Fascinující rostliny, díl 4.

Hodně pomerančů v našich obchodech má na opačném konci plodu, než je stopka, zvláštní útvar. Ze všeho nejvíc připomíná pupek.

Když pomeranč rozpůlíte, zjistíte, že pod pupkem se skrývají malé dílky dužniny. Jsou to části miniaturního plodu, který vyrostl uvnitř velkého pomeranče.

Tuto anatomickou kuriozitu způsobila nejspíš mutace, tedy změna genetické informace. Kvůli stejné mutaci také nejsou v plodech semena. Pěstitelé proto mohou stromy množit jedině nepohlavně – roubováním. Důležitější ovšem je, že zákazníci si pomeranče bez pecek zamilovali.

Odrůdy pomerančů s „pupkem“ se obvykle jmenují Navel, Navelina nebo podobně. Slovo „navel“ totiž znamená v angličtině pupek.

Jejich plody mají výbornou chuť, snadnou se loupou a dělí na dílky. Proto jsou ideální jako ovoce, které se jí samostatně nebo se dává do ovocných salátů. Naopak k výrobě džusu nejsou vhodné, protože šťáva z nich vylisovaná při průmyslovém zpracování hořkne.

Nikdo přesně neví, odkud tyto pomeranče pocházejí. Každopádně procestovaly kus světa. Podle některých autorů mohly vzniknout před stovkami let v Číně. Z Číny se zřejmě dostaly v 18. století do Portugalska a odtud do Brazílie.

Jejich další osudy už jsou zmapované lépe. Z Brazílie putovaly do USA. Kolem roku 1870 se začaly pěstovat v Kalifornii, kde si získaly ohromnou popularitu. Později se rozšířily do Středomoří, Jižní Afriky, Austrálie a jiných pěstitelských oblastí.