KLÁRA SOUKUPOVÁ

Jako dárek k pětašedesátým narozeninám vydalo nakladatelství Karolinum polskému bohemistovi, překladateli a literárnímu historikovi Leszku Engelkingovi průřezový výbor z jeho studií. Knihu Komu múza přeje tvoří čtyři oddíly, z nichž dva jsou věnovány autorovu zaujetí Skupinou 42 a díly Jáchyma Topola. První oddíl pak obsahuje kratší texty o české literatuře před druhou světovou válkou (Mácha, Rilke, Deml, Čapek, Weiner, Jirotka), třetí se koncentruje na literaturu druhé poloviny 20. století (Wenzel, Effenberger, Wernisch, Hodrová, Burian, Mikeš, Ajvaz).

Publikaci uvádí rozverným stylem psaná předmluva editora Radima Kopáče „Víc než dost“, plná klišé o nastavování zrcadel, vedení dialogu či démonech populismu. Engelkingovo dílo editor označuje za „všetečné“ a jeho záběr — pokud jde o českou literaturu — za „totální“. To je však pouze hyperbolizující lichotka, protože například starší české literatuře se autor nevěnuje. Předmluva neobstojí jako medailon Leszka Engelkinga ani jako rozbor Engelkingova badatelského stylu. Možná jako zdravice k životnímu jubileu. Vždy je ošemetné předkládat čtenáři studie, které původně vznikly pro jiný jazykový (a potažmo kulturní a znalostní) kontext, v němž bylo třeba více osvětlovat určitá fakta. Český recipient ví, že Mácha si psal šifrovaný deník a Rilke se narodil v Praze. S tím je třeba k výboru Komu múza přeje přistupovat a jako zpráva o tom, jak se o české literatuře informuje v zahraničí, má jistě svůj nezpochybnitelný význam. (V tomto ohledu je pozoruhodná důležitost, jakou Engelking přikládá cenám, jako je Český lev nebo Magnesia Litera. Ocenění, která domácí kulturní veřejnost dokáže kontextualizovat s ohledem na další produkci či podmínky soutěží, bere autor jako jednoznačné vodítko kvality. To není jeho chyba, je to signál pro nás, abychom lépe zvažovali, komu jaké ceny dávat, protože v zahraničí jsou vodítkem, které se bere vážně.) Kniha obsahuje nejen odborné studie, ale i doslovy, publikované u knižních vydání polských překladů českých děl, či informativní literárněhistorické stati. V takových případech nejde o důkladné analýzy, ale o jakési „úvody do“, které mají představit osobnost českého autora a jeho tvorbu, shrnují dosavadní výsledky literárněvědného bádání a z podstaty žánru nepřinášejí nové teze či objevy.

Engelking logicky klade do popředí to, co by mohlo být poutavé pro polský kontext. Zařazuje například informaci, že druhý román Zdeňka Jirotky Muž se psem zfilmoval v roce 1960 Tadeusz Chmielewski, přičemž se dozvíme i to, kdo z polských herců v něm hrál (s. 60). To sice není nijak podstatné pro román Saturnin, k jehož polskému překladu je text doslovu připojen, ale informaci je třeba uplatnit (podobně jako zmínky, že kromě Rilka na vojenské škole v Hranicích na Moravě studoval i Robert Musil [s. 24] nebo že dva čeští automobilisté objeli ve škodě Rapid v roce 1936 svět za devadesát sedm dní [s. 62]). Jsou to „zajímavosti“, kterými může přednášející vyšperkovávat svou přednášku, aby posluchače rozptýlil, pobavil či zaujal, ale v textech působí jako nadbytečné a nesouvisející vsuvky.

Přínosnější jsou pochopitelně studie, které od počátku počítaly s českým čtenářem a v nichž autor neměl potřebu ozřejmovat — z našeho pohledu — všeobecně známé banality. Engelkingovy texty většinou nepřinášejí novou perspektivu, jíž by bylo možné na díla české literatury pohlížet, spíše se jedná o přehledy, shrnutí či rozpracování už nastolených otázek. Studie sledující určité téma či problematiku v Topolových textech (např. intertextualita, půdorys pikareskního románu, motiv agrese) většinou jen utvrzují to, co obecně konstatovali už recenzenti Topolových knih; ve stati o Rilkovi zakládá autor pasáže o Rilkových znalostech češtiny na historických pramenech, nikoli na analýze textů samotných, a shrnuje tak názory jiných (literárních) vědců. Engelkingovy studie jsou zacílené zvláště literárněhistoricky a jen zřídka přesahují do osvětlující a komplexní interpretace. Nezkoumá strukturu a kompozici textů, ale jejich myšlenkové pozadí a zajímá ho dobová recepce (Hauková, Weiner). Teze z kapitoly o Oldřichu Wenzlovi — „Jsou to však ty nejosobitější osudy autora, co je nejdůležitějším vztažným bodem této poezie“ (s. 195) — by se dala vztáhnout na celkový Engelkingův přístup k literatuře. Často cituje z autorských komentářů k vlastní tvorbě, z korespondence či vzpomínkových dokumentů. Pro Engelkinga je dílo neoddělitelně spjato s postavou autora a jeho životem, informace čerpané z rozhovorů s žijícími spisovateli využívá i v textech primárně koncentrovaných na motivickou či tematickou stránku děl (kapitoly o Michalu Ajvazovi a Jáchymu Topolovi). Velká část statí věnovaných jednomu autorovi, ať už se jedná o bohemistické studie, nebo o doslovy k polským překladům, se neobejde bez obligátního „X se narodil“ s uvedením roku a místa a stručné biografie autora. Je až komické, jak Engelking na této kouzelné formuli lpí. A přitom se dokáže intenzivně věnovat i nebiografickým, ryze jazykovým či literárním souvislostem děl, tak jako v kapitolách o Skupině 42 a Jáchymu Topolovi (přitom není náhoda, že jde o texty z Engelkingových monografií, nikoli o příležitostné studie). Škoda, že to u české literatury nedělá pokaždé.

Za těmito výklady bez jasné metodologické základny je pečlivé čtení děl, analýza jazyka však není jejich primárním nástrojem. Například vztah děl Jiřího Koláře k jiným textům („Text jiného a text vlastní“) autor sleduje nikoli na hlubší rovině strukturní, ale v obecnější perspektivě a pokrývá sbírky Očitý svědek, Ódy a variace, Mistr Sun o básnickém umění, Nový Epiktet, Černá lyra a Prométheova játra, u nichž stručně konstatuje, jak v nich autor pracuje s jinými texty (odposlechnuté řeči ulice — přepis cizích děl — destrukce a následná rekompozice — koláž). V centru pozornosti tak nejsou konkrétní Kolářovy techniky, zato vidíme, jaké množství variací her s přisvojením cizích děl obsáhl. Někdy Engelking texty českých autorů opouští a přechází do jakési kulturní antropologie (co jsou to postřižiny a jaký význam měly; pojetí vlkodlaka ve světové kultuře aj.).

Předkládané knize by velmi prospělo, kdyby bylo rovnou u daných textů uvedeno, kdy a kde byly publikovány. Podstatné je to nejen kvůli časovému zařazení, protože studie pokrývají dobu několika desetiletí, ale i kvůli cílovému publiku (doslovy v knižních vydáních polských překladů českých děl jsou stylizovány jinak než odborné studie ze sborníku a ty se zase liší od kapitol z autorovy monografie).

Protože však tyto informace nejsou uvedeny u jednotlivých textů, je třeba je hledat v bibliografii. Samotná práce s doprovodným aparátem však představuje dobrodružný zážitek. Bibliografie abecedně seřazená podle polských názvů textů není pro dohledávání údajů uživatelsky přívětivá a zjevně počítá s recipientovou znalostí polštiny, do níž by si měl přeložit český titul, aby položku vůbec našel. Například u studie „Tiché vlnobití řeči“ je třeba informace hledat pod „c“ — „Cichy przybój mowy“, podobně znesnadněné je to u „Zápasu o lásku“ („Walka o miłość“), „Weinerovy hry doopravdy“ („Gra na serio“) a dalších. Najít v bibliografii stať „Saturnin Zdeňka Jirotky“ vyžaduje od čtenáře maximální trpělivost, protože by nejprve musel vědět, že vyšla nikoli jako studie či článek, ale jako doslov k polskému vydání Saturnina — to je však uvedeno až v samotném soupisu Engelkingovy tvorby.

V bibliografii narazíme i na zcela matoucí údaje: v České literatuře roku 2005 nebyla studie publikována jako „Nowy mit, stary rytual“, ale pod názvem „Nový mýtus, staré rituály“. Kde byl tedy publikován polský originál, na který bibliografie odkazuje? Pravděpodobně nikde, pouze posloužil překladateli jako výchozí text (který však potenciální zájemce v České literatuře nenajde). Podobně studie „Z historie olomouckého samizdatu: časopis Ječmínek“ nevyšla v časopise Plav (2007) polsky jako „Z dziejów olomunieckiego samizdatu“, jak se uvádí v bibliografii. U studie v českém překladu „Duchovní poezie Petra Mikeše“ zcela chybí její původní titul („Poezja Petra Mikeša w ołomunieckim samizdacie“). Nedozvíme se, které studie o Jáchymu Topolovi byly publikovány v Engelkingově monografii Nowe mity: Twórczość Jáchyma Topola (2016) ani že studie „Pikareskní kojot Ilja“ vyšla i na iLiteratuře (26. 6. 2009), a je tedy kromě dvou polských a dvou českých vydání dostupná potřetí v češtině i online.

Nejen že je bibliografie plná formálních chyb, některé položky jsou uváděny vícekrát, leckde chybí stránkové údaje, ale navíc je zcela nepřehledná, neodpovídá svému popisu, jež jí předchází (s. 366); položky nejsou uspořádány chronologicky, ale ani abecedně (respektive oddíl „Články a statě“, v němž se texty knihy Komu múza přeje nacházejí nejvíce, obsahuje z nějakého záhadného důvodu za sebou dva abecedně řazené seznamy), avizovaná hvězdička, jež měla označovat položky týkající se české literatury, zcela chybí. Taková bibliografie je téměř k ničemu; a přitom by stačilo, aby byla u každého z devětadvaceti textů knihy uvedena jeho vydání, nebo dokonce i jen vydání první.

Kniha Komu múza přeje pokrývá časové období od roku 1989 do roku 2018 a přináší české překlady Engelkingových statí. Nikde není zmíněno, že by autor pro účely tohoto výboru do svých textů zasahoval. Hned u první studie je však čtenář překvapen — pokud si v bibliografii dohledá, že byla publikována v roce 1993 v časopise Literatura na Świecie, je zarážející autorův odkaz na antologii Ve sladké tísni klína, která vyšla v roce 2016, a tato anachroničnost se týká téměř všech poznámek pod čarou dané stati.

Odkazy na primární i sekundární literaturu, jež vyšla později, než byly Engelkingovy studie publikovány, se pravidelně nacházejí v mnoha dalších textech knihy Komu múza přeje, přičemž se nejedná o nová vydání již dříve vydaných knih, ale o nové publikace. Z toho můžeme soudit, že se budou odchylky od polských vydání studií vyskytovat nejen v referencích na odbornou literaturu, ale i v samotných výkladových pasážích. Autorské aktualizace jsou samozřejmě zcela legitimní, jen by o tom měl editor čtenáře zpravit. V ediční poznámce se však nic takového nedočteme. Pod označením „ediční poznámka“ bychom si navíc představovali něco jiného než čtyři řádky textu, konstatující, že editor sestavil publikaci ve spolupráci s autorem, informace o dataci a prvním otisku najde čtenář v bibliografii a že editor za pomoc děkuje Josefu Schwarzovi. Zde by se měly nacházet informace, jak se ve výboru otištěné studie liší od původních či naposledy přetištěných verzí, respektive i jen upozornění, že se liší.

Čtenář tak dostává do ruky nikoli překlady, ale nový text, do něhož autor zasahoval. Jak — to si však musí zjistit sám. Ve studii o Ivanu Wernischovi je zjevně připojeno několik odstavců — původně vyšla v roce 1996, strany 211–218 (tedy přibližně polovina textu) jsou však věnovány sbírkám od roku 1997 do roku 2018. Charakterizuje tedy autor Wernischovo dílo až do roku 2018 (a tedy přepracovává celou studii), nebo ponechává charakteristiky z roku 1996 a vztahuje je i na dílo z dalších více než 20 let? Je tedy například tvrzení „nejprotichůdnější kritické hodnocení si vysloužila Wernischova Pekařova noční nůše“ reziduum z 90. let, nebo to platí v kontextu všech Wernischových sbírek do roku 2018 (když Engelking navíc píše: „Ivan Wernisch si je vědom faktu, že jeho nové knihy tvoří zcela novou etapu jeho tvorby“ [s. 217])? To se bohužel nikde nedozvíme. V tu chvíli už můžeme pochybovat, zda se jedná o tutéž studii jako „Teatrzyk Ivana Wernischa“, na kterou bibliografie odkazuje.

Oproti zmíněné studii „Nový mýtus, staré rituály“, otištěné v České literatuře, obsahuje knižní verze (vedle pochopitelných změn jdoucích na vrub sjednocení formální podoby citátů a zápisu bibliografických údajů) řadu formulačních úprav či zásahů do slovosledu, zmizela zvýraznění boldem, došlo ale i ke spojování odstavců a poznámky překladatele se staly součástí autorských vysvětlivek pod čarou (sic!).

Je pochopitelné, že vzhledem k textům například z 90. let je leckdy bádání o daném tématu mnohem dál a studie jsou vlastně zastaralé. Autoři, o nichž Engelking ve svých studiích (ovšem i Radim Kopáč v předmluvě z roku 2020) píše jako o outsiderech (Richard Weiner, Jiří Kolář, Jakub Deml, Jan Hanč), se v posledních třech desetiletích stali součástí kánonu. Ale to je součást „hry“ u jakéhokoli výboru studií, který pokrývá — jako zde — téměř třicet let autorova působení. Zastaralost se však nenapraví anachronickým přidáním několika odkazů na nově vyšlé knihy. V případě, že Engelking zastaralost svých texů pociťoval a více do nich zasahoval, neměli s editorem vydávat antologii studií, ale ucelenou knihu, do níž by autor vybrané texty přirozeně upravil a aktualizoval. Nebo možná nejpříhodnějším řešením bylo vydání českého překladu dvou Engelkingových ucelených monografií — o Skupině 42 a Jáchymu Topolovi —, z nichž pochází studie, které tvoří jádro knihy Komu múza přeje a které jsou přínosnější než krátké informativní doslovy a literárněhistorické studie.

Odlišný styl i tematický rozptyl vybízejí číst knihu přerušovaně po jednotlivých kapitolách. Ztrácí se tak autorská kontinuita, která je u Leszka Engelkinga zřejmá v textech od začátku devadesátých let dodnes. Pro bohemisty či komparatisty kniha nepřináší objevně nový způsob práce ani zásadně nové informace, soubor tak představuje především uhlazeně kvalitní texty, u nichž je potřeba mít na paměti, za jakým účelem vznikaly. Proto je smutné, že doprovodný aparát, který by čtenáři pomohl si tento účel a kontext ujasnit, selhává.

Leszek Engelking: Komu múza přeje: Od Máchy k Topolovi: Výbor ze studií. Ed. Radim Kopáč. Praha, Karolinum 2020. 396 stran.

Vychází v České literatuře 2/2021.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek