EVA MARKOVÁ

Kniha Nebe, peklo, poezie s podtitulem Reformace z různých stran je souborem deseti esejů, které původně vznikaly pro Český rozhlas Vltava. Pro potřeby publikace autoři své eseje znovu přehlédli, upravili a dopracovali původní rozhlasové eseje čtenářům a do širšího rámce vsazují dodatečně napsané kapitoly první části. Matouš Jaluška, editor knihy, je zároveň autorem většiny textů, esej pojednávající především o Dantově Božské komedii sepsal spolu s Martinem Pokorným. Dvěma esejemi je v knize zastoupená Jana Fantysová Matějková, jedním textem přispěl Daniel Soukup.

Komu je kniha Nebe, peklo, poezie vlastně určená? Autoři si v úvodu kladou za cíl „prozkoumat možnosti čtení (zejména) středoevropské literatury v předvečer německé reformace a krátce po ní, s ohledem na všudypřítomnou smrt, bezmoc a na to, jak se jim různí spisovatelé, intelektuálové a zároveň Martin Luther sám snaží čelit prostřednictvím slova. […] nechceme nově uchopit probrané, ale spíše prezentovat reformaci jako fenomén přesahující Luthera v prostoru i čase (oběma směry, ke středověku i k nám), který lze použít jako nástroj k uchopení jiných věcí, konkrétně ke čtení literatury“ (s. 7, 13). Díky tomu publikace umožňuje přiblížit se k myšlenkovému zázemí německé reformace i těm, kteří se jí vyhýbají ve strachu z náboženského ovlivnění či v obavě z nedostatečné teologické průpravy. Může být cennou pomůckou a dobrodružnou četbou především pro ty, kteří se zatím s širším kontextem Lutherovy tvorby neměli šanci setkat, ale přitom by možná rádi: myslím teď především na středoškolské pedagogy, protože podíváme-li se do učebnic literatury určených gymnaziálním studentům, příliš mnoho se o Lutherovi nedozvíme. Pokud už se v učebnicích objeví, pak je zmíněn rok, kdy přibil své teze na vrata wittenberského kostela, přičemž se akcentuje především jeho boj proti odpustkům, často bývá zmiňován také jako překladatel anebo dobový myslitel. Hledat důvody toho, proč tomu tak je, by byl složitý a možná až neřešitelný úkol — pokud se odvážím hádat, co k tomu autory učebnic vede, pak je to myslím obtížné včlenění Luthera a jeho díla do obvyklé konceptualizace českých literárních dějin: nenacházíme tu přímou souvislost ani s husity, ani s Komenským, na časové ose se nám bude Luther také špatně začleňovat do nějakého většího celku: je autorem středověkým, renesančním, barokním? A je to vůbec autor náležející do učebnic literatury, není jeho místo spíš v dějepise či jiných společenských vědách?

Položené otázky jsou sice řečnického charakteru, ale zároveň mohou tvořit úběžník našich úvah během čtení této monografie; jistě, teologové či mediavelisti si asi budou klást jiné dotazy, ale přistupme k textu protentokrát z pozic čtenáře jen málo poučeného, kterým mohou být jak vysokoškolští studenti, středoškolští pedagogové nebo třeba posluchači Vltavy.

Tím, že autoři kladou důraz především na slova, totiž čtenáře neustále konfrontují s jeho předporozuměním: musí vyvinout jisté úsilí, aby si uvědomil, z jakých pozic vlastně k textu přistupuje, jak on sám některé pojmy chápe a jak vnímá vztahy mezi nimi — typickým příkladem budiž naděje, smrt či hřích. Také musí být ochotný nechat se vést, neboť si může být téměř jistý, že o mnohých textech, které se v jednotlivých kapitolách citují, nikdy neslyšel — a chybějící poznámkový aparát, který bychom snad u odborného textu čekali, zde chybí. To je dané právě tím, že se jedná původně o rozhlasové pořady. Absentující poznámky pod čarou ovšem vhodně doplňuje komentář za každou kapitolou, v němž se lze dočíst, z jakých pramenů autoři čerpají, o jakou literaturu se opírají, ale také s jakými překlady v uváděných ukázkách pracují či zda si potřebné úryvky přeložili sami. Nabízí se tedy, aby čtenář přijal roli návštěvníka cizí, avšak rozmanité krajiny, který se s důvěrou nechává provázet tím, kdo ji zná daleko důkladněji. Erudice autorů pomáhá čtenáři vpravit se do dobového chápání slov a textů, ale také klenout pomyslné mosty mezi minulostí a dneškem.

Už bylo zmíněno, že mluvíme-li o době reformace, je těžké a možná zbytečné hledat hranici mezi náboženstvím a literaturou — ale jak vysvětluje Jaluška, „tato kniha se svým pokusem o čtení literatury optikou různých reformací hlásí k […] tzv. »obratu k náboženství«, jenž do procesu interpretace textů důsledně vtahuje jejich dobově podmíněnou religiózní dimenzi“ (s. 17). Na konkrétních příkladech a interpretacích se pak ukazuje, že literární čtení lze s náboženským smyslem textů prolnout přirozeným způsobem. Musíme si při tom ovšem uvědomit, že žitá realita člověka doby Lutherovy sice byla jiná než ta naše, ale že oba časoprostory leží na přímce spějící od počátku k jistému konci — je to ostatně „základní křesťanská kulisa, před níž se odehrávají děje a znějí básně, sama o sobě někam spěje, má počátek i konec a lze ji číst jako příběh času“ (s. 18). Takto zvolená perspektiva má kromě překonání rozporu mezi literárností a religiozitou ještě jeden přínos: umožňuje vnímat existenci více církví jako různé příběhy, které se odehrávají ve sdíleném časoprostoru, reagují na sebe a navzájem se ovlivňují. Jako čtenáři se tak ocitáme v prostředí, kde se rozehrává živá sémantická hra středoevropských reformací.

První část knihy končí pojednáním o analogiích, ale také rozkolech mezi příběhem Lutherovým a Faustovým: u obou se totiž ukazuje, že mají-li mít slova nějakou platnost, musí být stvrzována činy, a že „až do konce, do příchodu smrti, totiž není nic rozhodnuto, ať k dobrému nebo zlému […]. Právě této skutečnosti si musí být lidský mluvčí vědom, když po světě trousí všelijaké zavazující a leccos prohlašující slova“ (s. 73). Poslední kapitola první části věnované slovům tematizuje napětí mezi tím, která rozhodnutí, činy a slova nás odsuzují k pekelným mukám a která k nebeským radostem. Právě tato kapitola tvoří přechod mezi čtenářsky náročnou první částí a o něco snáze uchopitelnými kapitolami následujícími, otevírá také dveře k širokému didaktickému využití kapitol následujících. Mýtus o Johannu Faustovi tu lze číst také jako učitelské memento připomínající, že produkují-li lidé slova, přichází s nimi i jisté nebezpečí. A že pracujeme-li se slovy či texty, měli bychom si uvědomovat jejich sílu, neustále se k nim vracet, obnovovat svou znalost a připomínat si také moc, kterou skrze ně může mít pedagog v rukou. Kapitoly druhé a třetí části činí čtenářsky vstřícnějšími nejen to, že jsou to ony přepracované rozhlasové eseje, ale také jsou rámovány prostory pekla či ráje, které jsme zvyklí — na rozdíl od slov z části první — ve svých představách vizualizovat. V této části knihy se také daleko častěji podnikají exkurzy do mladší literatury, zatímco v části první jsme se setkávali především s texty vzniklými v době předluteránské. Zároveň zde dochází k jistému upozadění témat i textů náboženských, do popředí se dostává poezie a jiné umělecké texty či počiny. Zásadní změnu perspektivy přinášejí eseje Jany Fantysové Matějkové, která píše o motetech, na nichž ukazuje rafinovanost dobového vysokého umění, ale také dobové chápání pojmů štěstí, hřích či naděje. Zapomenout nesmíme ani na téma tělesnosti, které se zde prolíná s tématem víry, a stává se tak jedním z návratných motivů celé knihy.

Stejně jako eseje rozhojňují perspektivy, z nichž můžeme reformaci nahlížet, nabízejí také mnohovrstevnatý pohled na samotného Martina. Není zde prezentovaný jako neoddiskutovatelně kladný hrdina, ale jako hrdina přinášejí změnu a měnící myšlení lidí. Nenajdeme zde ani samostatnou část věnovanou právě jemu, ale je to myslím dobře: čtenář se musí snažit zahlédat Lutherův život v souřadnicích jeho doby. Příliš se zde nevysvětluje, takže si spíš jaksi mimochodem připomeneme, že Luther byl augustiniánským mnichem, překladatelem Nového zákona či že si vzal za manželku Katharinu von Bora. Povšimnutí hodná je bezpochyby esej Daniela Soukupa o kořenech a důvodech Lutherova antisemitismu, v níž píše, že „v postoji vůči Židům [byl M. L.] v zásadě konzistentní a protižidovskou rétoriku používal tehdy, mohl-li jejím prostřednictvím kritizovat katolické postoje svých nepřátel“ (s. 107). O tom, že některé Lutherovy postoje jsou v zásadě projevem politické pragmatismu, se dočteme ještě několikrát, není zkrátka „dokonalý jako manžel ani jako reformátor. Svou nedokonalost však přijímá, a nejen duchem, ale rovněž v těle“ (s. 161).

Zásadním didaktickým impulzem, který kniha vnáší do českého prostředí, je jistá desakralizace témat vnímaných primárně jako náboženské, ale zároveň také hledání biblických ozvuků v textech, které jsme zvyklí vnímat jako profánní: takové pojetí může pedagogům dodat odvahu k přezkoumání vlastních zažitých interpretací některých textů, ale také jim nabízí pevnou interpretační oporu. Typickým příkladem takového počínání je propojení stotřicátého žalmu a Defoeova Rosinsona Crusoe: na známém příběhu zbožného trosečníka se ukazuje, jak lze ve školní praxi pracovat s žalmickými motivy, aby se dospělo k reflexi Lutherovy práce s žalmy, a přitom nemuset zabředat do složitých filozofických či kontemplativních kontextů. Stačí zkrátka sledovat linii výkladu o Robinsonovi a vhodně ji překlopit do pedagogické praxe. Jistě, je to intuitivní propojení několika textů, ale je smysluplné, pochopitelné a významotvorné — a především nás vede za hranice konvenčního čtení žalmů, Crusoa i Luthera.

Jiné kapitoly jsou naopak věnované převážně Lutherově tvorbě, nabízejí výklad, ale také konkrétní výňatky z díla. Z učitele je tak sňata povinnost vybrat si vhodný text ke školní interpretaci, netíží ho ani břímě odpovědnosti za rešerše k tématu. Ačkoli tedy publikace Nebe, peklo, ráj není chápaná jako středoškolská čítanka či příručka, jistě by jí mohla být, protože nabízí vše, co lze k výuce potřebovat. Široký kontext, v rámci něhož autoři reformaci nazírají, který napovídá, jak téma středoevropských reformací propojit s různými tematickými celky vlastní výuky: je jedno, jestli to bude při práci s Biblí, v hodinách o Božské komedii, antisemitismu 20. století anebo třeba při hodinách věnovaných písňové tvorbě. Ukazuje se tak, že věnovat se (nejen ve škole) Lutherovi nemusí být nuda k uzoufání, ale že příběh jeho života lze propojit s našimi běžnými životy, neboť jak píše v závěru celé knihy Matouš Jaluška, „brána je otevřená i pro milovníky piva a antisemity (tak se nám v některých textech jeví Luther). Ale i pro ty, kteří nejsou ničím z toho“ (s. 181). On sice reaguje na verše Jiřího Hauberta, ale přesto dostávají jeho slova — jak bychom snad dokonce mohli od člověka s kazatelskou zkušeností očekávat — všeobecnější platnost a vyzývají nás, abychom je sami obohatili dalšími významovými rovinami. Brány této knihy jsou otevřeny pro čtenáře i nečtenáře poezie, pro milovníky náboženských textů, pro zvídavé učitele, hledající studenty i pochybující antiklerikály. Ale určitě i pro mnohé další, kteří nejsou ničím z toho.

Nebe, peklo, poezie nestojí v literárním poli osamoceně, ale volně navazuje na několik dalších knih esejů o poezii, které vznikly především přičiněním Aleny Zemančíkové a Josefa Hrdličky, již ke spolupráci sezvali široký autorský tým tvořený mj. studenty a studentkami literatury a nechali tak vzniknout několika desítkám rozhlasových pořadů o poezii, které následně došly i své knižní podoby v knihách Básně a místa (edd. Hrdlička et. al. 2015), následně Hrdinové v básních (edd. Hrdlička, Jaluška, Pšenička 2017) a konečně i Věci v poezii (edd. Hrdlička, Pšenička, Snelling 2020). Ve spolupráci s Radioservisem vydal Ústav pro českou literaturu AV ČR knihu Eseje o poezii a době Karla IV. (ed. Jaluška 2017). Uvedený výčet dává tušit, že se zde setkáváme s ozkoušeným a usazeným způsobem knižní koncepce, která je čtenářsky a snad i autorsky vděčná. Během několikaleté spolupráce se stanicí Vltava se částečně proměnil formát poslechových pořadů, prodloužila se jejich stopáž, což mělo dopad i na hloubku ponoru do tématu. Tato dlouhodobá spolupráce, které se Matouš Jaluška po celou dobu různě intenzivně účastnil, s sebou přinesla také jistý způsob psaní o poezii, který se myslím ukazuje jako plodný — ale zatímco na počátku byl důraz kladen na interpretaci konkrétní básně, postupně nabývalo vrchu zaměření na komparativní perspektivu. Právě díky ní si lze k předkládaným esejům hledat snáze cestu, neboť se můžeme chytit motivů či skutečností, které už známe, nadále je rozvíjet a transformovat.

Matouš Jaluška (ed.): Nebe, peklo, poezie. Reformace z různých stran. Praha, Ústav pro českou literatura AV ČR 2020. 198 stran.

Vychází v České literatuře 2/2021.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek