Kniha se zabývá proměnou vnímání historického času a zobrazování minulosti na přelomu 18. a 19. století. Ptá se, k čemu je nám dějepisectví a jak se proměnil způsob situování se naší společnosti v dějinách. Jak se vyvíjel způsob zachycování minulosti v dějepisectví, literatuře či na divadle?

Odpověď na tyto otázky nachází v pěti zásadních inovacích historického myšlení, které přispěly ke zrození moderní společnosti. Jde o představu o kontinuální kumulaci vědění související s růstem knižních trhů, vyprávěcí přístup k historické zkušenosti ovlivněný historickými romány a dramaty, filozofii dějin jako sekularizovaný teleologický rámec historického myšlení, objevení moderního pojetí kultury coby prostředku popisu společnosti a narativizaci kolektivních identit.