nezáživnosti, školometství, konzervativismu a odtrženosti od skutečného života. První z nich naznačuje, jak mohla být dobová recepce antiky ovlivněna školním vzděláním, především u vnímatelů, kteří prošli institucí klasického gymnázia. Na základě dobových dokumentů se čtenáři dostane solidního a hlavně překvapivého přehledu o charakteru rakouské gymnaziální výuky, v níž latina v určitých obdobích zaujímala více než polovinu (sic!) celkového hodinového objemu a znalosti maturantů byly „zhruba na úrovni dnešních absolventů vysokoškolského studia latinského jazyka a literatury“ (sic! — s. 98), avšak obraz antiky, který si student ze školy odnášel, byl zkreslený mj. i kvůli cenzuře kánonu z důvodů deklarované ochrany jeho mravního vývoje. Druhá z těchto kapitol se pak věnuje překladům antické literatury, konkrétně básnickým, v nichž přicházejí ke slovu dobové spory o prozódii. Také zde autorka nabízí stručný, ale hutný přehled překladatelských teorií 19. století od časomíry přes Královu reformu až po překlady v moderním smyslu adaptační. I tyto dvě kapitoly — stejně jako to platí o dvou předchozích — je třeba číst jako prolegomenální, nejde v nich jen o faktografické shrnutí historických skutečností, ale o naskicování pozadí, na němž se odehrávají konkrétní akty recepce antické literatury. Jsou v nich položeny základy přinejmenším jednoho z paradoxů, který pak bude opakovaně demonstrován v analytických částech: odtažitost vůči antice mohla být u vnímatelů způsobena únavou ze školní pedanterie a drilu anebo pocitem, že antická témata jsou pole natolik exkluzivní, že nikdo jiný než odborníci v klasické filologii na ně nemají mít přístup.

Následují dvě kapitoly analytické, věnované detailním textovým rozborům konkrétního materiálu (kap. II., „Drama a divadlo“ a kap. III, „Literatura“). Látkou první z nich jsou české inscenace nejen antických her, ale také her s antickými náměty, přičemž největší prostor je věnován jednomu z nejplodnějších autorů české literatury 19. století, Jaroslavu Vrchlickému, jehož dramatická tvorba pohříchu zůstávala dosud spíše na okraji zájmu literárních historiků. Závěrečná část kapitoly se pak zabývá parodiemi antické tematiky v žánru operety. Analytické části monografie jsou pochopitelně mnohem více zaměřené na textovou exegezi a je v nich zřejmá snaha dokládat badatelské teze na co největším objemu vytěženého materiálu, což je sice v literárněhistorické práci nevyhnutelné, ale v některých jejích částech to vede až k přetížení jednotlivostmi. V každém případě jsou objevné v tom, jak zapojují recepční perspektivu: na dobových ohlasech Vrchlického antických her autorka přesvědčivě (a můžeme dodat, že i vtipně) demonstruje bezradnost některých recenzentů, kterým vlastní předporozumění brání potkat se s jádrem „antickosti“ těchto dramat, ať už jsou to formální postupy, nebo práce s látkou antických mýtů — a ať už jsou Vrchlického tendence konzervativní, nebo naopak inovativní (pro Vrchlického poetiku je typické, že současně platí obojí). V recepci Vrchlického antikizujícího divadla se odráží, jak Daniela Čadková dokazuje, rozporuplnost přístupů vzdělaného publika k antice obecně. Vedle toho je jakýmsi vedlejším dosaženým výsledkem solidní charakteristika Vrchlického dramatické poetiky, v níž se kombinují tendence realismu a idealismu s inspiracemi počínajícími moderními uměleckými směry, jako je secesní obraznost a duchovní atmosféra fin de siècle. Jaroslav Vrchlický z rozboru vychází jako mnohem komplexnější umělecká osobnost, než jak bývá obvykle — například školou — představován. V závěrečné části o operetě pak přichází, klasickofilologicky řečeno, katabasis k nižším žánrům a také k jinému divadelnímu prostředí — od profesionálního divadla, kde byly inscenovány hry antické a Vrchlického, k představením ochotnickým, do venkovských hostinců a tanečních sálů. Je třeba opět vyzdvihnout autorčino komparatistické odhodlání naslouchat dialogu různých diskurzů, tentokrát stratifikovaných na ose elitní a „lidové“ kultury. Spíše než v konkrétní deskripci postupů parodování výrazových prostředků antického divadla a jejich zapojování do obecné divadelní komiky spočívá přínos této části opět v pohledu recepčním. Autorka si klade otázku, zda k porozumění parodii je nutná znalost parodovaného, tedy zda méně vzdělané publikum mělo šanci na odpovídající divácký zážitek — a s odvoláním na Iva Osolsobě a jeho monografii Principia parodica dochází k možná překvapivému závěru, že ano: „Recepce parodie bez znalosti antiky je […] jistě možná, byť bude ochuzená o mnohé významy a o pochopení některých žertů“ (s. 199) a plnohodnotná recepce je představitelná i u té části diváků, u níž nedochází (sémiotickou terminologií, kterou Čadková nicméně nepoužívá) k aktivizaci referenčních indexů poukazujících k parodované skutečnosti. To pak vede autorku k dalšímu závěru, který stojí za vyzdvižení, že totiž operety možná „otevřely cestu k jinému vztahu k antickému dědictví, ne sice tak uctivému, ale zdravějšímu a hravějšímu“ (s. 201). Již mimo hranice recenzované knihy můžeme dodat, že zde diagnostikované napětí mezi klasickofilologickým a živým obrazem antiky přetrvává nejen do 20. století, ale až do doby naší; připomeňme např. překladatelské, pedagogické a inscenační počiny Daniely Urbanové a okruhu jejích spolupracovníků na Masarykově univerzitě nebo Martina C. Putny, které se snaží zprostředkovávat kulturně podmíněné významy antické literatury, a tím ji filologické patiny a přílišné úcty zbavit.

V části věnované umělecké literatuře Daniela Čadková nabízí čtyři sondy do díla autorů, u nichž lze zřejmě předpokládat, že vzhledem k individuální poetice budou jejich přístupy k antice natolik odlišné a reprezentativní, aby dohromady poskytly co nejpestřejší obraz; pro pořádek dodejme, že takové zdůvodnění v knize explicitně přítomné není, v úvodu autorka mluví o jejich příslušnosti k různým literárním proudům (cf. s. 30). Opět se zde vrací Jaroslav Vrchlický, který „přivedl do české literatury antické látky […] nikdy předtím ani potom se antika v české literatuře neobjevila v takové míře a v tolika rozmanitých žánrech a formách“ (s. 205), tentokrát nikoli v roli dramatika, ale básníka; následují mytologizující a mocně obrazivé parnasistní reinkarnace antiky v poezii i próze Julia Zeyera, dekadentní antika u Jiřího Karáska ze Lvovic a konečně instrumentace antických námětů ve společenskokritické realistické tvorbě Josefa Svatopluka Machara. Stejně jako u předchozí kapitoly o divadle i zde platí, že těžiště spočívá v důkladné textové analýze: autorka si všímá funkcí antických motivů v rámci menších poetických jednotek (figur a tropů), např. drobných narážek, přirovnání apod., se snahou stavět je proti obecně sdílenému recepčnímu horizontu. Z toho vyvstává složitý obraz antiky v dobových souvislostech. Pokud bychom jej chtěli zobecňovat, můžeme nalézt jeho vnitřní pnutí v několika polaritách, z nichž jako jednu z prvních rozpoznáme již zmíněný protiklad antiky „naší“ a „cizí“. Antika je na jedné straně pociťována jako idealizovaný svět, k němuž se zkoumané osobnosti hlásí pro jeho prestižní postavení a slouží jim jako comparatum pro jejich současnost, přičemž jim toto srovnání slouží k artikulaci vlastních pozic — k relativizaci či přímo umenšování hodnoty jejich současnosti (Vrchlický, Karásek) nebo k vyzdvihování minulosti vlastního společenství (Zeyer); na druhé straně je zdůrazňován časový a mentální odstup, který obecně není zdaleka tak reflektován jako postoj pozitivní, ale může mít podobu „deklasicizace“ antických reálií, buď ve formě obratu pozornosti k neklasickému, dionýskému pólu, nebo redukce jejich obrazů na jakousi obecně starověkou bázi bez historické indexičnosti (Karásek), snah o konstrukci moderní psychologie či mentality antických postav (Vrchlický, Machar) či přímo radikálního přehodnocení vztahu k antice (Machar).

Zajímavé je všimnout si, co v takových komparacích zaujímá pozici tertia comparationis. U Vrchlického je to heroismus a životní energie s konotacemi světla, slunce apod. K pojednání o Vrchlickém je připojena krátká pasáž, v níž je toto Vrchlického umělecké gesto usouvztažněno k dobovému mytologickému snobismu (pojem Paula Veyna), který se projevoval — a někde dodnes projevuje — sebestylizacemi v architektuře a bytovém zařízení. U Zeyera je podobná idealizace využita — vedle jiných postupů — k mytologizaci historie české; Zeyer nepracuje s antickými mýty tak, že by vědomě navazoval na jejich zakladatelský charakter, rezultující v záměrně pěstované vědomí kontinuity domovské společnosti (antropologicky řečeno imagined society) s ní a v anachronické klasicizující stylizace do „nových Hellenů“ apod., jejichž doložená četnost v celé práci jinak bere dech; pracuje s ním metodou blížící se lévi-straussovské bricolage, tj. synkretickým vtahováním archaických mytémů do struktury vlastního uměleckého mýtu, který buduje záměrně v idealistickém a estetizovaném bezčasí, aby se tak vymezil v duchu parnasistní poetiky vůči dobovému realismu. Karásek v duchu dekadentního pohledu na svět upírá pozornost k údajně úpadkovému pozdnímu Římu, který — paradoxně — rovněž idealizuje, protože v něm nachází paralely s vlastní dobou, ale vyzdvihuje přitom zcela jiné hodnoty, než jaké mu nabízí tradiční a všeobecně sdílená představa antického světa mramoru a slunce: paganismus, homoerotiku, romantizované orgiastické opojení a barbarství. U Machara je pak v centru pozornosti jednak odmítavý postoj k výše popsané „antice klasickofilologické“, jednak užití antiky jako argumentačního zdroje v autorově antiklerikalismu, když se snaží klást antický humanismus, idealizovaný s pomocí stereotypního motivického instrumentária fyzické krásy a síly, životní energie, sluneční záře a winckelmannovsky běloskvoucího mramoru, proti (ostouzenému) římskokatolickému křesťanství.

Recenzovanou knihu je třeba přivítat zejména z důvodu, o kterém byla již několikrát řeč. Přináší významný stavební kámen do poznání místa a funkce antiky v kulturním horizontu české společnosti sledovaného období, přičemž se nejen neomezuje na dosud panující stereotypy, ale cíleně je dekonstruuje, což jí umožňuje přehodnocovat názory předchůdců. Význam antiky pro evropskou kulturu není třeba složitě zdůvodňovat; ačkoli práce Daniely Čadkové je z velké části založena na tom, že dokládá posuny, přeznačování a občas i negace tohoto významu, je vlastně ona sama opětovným potvrzením toho, že antika je i v našem století stále živá.

Daniela Čadková: Oslněni hellénským sluncem: Recepce antiky v české literatuře v letech 1880–1914. Praha, Filosofia 2020. 388 stran.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek