Jsme rozděleni klimatem? Debata o společenských aspektech klimatické změny

Třídenní akce, která přinesla například přednášku sociologa práva Jiřího Přibáně a jejíž kompletní mnohahodinový záznam je k dispozici online (pátek, sobota, neděle), hostila totiž také debatu Salonu Práva nazvanou Jsme rozděleni klimatem? Sociální souvislosti environmentální krize,. V té vystoupila sociální antropoložka Lucie Trlifajová, sociolog Daniel Prokop a kulturolog Jan Vávra.

V úvodu debaty zaznívá odkaz k nedávnému výzkumu Rozděleni klimatem?, podle kterého 85 procent obyvatel Česka souhlasí, že dochází ke změnám klimatu a že jsou způsobeny člověkem. Podle Prokopa se však nedá mluvit o zakotveném postoji: „Velká část respondentů změny klimatu nespojuje s extrémními změnami počasí včetně sucha nebo povodní, chybí propojenost s realitou žitého světa. Lidé naopak tvrdívají, že se změny klimatu jejich života, obce, kraje nedotýkají. Je to pro ně vzdálené téma,“ vysvětluje. Trlifajová k tomu upozorňuje, že jsme v situaci, kdy se boj proti klimatické změně začíná politizovat, je proto klíčové se na něj dívat ze společenské perspektivy. „Pokud nutná opatření nastavíme špatně, pokud budou pro některé sociální skupiny ohrožující, nenabídnou jim naopak nové příležitosti, bude to v očích veřejnosti velmi rychle delegitimizovat celé to téma,“ zmiňuje. Je třeba také brát v potaz, že ačkoliv je velká většina lidí přesvědčená o existenci klimatické změny, odpovědi na otázku, co s ní dělat, vychází jako značně nejisté, jak doplňuje Vávra. Zároveň uvádí, že „o tom, že ke změně klimatu dochází, jsou lidé pevně přesvědčeni. A klasická klausovská klimaskepse je tak už poražená“.

K tématu snižování uhlíkové stopy například Prokop zmiňuje zásadní politické implikace možných nástrojů pro realizaci této změny. „Vaše uhlíková stopa často závisí na tom, jak bydlíte, a změna bydlení by si vyžadovala investici, na kterou chudší lidé prostě nemají. Lidé zároveň nedokážou odhadnout, jak moc sami zatěžují prostředí – zhruba to odhadnou pouze u ježdění autem a létání. Ale v případě energií či konzumace potravin lidé nemají moc ponětí, zda zatěžují prostředí nadprůměrně, či podprůměrně. To vede k tomu, že se často nechtějí uskrovnit ti, u kterých by to zrovna bylo potřeba,“ uvádí Prokop a odkazuje k problematice přenášení zodpovědnosti na jednotlivce. „Hrozba přenášení veškeré zodpovědnosti na jedince v té debatě určitě je. Pořád málo mluvíme o uhlíkové stopě korporací, továren, dovozu zboží. Na druhou stranu vnímám, že je třeba se o klimatických otázkách bavit tak, aby se s tím tématem lidé dokázali identifikovat. Důležitá je sdílená znalost a porozumění,“ reaguje Trlifajová na dotaz, zda není debata o individuální uhlíkové stopě zavádějící.

Vávra poté doplňuje: „Ono se říká individuální uhlíková stopa, ale pokud se na ni podíváte blíž, moc „individuálního“ nenajdete. Bydlím v činžovním domě a vytápí nás teplárna, která spaluje uhlí. Nemusí se mi to líbit, můžu si trochu stáhnout topení, dům máme zateplený, ale sám to nedokážu změnit. Sem na Ekologické dny jsem dojel vlakem a autobusem, ale některé cesty, když žijete na vesnici, prostě autem absolvovat musíte: cesty na nákup, k doktorovi, do práce. Stejně jako se bude obtížně sahat ekologickou daní na topení a elektřinu, byl bych opatrný i v případě benzínu a nafty. Mít auto v Praze a na Vysočině jsou dvě odlišné věci. A jdete dál: máte uhlíkovou stopu z jídla, dobře, můžete jíst méně masa, ale způsob, jakým je to maso produkované, odkud se jídlo dováží, ovlivníte jen těžko.“

Přepis celé debaty je dostupný v online vydání Salonu Práva, záznam z debaty můžete zhlédnout na YouTube.

Dalšími environmentálními tématy se budou v příštím týdnu zabývat účastníci a účastnice workshopu Pro les nevidíme stromy?, mezi nimiž se objeví také sociální demograf Daniel Čermák nebo socioložka Jana Stachová.