Vědkyně Vladimíra Petráková: Ráda otevírám neznámé dveře
V dětství tvrdila, že bude filmovou režisérkou. Dnes je sympatická dlouhovláska Vladimíra Petráková úspěšnou vědkyní: odbornicí na nanotechnologie. Což je termín, který zná asi každý, většinou ale jen povrchně. Nedávno získala prestižní ocenění Akademie věd Lumina quaeruntur a začíná v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského nový výzkum. K tomu vychovává s manželem, také vědcem, čtyři děti. Je tedy živým důkazem, že žena-matka může ve vědě dokázat totéž co muž.
Náš rozhovor po telefonu jsme naplánovaly na večer. „Myslela jsem, že stihnu uložit děti, což nevyšlo. Akorát jsem jim dala večeři, takže spát dnes půjdou později. Ale to nevadí,“ zahajuje konverzaci bez známky nervozity.
Vladimíra Petráková Foto: Jan Handrejch, Právo
Čtyři děti a věda, do toho pandemie. Musíte mít nervy ze železa!
Už moc ne. Poslední rok jsme řešili hlavně zavřené školy a školky, s manželem jsme se snažili pracovat z domova, ale s dětmi to šlo bídně. Střídali jsme se u nich a patlali to, jak se dalo.
Každé uvolnění proto vítáme jako vysvobození a s nadšením přecházíme zase na normální režim. Snad definitivně.
Získala jsem grant na založení nového týmu, takže najímám lidi a probírám s nimi projekt, co kdo bude dělat. Učíme se za pochodu, třeba objednám vybavení pro laboratoř, a pak ho nemám kam dát. Ale už se to vyřešilo. Náš ústav je moc fajn, jsem ráda, že jsem se tam dostala.
Práci v laboratoři střídá Vladimíra s home office.
Foto: Jan Handrejch, Právo
Odkud?
Jsem z Kladna, kam jsem se po pár odskocích předloni vrátila. Mamka dělala chemii, jenže zrovna v době transformace po roce 1989 se narodil můj brácha a ona doplatila na to, že byla žena na mateřské.
Ve vědě nemohla pokračovat, i když má aspiranturu a byla nejlepší studentka ročníku. S tátou pak založili firmu na počítače a správu sítě.
Chodila jsem do skautu. A ve vědě je to vlastně podobné: pořád zažíváte něco nového, menší nebo větší dobrodružství, chce to odvahu a nebát se jít do neznáma
Řada vědců přiznává, že v dětství dělali pokusy a zničili třeba lino v kuchyni. Vy také?
Já v dětství neměla vyhraněné zájmy, rozhodně by nikdo nehádal, že jednou budu vědkyně. Už kvůli tomu, jak dopadla máma, jsem zastávala tehdy běžnou představu, že věda a žena nejdou dohromady.
Chodila jsem na normální kroužky, nějaký sport, hudebka, dramaťák. A když se ptávali dospělí, čím chci být, odpovídala jsem, jak mi vnukl táta: filmová režisérka. Bavilo mě poznávat zajímavé lidi. Všem se to líbilo, přišlo jim to neobvyklé - ale tím to skončilo.
I složité vědecké výzkumy lze hravou formou předvést dětem. Třeba z některého vyroste vědec...
Foto: archiv Vladimíry Petrákové
Taky jsem chodila do skautu a později sama vedla družinku, to bylo skvělé a dalo mi asi nejvíc. Vymýšleli jsme dobrodružné výpravy, přespávali na divoko v přírodě...
Ve vědě je to vlastně podobné: pořád zažíváte něco nového, menší nebo větší dobrodružství, chce to odvahu a nebát se jít do neznáma.
Kdy u vás tedy věda vyhrála?
Vystudovala jsem ČVUT, Fakultu biomedicínského inženýrství tady v Kladně. Už během studia, v jednadvaceti, se mi narodila dcerka. Když jsem si po škole hledala práci, zjistila jsem, že nejschůdnější varianta, abych nemusela mít částečný úvazek a zároveň nechávat malou do večera ve školce, je pokračovat doktorandským studiem.
Měla jsem štěstí na skvělého šéfa, díky němuž jsem mohla být na sto procent angažovaná, a přitom časově flexibilní. Přičichla jsem si k vědě - a začala mě strašně bavit.
Dnes jste odbornicí na nanotechnologie. Většina lidí zná termín „nano” jen povrchně, třeba díky nanorouškám. Co všechno si pod tím máme představit?
Ten termín se zviditelnil na přelomu století a označuje materiály, které jsou hodně malé, nano rozměr je miliardtina metru. V řečtině nanos znamená trpaslík.
Pro představu: za vteřinu vyroste nehet o jeden nanometr. Zvláštní je, že v tomhle rozměru mají materiály jiné vlastnosti, než jsme zvyklí: neprůhledné se stávají průhlednými, mění barvy, třeba zlato není žluté, ale červené nebo modré. To otvírá ohromné možnosti.
Nanotechnologie zahrnuje skupinu vědních oborů, není to jen fyzika, chemie nebo biologie, ale jde napříč. A zabývá se látkami, které mají nanorozměr. Mohou být přirozené nebo umělé.
Řada z nich tu byla vždycky, například prach nebo smog, jen jsme je kvůli nedostatku technologií nedokázali popsat a neuměli s nimi pracovat. Jiné se člověk naučil kontrolovaně připravovat.
Četla jsem, že za týden sníme a vypijeme pět gramů nanoplastů, což odpovídá hmotnosti platební karty!
To je drsná představa. Nanočástice se využívají leckde, s jejich pomocí se třeba zvýšila citlivost těhotenských testů nebo účinnost UV filtrů v opalovacích krémech, objevily se micelární vody na čištění pleti. Existují nanonátěry, které odstraňují škodliviny ze vzduchu, nanočástice se používají do monitorů...
Tím pádem se dostávají do životního prostředí a my potřebujeme vědět, co způsobují. Které s námi mohou koexistovat a které ne. Právě možnost zkoumat materiály v miniaturních rozměrech dává šanci je objevovat, škodlivé odstraňovat a užitečné správně využívat.
Velkou nadějí, ale i rizikem je snadnost, s níž se nanomateriály mohou dostat do buněk. Týká se to i aktuálních vakcín Pfizer, kde je účinná látka doručována v nano kapičce tuku.
Snaha o práci s dětmi.
Foto: archiv Vladimíry Petrákové
To už jsme blízko nanorobotů?
Tak daleko ještě nejsme, ale to neznamená, že se nedělají pokroky. Je pravda, že do vývoje speciálních nanorobotů, které by dopravovaly léčiva na přesně diagnostikované místo v těle, se vkládají velké naděje.
V České republice se tímto úkolem zabývá hned několik vědeckých skupin. Samozřejmě nepůjde o pouhou zmenšeninu robota, jakého si dokážeme představit.
Když člověk doletěl na Měsíc, taky si lidstvo myslelo, že za chvíli bude osidlovat Mars. Nakonec benefit spočíval v něčem jiném - třeba v rozvoji GPS systémů díky družicím. S výzkumy v oblasti nanotechnologií to je podobné.
Chceme-li manipulovat s nanočásticemi, potřebujeme pomůcky podobných rozměrů. Je to, jako byste chtěla skládat nejmenší kostičky lega v kuchyňských rukavicích
Já osobně se ovšem věnuji něčemu jinému: interakci nanočástic s proteiny v lidském těle.
Můžete laikovi přiblížit podstatu své práce?
Mým cílem je vylepšit superrozlišovací mikroskopii. Chceme-li totiž manipulovat s nanočásticemi, potřebujeme pomůcky podobných rozměrů. Je to, jako byste chtěla skládat ty nejmenší kostičky lega v kuchyňských rukavicích.
Klasický optický mikroskop je limitovaný v zobrazení detailů. Jde o tzv. difrakční limit, daný fyzikálními vlastnostmi světla. To platilo po staletí. Pak ale vědci přišli na triky, jak tento limit překonat, což způsobilo revoluci v zobrazování a přineslo objevitelům Nobelovu cenu.
V naší skupině chceme jít ještě o krok dál a udělat další trik: umožnit zobrazovat větší detail. Studujeme proto, jak nanočástice kovu, konkrétně zlata nebo stříbra, interagují se světlem a mění jeho směr.
Chceme vytvořit malou „lupu“, pod níž půjde v lepším rozlišení pozorovat třeba právě vnitřní strukturu proteinů v buňkách. Naše lupa zvětší obrázek ještě dřív, než se na něj koukneme mikroskopem.
Jak jste daleko?
Začínáme, snažíme se sestavovat zlaté a diamantové nanočástice pomocí DNA jako origami. Do předem vymyšlených struktur, které potřebujeme navázat, třeba do trojúhelníčků. Celý projekt je pětiletý, tak doufám, že se nám vše podaří.
Proteiny se podílejí na spoustě procesů v buňce, a pokud se s nimi něco stane, buňka může špatně fungovat, způsobit neplodnost nebo nádor. Když budeme vědět, co se s nimi děje, bude možné se naučit, jak je opravovat.
„Je opravdu možné, aby dva lidé dělali vědu na vysoké úrovni, vychovávali čtyři děti a všichni byli spokojeni,“ shodují se manželé Petrákovi.
Foto: archiv Vladimíry Petrákové
To zní úžasně a náročně. Neváhala jste pořídit si k tomu velkou rodinu?
Ne, to byl vždycky můj sen. Jsem ze dvou dětí, manžel taky, dohromady jsme si přáli aspoň čtyři. Nejstarší Aleně je patnáct, Jonášovi devět, Šimonovi sedm a nejmladšímu Jáchymovi necelé dva. Osobně bych jich měla nejraději pět, ale to už asi nedáme.
Máte nějaký fígl, jak osobní a pracovní linku skloubit?
Je to těžké, ale jde to. Hlavní je nevzdávat se dopředu. Neříkat: pořídím si děti a tím pádem už nebude možné pracovat naplno. Spíš si představit, jak bych se rozhodovala v ideálním stavu, kdy mám dostupné hlídání a dost peněz ho zaplatit, partner se angažuje a v práci mi vyjdou vstříc.
A pak vymyslet, co udělat pro to, aby ten ideální stav nastal. Mluvit o tom se šéfem i s manželem a hledat cestu, jak to zvládnout. Je to rada, kterou jsem dostala, když jsem byla v těžké situaci, a ohromně mi pomohla. Najednou jsem se nesoustředila na překážky, které v cestě mám, ale na to, co chci a jak to udělat.
Je moc důležité nechat si poradit a pomoct. Hodně maminek to nedělá, odmítá pomoc s naivní představou, že vše musí zvládnout samy. Lepší je zařídit si nebo přijmout nabízenou ruku. Platí to i v kariéře: hodně se ptát a dát si poradit, hledat možnosti.
Kdo pomáhá vám? Manžel, chůvy, prarodiče?
Hlavně manžel Vašek, oceňuji, že se velmi angažuje. Chodí s dětmi k doktorce, na třídní schůzky, chystá svačiny...
Když jezdím do zahraničí na konference, přebírá kompletně otěže a postará se o celou domácnost. V běžném provozu si dělíme povinnosti na stejné díly. Jsme oba zastupitelní: péčí i příjmy, což je obrovská úleva i pro něj, nemusí být hlavní živitel. Jsme v tom spolu.
Zvykli jsme si jet takhle paralelně, já zůstávala doma dva dny a on taky. Občas jsme vzali děti do práce. A jak to bylo možné, dali jsme je do školky.
Manžel nechápe, proč bychom se neměli starat o děti stejně. Spíš já mívám pocit, že něco je moje práce, třeba úklid
U nejmladšího jsme poprvé zkusili chůvu, protože jsem šla brzo do zaměstnání. V jeho třech měsících. Zrovna jsme se stěhovali z Německa a prostě to tak vyšlo. A od roku chodí do dětské skupiny při Akademii věd.
Setkávám se s negativní reakcí okolí, že jsem krkavčí matka, padají otázky: Proč si pořizujete děti, když je tak brzo odkládáte? Ale malému to vyhovuje, je v pohodě.
„Vědecký systém tady s ženami nepočítá. Není dost připravený na to, že budou mít děti. V zahraničí dostávají ženy mnohem větší podporu a mají více flexibility,“ říká Vladimíra Petráková.
Foto: Jan Handrejch, Právo
Váš muž je taky vědec, že?
A má svoje úspěšné projekty. Poznali jsme se na škole, studoval jako já biomedicínské inženýrství. Vašek od začátku věděl, do čeho jde, a moc mi fandil. Myslím, že nechápe, proč by se neměl starat o děti jako já, když jsou stejně tak jeho. Spíš já vnáším do rodiny pocit, že to a to bych měla dělat já, cítím se třeba před návštěvou zodpovědná za uklizený dům. Jemu je ten postoj cizí.
Teď ho fascinují neurovědy, zabývá se výzkumem signálů z neuronů. Pořád si ale částečně vidíme pod pokličku a s pochopením se bavíme o práci toho druhého.
Na tři roky jste s rodinou přesídlili do Německa. Proč a jaké to bylo?
Dostala jsem tam zajímavou pozici a moje očekávání se splnila nad míru. Právě tam jsem se naučila metodu superrozlišovací mikroskopie i jak se chovají zlaté nanočástice. A to téma jsem přinesla sem.
Manžel pracoval pro českou firmu, takže nejdřív dojížděl a posléze měl home office. Líbilo se nám tam, jenže dcerka chtěla pokračovat na české střední škole, proto jsme se vrátili.
Jak je na tom naše věda ve srovnání se světem, konkrétně s Berlínem? Nebyl návrat kariérně krok zpět?
Rozhodně ne, moje současné podmínky jsou určitě srovnatelné. Do svého týmu jsem přijala studenty doktorandy z celého světa: Němce, Nigerijce, Indku..., to by v Berlíně probíhalo podobně.
Finančně mám taky stejné podmínky a v našem ústavu jsou úžasní vědci, od nichž se můžu dál učit. Nicméně tento stav, tedy příležitosti a granty, jež umožňují mladým vědcům bezproblémový návrat a zavedení nového výzkumu, jsou poměrně nové. Je vidět, že se to výrazně posunulo.
I díky vám: jste zakládající členkou iniciativy Czexpats in Science, propojující naše vědce v cizině. Jak funguje?
Když vyjedete do zahraničí, řešíte aktuální problémy a výzvy - a ztratíte kontakt s Českou republikou. Už se neorientujete, jaké by vás tu čekaly příležitosti.
To byl i můj případ: když vznikla potřeba návratu, nevěděla jsem, jak to udělat, kam se hlásit, protože ty pozice nebyly otevřené lidem zvenku. S pár kolegy nás napadlo, že by bylo fajn mít možnost popovídat si s někým, kdo má podobnou zkušenost a návrat už za sebou.
Uspořádali jsme konferenci a zjistili, že to velmi rezonuje a něco takového je potřeba. Mladí vědci chtějí zůstat v kontaktu se svou zemí a nějak přispět. Nastala intenzivní jízda, zmapovali jsme stovky lidí v zahraničí a jsme partneři různých institucí v Česku. Vznikl potřebný most.
„Dcera tvrdí, že nikdy nebude vědkyně, vidí u nás názorně, jak je to složité. Synové naopak chtějí být vědci a něco úžasného objevit. Uvidíme...“
Foto: archiv Vladimíry Petrákové
Posunulo se i postavení žen vědkyň?
To je asi jediný velký rozdíl, co je u nás stále horší. Vědecký systém tady s ženami nepočítá. Není dost připravený na to, že budou mít děti. V zahraničí dostávají ženy mnohem větší podporu a mají více flexibility.
Když jsme přijeli do Berlína, byli kluci ještě malí a já se bála, jak zvládnou adaptaci na nové prostředí. Moje vedoucí mě uklidnila, že s tím se počítá a mají na to fondy: dostala jsem k ruce studenta-asistenta, který mi pomohl s rutinními úkoly v laboratoři, abych nemusela přerušovat experimenty, když je potřeba vyzvednout děti dřív nebo jsou nemocné.
Ve výsledku byli spokojení všichni. Univerzita měla výzkum, student získal praxi a já se nemusela stresovat.
I pro další životní situace fungovaly nastavené mechanismy, jak ženy podpořit. Měla jsem díky tomu pocit, že do vědy jako žena patřím. To mi tady pořád chybí.
Najdete si čas pro sebe?
Nabíjí mě právě činnost kolem Czexpats, jde o bezvadné aktivní lidi, s mnohými jsme kamarádi. S rodinou rádi vyrážíme na dlouhé výlety na kolech, se stanem a spacáky. Líbí se nám být co nejvíc v přírodě, děti chodí do skautu...
Žijeme v malém domku se zahrádkou, kde se pokouším pěstovat rajčata a sázet kytky. Dřív jsem k tomu neměla sklony, ale hrozně mě to baví. Kontakt s hlínou, fyzická práce, to pro mě znamená asi největší relax.
V Německu jsem taky zpívala ve sboru, a až to půjde, chci najít něco podobného tady. A potřebovala bych víc běhat, cítím se pak líp. Před šesti lety jsme s Vaškem uběhli půlmaraton, což bych dnes asi nezvládla. Musím se k tomu zase dokopat.
O čem dalším sníte?
Těším se, až budou děti umět líp hrát na různé nástroje, na které chodí do lidušky, že si třeba založí kapelu a budeme spolu muzicírovat. Ale k ničemu je nenutím, nechávám je samostatně vybírat, co chtějí zkusit, hlavně aby byly spokojené.
Dcera například tvrdí, že nikdy nebude vědkyně, vidí u nás názorně, jak je to složité. Synové naopak chtějí být vědci a něco úžasného objevit. Uvidíme...
Kde byste chtěla, abych vás potkala za deset let?
Možná ani nebudu v České republice, ale na nějakém pobytu v zahraničí. Samozřejmě s celou rodinou. Lákalo by mě zkusit nové výzkumné téma, řešit nanotechnologie z úplně jiného pohledu. Ráda otvírám neznámé dveře.
Zdroj: Novinky.cz https://www.novinky.cz/zena/styl/clanek/vedkyne-vladimira-petrakova-rada-oteviram-nezname-dvere-40364692
Autor textu: Klára Říhová, Právo
Foto: Jan Handrejch, Právo