Previous Next
Varování před ztracením se v překladu (a bibliografii) ANNA GNOT V loňském roce vydala Moravská zemská knihovna publikaci Česká literatura v polských překladech (1989–2020) /...
Čteme očima, ale i rukama JIŘÍ TRÁVNÍČEK Jak se čtenářsky chováme v prostředí digitálním, o tom už víme poměrně dost (viz Naomi S. Baronová, Pablo...
Nová syntéza středověké knižní kultury JAN MALURA V posledních letech můžeme pozorovat nebývalou aktivitu na poli české knihovědy, přesněji řečeno výzkumu starší...

Již třetí Dílna diachronní naratologie, neformální setkání zájemců o historickou poetiku vyprávění, se uskuteční 7.–8. října 2021 v dolní zasedací místnosti Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Praze. V případě potřeby náhradní formou videokonference.

 

Letošní dílnu pro vás organizují Markéta Kulhánková (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity), Alice Jedličková (Ústav pro českou literaturu AV ČR), Matouš Jaluška (Ústav pro českou literaturu AV ČR) a Daniel Kubec (Vysoká škola kreativní komunikace).

 

Jak napovídá titul, zaměříme se tentokrát na prostor ve dvou základních podobách: jako prostor zakoušený postavami skrze jejich chování a jednání ve světě příběhu a kontextu děje. V návaznosti na podněty Henriho Lefebvra bychom mohli mluvit o (fikční) prostorové praxi či praktikách; s Wernerem Wolfem zase o experienciální ikonicitě (tj. verbální reprezentaci prostoru podobné nikoli prostoru samému, nýbrž právě procesu jeho zakoušení); a hlavně o zavedení prostorové perspektivy do vyprávění. To je aspekt evidentně související se subjektivitou, a tedy novodobou literaturou. A s otázkami, jako je třeba tato: nakolik narativní dílo zobrazuje dobově ukotvenou prostorovou praxi a nakolik se z ní vyvstávající zkušenost postav protíná se smyslem vyprávění?

Druhé ohnisko našeho zájmu bude představovat konceptualizace geografického prostoru odpovídající dobovému empirickému poznání, ale i žádoucí představě rozložení světa ve vztahu k ideologii řídící příběh. Je proto zřejmé, že půjde také o prostorovou konceptualizaci řádu křesťanského světa, která souvisí se supernarativem, do nějž je ve starší literatuře individuální příběh vkládán. (Takové zkoumání může popřípadě zahrnout i prostor jako konceptualizaci dalšího kontinua, totiž času.)

Uplatní se zde i otázka po vztahu mimeze dobové skutečnosti a reprezentace dobové kulturní skutečnosti, kontrast profánního a sakrálního prostoru. Ke slovu mohou přijít také koncepty heterogenních a přechodných světů (Michel Foucault), resp. koncept liminality (Arnold van Gennep, Victor Turner), ze sémiotických konceptů pak Lotmanův pojem hranice a jejího překročení coby dějové podmínky. Přihlédnout můžeme i k návrhu Marie-Laury Ryanové, která narativní žánry dělí na story-centered (například tragédie) a world-centered (například fantasy), v nichž zásadní roli hraje způsob výstavby vnějšího světa a jeho zalidnění.

Tematologický a sémiotický přístup, v české poetice bohatě využité, tentokrát v zájmu konzistence diskuse odsouváme na okraj; totéž platí i pro přístup psychoanalytický. Vynecháme i pojem spatial form a další metaforické konceptualizace specifických způsobů narativního psaní.

Ohniskem zkoumání je prostor jako ideový rámec, průběžná kategorie či výsledek děje: prostor utvářený skrze vyprávění.

 

Program Dílny diachronní naratologie III (pdf)

Anotace příspěvků (pdf)

 

Dílna diachronní naratologie III