Po druhé světové válce se v rakouské společnosti prosadila oficiální doktrína o Rakousku jakožto první Hitlerově oběti. Až v sedmdesátých a osmdesátých letech se spisovatelé začínají zabývat kritikou nacismu ve zvýšené míře a svůj občanský protest vyjadřují i kolektivně a veřejně. Výjimku představovali autoři Vídeňské skupiny a Ernst Jandl, kteří svou tvorbou reagovali na holocaust už v padesátých a šedesátých letech. Kniha se věnuje v první řadě dramatické tvorbě autorů této skupiny, Ernsta Jandla a Elfriede Jelinek, které spojuje experimentální poetika a současně téma kritiky nacismu, obecněji pak témata násilí a války, která se autoři snaží uchopit stylizací svých divadelních (v Jandlově případě též rozhlasových) textů. Rakouské experimentální divadelní texty je nutné vnímat v kontextu rakouské filozofické a literární tradice kritiky jazyka, která doposud podstatně ovlivňuje vztah rakouských spisovatelů k jazyku jako takovému.
Previous
Next
Reportáž vyžaduje nadání i kus dobrodružné povahy
BARBORA OSVALDOVÁ
Když jsem začínala jako asistentka učit na Fakultě sociálních věd a publicistiky, měla jsem poměrně...
Kazateľstvo v čase krízy — mezinárodní konference Kázne a reči II.
DANIEL SOUKUP
Když se na podzim roku 2017 konala v rámci Mezinárodního sympózia literárněvědné slovakistiky v Bratislavě...
Antika v době proměn
JAN M. HELLER
V publikaci Daniely Čadkové Oslněni hellénským sluncem: Recepce antiky v české literatuře 1880–1914 se...