V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
JIŘÍ JELÍNEK
Jak hovořit o historické próze ve světě, který (oprávněně) zpochybnil možnost objektivního poznání historie a který se (ještě oprávněněji) vysmál ideji pokroku? Ladislav Nagy se o odpověď pokouší v textu, který kromě čistě akademických tužeb prozrazuje i nemalé osobní zaujetí: namísto sterilního teoretizování dost možná chce podat svědectví o dobrodružstvích ducha — a to jak o velké anabázi proměňujících se mentalit, tak o pocitech malého moderního člověka, který je nucen všechen ten hluk a vřavu minulosti i současnosti poněkud bezmocně pozorovat.
VERONIKA KOŠNAROVÁ
Jako sedmý svazek edice Theoretica & historica, vydávané Ústavem pro českou literaturu AV ČR, vyšla Teorie nepřirozeného narativu Briana Richardsona (1953), profesora anglické literatury na The University of Maryland, který je, jak píše v medailonu autora, resp. doslovu překladatel textu Bohumil Fořt, považován za spoluzakladatele moderní narativní teorie a vůdčí postavu nepřirozené naratologie. Hned na začátek je možné předeslat, že od publikace rozhodně nelze očekávat, že se nám v ní dostane vyčerpávajícího pojednání, nýbrž — což je dáno už samotnou koncepcí edice a rozsahem publikací v ní vydávaných — spíše uvedení do titulního tématu, vytýčení základních východisek a problémů, před nimiž naratologie tváří v tvář tzv. nepřirozenému narativu stojí.
IVA MÁLKOVÁ
Josef Hrdlička, docent Ústavu české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Karlovy univerzity, jehož badatelský profil určuje v posledních letech soustředěná pozornost na lyriku, představuje své poslední téma — poezii v exilu — ve stejnojmenné monografii s podtitulem Čeští básníci za studené války a západní básnické tradice. Karlova univerzita ji ve svém nakladatelství Karolinum vydala v roce 2020.
MATOUŠ JALUŠKA
Literární vědci a historikové se v posledních desetiletích čím dál zřetelněji obracejí k prostoru. Mapují místa, na nichž se něco děje, zkoumají jejich zobrazení v textech, vedle pohledu na proměnu věcí konstruují rovněž synchronicitu lokalizovaného ohniska, preferují juxtapozici na úkor časové přímky. Když tento „spatial turn“ ve své monografii o současných obratech v kulturních studiích zkoumala Doris Bachmann-Medicková (Cultural Turns, Reinbek bei Hamburg: Rowohlt 2006, s. 284–328), spojila ho v první řadě s Fredrikem Jamesonem, který svou výzvu „always historicize“ na sklonku osmdesátých let doplnil dalším výkřikem: „always spatialize!“ Příznačné je, že Jamesonova dvě „always“ se navzájem překrývají. Čas nelze škrtnout, stejně jako nelze škrtnout prostor, i v postmoderním paradigmatu s jeho nechutí k diachronní perspektivě je pro ně neustále třeba nacházet způsoby koexistence.
JAN MALURA
V českém prostředí v posledních letech probíhá poměrně živá diskuze o humanismu a renesanci. Odehrává se zejména na půdě tohoto časopisu (srov. naposled tematické číslo České literatury 2019/6), ale také jinde, jak o tom svědčí kupříkladu nedávný článek Viktora Viktory (Bohemica Olomucensia 2019, č. 3, Suplementa). V průběhu debaty zazněly hlasy volající po nové syntéze literatury 16. století, nebo alespoň souhrnné antologii. A velká antologie renesanční literatury je právě na světě, není to ovšem čítanka z literatury české, ale italské — prezentuje tedy literární svět, který má pro dobu renesance zásadní význam.