Previous Next
Varování před ztracením se v překladu (a bibliografii) ANNA GNOT V loňském roce vydala Moravská zemská knihovna publikaci Česká literatura v polských překladech (1989–2020) /...
Čteme očima, ale i rukama JIŘÍ TRÁVNÍČEK Jak se čtenářsky chováme v prostředí digitálním, o tom už víme poměrně dost (viz Naomi S. Baronová, Pablo...
Nová syntéza středověké knižní kultury JAN MALURA V posledních letech můžeme pozorovat nebývalou aktivitu na poli české knihovědy, přesněji řečeno výzkumu starší...
hodrova-chvala

Soubor dvaceti osmi esejů Daniely Hodrové  spojuje pronikavou analýzu básnického tvaru (a uměleckého výrazu vůbec) s jeho aspekty filozofickými a duchovními, ontologii díla s ontologií lidského „pobytu“. Dialog s poetikou marnosti, rozvíjený nad vrcholnými zjevy naší a evropské literatury, je však pouhým úvodem, vstupem do podstatnější problematiky: do tázání po duchovních horizontech – anebo spíš po jejich absenci – v životě současného, jmenovitě západního člověka. Autorčina kniha se je sondou do jeho duchovně vyčerpané každodennosti, do nejrůznějších způsobů „zapomenutí na bytí“, na posvátné v lidském životě. Kapitoly jako „Fortuna a smrt“, „Zátiší zvané ‘vanitas’“, nebo úvodní „Mater dentata“ přivádějí čtenáře k zamyšlení nad životem, učí jej zamýšlet se nad ním v setkání s nejobyčejnějšími věcmi, které ho obklopují. Poslední okruh představují ve Chvále schoulení eseje věnované tělesnosti, základním pohybům duchovně pojatého těla, v nichž se tato elementární zkušenost dobývá do hloubek kosmogonických významů, jako jsou “Houpání“, „Otáčení“, „Chvění“ (předznamenaných už předtím „Stísněností“ či „Klopýtnutím“), aby v meditaci nad nimi hledala jistoty nejniternější. Jako vyznění autorčiny bytostné víry osloví čtenáře kapitola "Chvála schoulení", prozrazující v závěru knihy její osobní, na marnosti vyvzdorovanou motivaci.