JOANNA DERDOWSKA

Kniha polského bohemisty Piotra Gierowského Superhero Josef Švejk je autorem anoncována s příznačnou skromností, kterou jsme měli příležitost zaznamenat už při uvedení jeho předchozí publikace Praski strukturalizm: przekroje, miejsca, tożsamości (Kraków 2018), kterou tehdy prezentoval jakožto marginálie prací nad dřívějšími Strukturami historie (Kraków 2013). Zdá se, že se Gierowskému práce doslova řetězí v rukou. I svou novou publikaci definuje jako okrajový příspěvek vzniklý původně jako glosa k jinému projektu, soustavně ji pojmenovává deminutivem knížečka a sám se s patřičnou zdvořilostí a úctou staví do pozice vděčného žáka svého přednedávnem zesnulého mistra, průvodce a spolupracovníka, profesora Jacka Balucha, jemuž je kniha také věnována.

To, že je kniha vydána na počest krakovského bohemisty, je zde významné nejen z personálních důvodů. Jacek Baluch je totiž autorem komentované edice posledního polského překladu Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války (překlad Antoniho Kroha), která v roce 2017 vyšla v prestižní sérii Biblioteka Narodowa nakladatelství Ossolińskich s Baluchovým úvodem čítajícím sto třicet stran a s bohatým a promyšleným poznámkovým aparátem, který profesor také zpracoval. Pozici své knihy Gierowski definuje jako odpověď a lehce vzdorovitý dialog s tímto textem, proto si i v této recenzi dovolím místy k práci Jacka Balucha odkazovat. Zároveň autor také upozorňuje čtenáře, že mu nepředkládá zcela vědeckou monografii, nýbrž publikaci „na pomezí odborné a populární studie“ (s. 9, překlad citací z polského jazyka zde a dále: JD). Na toto vymezení (jak zkusím naznačit dále) bude vhodné občas brát zřetel během četby knihy Superhero Josef Švejk.

Kniha se skládá se čtyř částí: „Josef Švejk jako superbohater“, „Emblemat superbohatera“, „Supersiła“ a „Misja“. Poslední dvě jsou inspirované charakteristikami postavy superhrdiny definovanými Peterem Cooganem. Toto členění se ukáže jako lehce zavádějící. Zatím poznamenejme, že se v případě první kapitoly v zásadě jedná o třístránkový úvod k nahlížení postavy Švejka jako superhrdiny. Tuto myšlenku si Gierowski přiznaně vypůjčuje z úvah Jana Koláře (z článku „Kabát bez orgánů. Čím je udělán filmový Švejk?“, 2016). Přestože se ve své stati Kolář věnoval především filmovým variacím ztvárnění Švejka, odkázal čtenáře také k literární předloze a k některým rysům, které měly potenciál k superhrdinství předurčovat (jako například imunita Švejkova těla vůči potížím a vzrušení, které trápí jiné postavy obydlující románový svět, nebo jeho zdánlivě nadlidské rétorické schopnosti). Tohoto rozměru Kolářova výkladu se polský autor chopil a dává ho do dalších souvislostí. Emblém Švejka jako superhrdiny situuje pro začátek na pozadí dějin českého komiksu a dále se mimo jiné pokouší ilustrovat, jak může být superhrdina Švejk, podobně jako postava mytologická, interpretován na základě schématu přechodových rituálů Arnolda van Gennepa. Gierowského výklad, ač stručný, je celkem přesvědčivý. Přestože se polský bohemista nevydal po stopách další vědecké práce redaktorů svazku Studia komiksu: možnosti a perspektivy (edd. Martin Foret, Michal Jareš, Pavel Kořínek, Tomáš Prokůpek, 2012), z něhož při načrtnutí dějin komiksu cituje příspěvek Dušana Mulíčka, uvádí pestrý přehled české protokomiksové a komiksové tvorby. Vzhledem ke spíše přehledovému rázu pojednání si autor vystačí se stručným résumé bez odkazů k českým publikacím poslední dekády, které jsou v oblasti dějin domácího komiksu bezprecedentní, jako Dějiny československého komiksu 20. století (Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Martin Foret, Michal Jareš, 2014) nebo Před komiksem: Formování domácího obrázkového seriálu ve 2. polovině 19. století (Martin Foret, Tomáš Prokůpek, 2016). Zmínka o nich by však jistě potěšila ty zvídavější z řad polských čtenářů.

Umístění Švejka do souřadnic populární kultury přivádí Gierowského k trochu odvážnějším bohemistickým paralelám. Zatímco se mnozí bohemisté věnují recepci románu a mapování českých a zahraničních kulturních aktualizací Švejka od jeho vzniku do současnosti (z novějších titulů viz např. antologii Čtení o Jaroslavu Haškovi: Ohledávání 1919–1948, 2014, nebo Švejk ve Střední Evropě, 2014), Gierowski se ve značné míře vydává hledat literárněhistorické pozadí vybraných univerzálních problémů, které v Haškově románu nachází, do období před vznikem románu. Podkapitoly nejobšírnější Oživených hrobů Karla Sabiny jako Švejkovi „negativnímu“, a dále souvislostem Švejka s postavou Járy Cimrmana, textem Mastičkáře či Frantových práv. I zde není stoprocentně jasné, bylo-li autorovým záměrem nebo spíše redakčním nedopatřením situování fragmentu věnovaného Frantovým právům jako podkapitoly „Světa pomocníků“.

Široký historický záběr doprovází autorský erudovaný výklad dějin české literatury. V úvodu kapitoly „Misja“ se Gierowski soustředí na téma boje o spravedlnost, který má být podle Cooganovy typologie jedním z motivů charakteristických pro postavu superhrdiny, a nalézá ho (i když ne bez jisté opatrnosti) v odzbrojování byrokracie, jehož má být Švejk motorem. V takto nastavené kapitole nemohl chybět motiv setkání Haškovského a Kafkovského světa. A nechyběl. Než se Gierowski dostane ke Kosíkově emblematickému obrazu setkání postav z dvou románů na Karlově mostě, prezentuje také Kunderův pozdější výklad Kafkových próz. Dále se autor ve svém hledání přesouvá na území starší české literatury a navrhuje přímá srovnání Haškova románu s Komenského Labyrintem světa a nabízí jeho styčné body s barokní literaturou. Těmi mají být hlavně jistá labyrintovost vyprávění, ale také zobrazování reality jako divadla nebo snu. S jistou obezřetností Gierowski nalézá rysy spojující živelnou květnatost žvanění Švejka i s jazykem baroka. Neopomíjí též groteskní vyznění románu, které dává do souvislostí s barokní reprezentací světa naruby. K tomuto motivu se pak vrátí v předposlední části knihy, podkapitole „Świat naopak: Švejk i Frantowe prawa“. Světotvorná síla jazyka je pro autora mimo jiné základem pro hledání spojnic Osudů dobrého vojáka Švejka se Sabinovými Oživenými hroby. Gierowski aplikuje na Haškův román zjištění Vladimíra Macury o Sabinově záměně dění slovním gestem. Osudy podle něj „fungují na podobném principu — je to román o armádě během války, ale jeho hrdinové nejednají, nýbrž žvaní“ (s. 83). Důraz na verbální stránku (ne)jednání je v obou textech doprovázen přítomností neheroické a demaskující postavy. V doktoru Schauberkovi pak, i když ne bez opodstatněných výhrad, autor shledává jistou předzvěst některých rozměrů postavy Švejka. V podkapitole „Śmiech rytualny: Švejk i staroczeski Olejkarz“, tentokrát skrze výklad Romana Jakobsona, autor ohledává funkci humoru a smíchu jako metody překonání nelidského rozměru lidské existence. Tentokrát je řečový proud přirovnáván k Bergsonovské elan vital.

Jedinou kapitolou, v níž se hledání paralel nevydává retrospektivní cestou a v níž si autor dovoluje srovnání s postavou vzniklou chronologicky po Haškovi a soustavný exkurz do 2. poloviny 20. století, je kapitola „Mały czeski człowiek? Švejk i Jára Cimrman“. Produkt populární české mystifikace je zároveň jedinou v knize pojednávanou postavou, která přesahuje rámec čistě literární tradice. Potenciálním pojítkem se Švejkem zde má být „jistý anarchistický, rozkladný, dezintegrační a osvobozující rys“ (s. 93). Sám autor nakonec s pokorou zjišťuje, že pokus o takovou analogii má mnoho úskalí a závěrečným poznatkem činí opozici dobrosrdečného Cimrmana existujícího v domáckém, národním imagináriu oproti cynickému Švejkovi potýkajícímu se s imagináriem vnějším, císařsko-královským (s. 103). Kapitola se však pro autora stává příznivým prostorem pro probrání kroutvorovské střední Evropy, národních mýtů (zde se autor věrně vrací k odkazu Vladimíra Macury) a stereotypů.

Kniha Superhero Josef Švejk je tedy uspořádána podle prototypových charakteristik popkulturního superhrdiny a nepochybně čerpá z potenciálu a stále ještě jisté svěžesti takové perspektivy. Koneckonců však, a to ostatně v souladu s tím, jak se autor vymezil v úvodu, se toto řazení ukazuje především jistou „průvodní myšlenkou, osnovou a nápadem na uspořádání textu“ (s. 13) a samotný výklad má výrazně dvojí ráz: literárněhistorický a naratologický. A pokud bychom hledali hlavní linku spojující výklad nabízený v knize polského bohemisty, není pochyb o tom, že by to byl jazyk, respektive řeč. Komentář o tom, že „společným jmenovatelem všech zde shromážděných interpretačních souvislostí je nepochybně skutečnost, že dobrý voják Švejk je zakotven v živlu řeči a smíchu, které reprezentují pól života, vitální síly stojící proti smrti a rozkladu“ (s. 120, autor záhy pečlivě upozorní i na paradoxní charakter takového zjištění v konfrontaci s jinými předváděnými interpretacemi založenými na reifikaci a odlidštění postavy dobrého vojáka jako loutky), můžeme určitě vztáhnout na celou publikaci.

Soustředění na jazyk je zároveň jednou z konstant, v nichž Gierowski navazuje na Jacka Balucha, a také jednou z ploch, na kterých si dovoluje zařadit do svého textu i jisté žertovné prvky, jako to dělá například v krátkém rozjímání nad pseudoetymologickým potenciálem slov Švejk — žvejk (při zohlednění Baluchem zdůrazňovaného zeslabeného rozlišování znělosti a neznělosti německými rodilými mluvčími [s. 23]). Takové úseky v knize se jistě dají brát jako onen nevinně šťouravý vzdorovitý dialog s Mistrem přislíbený v úvodu knihy. A pokud se v něm Gierowski pozastavoval nad jistou bravurností v Baluchově přístupu k literatuře, je namístě adresovat stejnou poznámku i Gierowskému. Naprosto bravurní a vtipný je totiž jeho překlad úryvků z Mastičkáře, který je důmyslně zařazen do textu knihy v paralelní dvoujazyčné verzi. Nejedná se přitom jen o pouhých pár řádků. Volnější přístup k formátu publikace dovolil autorovi neomezovat se na krátké ukázky a otisknout rovnou několik stran překladu.

Oba texty, obšírný Baluchův úvod Švejka a Gierowského kniha, míří k podobnému čtenářstvu. Oba mají dvojí úkol: uspokojit odbornou bohemistickou obec, ale zároveň oslovit o něco širší veřejnost (u Balucha je to dáno i formátem publikace, u Gierowského — autorským rozhodnutím). Kniha Piotra Gierowského má na popularizátorské úrovni jednu nepopíratelnou přidanou hodnotu. Autor v ní nepochybně uplatňuje svou zkušenost s výukou dějin české literatury v zahraničí a je třeba uznat, že zde můžeme hovořit o velmi chytrém didaktickém tahu: aspirující bohemisté nebo minimálně zájemci o jednu konkrétní populární postavu z české literatury se skrze čtení o Švejkovi přiblíží dílům této literatury napříč různými vzdálenými obdobími, od středověku přes renesanci, baroko a 19. století, a to i s přesahy k filmu a divadlu 2. poloviny 20. století. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že je kniha sérií přednášek z české literatury a kultury pro cizince a postava Švejka je jejím průvodním motivem.

Cenou za popularizační rozměr knihy bude dost možná pocit, že by některé uvedené koncepty vyžadovaly podrobnější pojednání. Pro čtenáře obeznámeného se sekundární literaturou bude možná také překvapením, že se Gierowski neopírá o některé zavedené autority. Napsat celou knihu o Švejkovi bez jedné zmínky o Radku Pytlíkovi se ostatně může v konzervativnějších haškologických kruzích zdát až rouhačské. Pro tuto skutečnost budiž vysvětlením návaznost knihy Gierowského na Baluchův úvod k poslednímu polskému vydání Švejka, který zahrnoval poučené pojednání o literární postavě Švejka a jejím literárním původu a předobrazu, biografických legendách a zdokumentované biografii Jaroslava Haška, o českých dějinách a jejich výkladu, o stereotypech, textu románu jako zdroji citací a pseudocitací, uváděl přehled divadelních a filmových adaptací, překladů do polštiny a v neposlední míře rozebíral jazyk románu či dokonce prezentoval vývoj českého jazyka. Místo pro kanonické čtení a kanonickou bibliografii bylo tedy v Baluchově textu, vůči němuž se Gierowski chce vymezit a který chce svými úvahami spíše doplňovat (ani u krakovského profesora nenajdeme bohužel zmínku o většině kritických textů, které v antologii Čtení o Jaroslavu Haškovi: Ohledávání 1919–1948 shrnul a zasvěceně okomentoval Luboš Merhaut, 2014).

Při četbě publikace Superhero Josef Švejk vyvstává také mnohem obecnější otázka, a sice jak lze komentovat Švejka v zahraničí nebo ze zahraničí a jak s malou národní literaturou dnes odtamtud vůbec zacházet? Velká pozornost bývá určitě věnována otázkám překladu a aktualizacím díla v cílovém jazyce. Příznačně to vyplývá například z vybrané bibliografie navrhované Jackem Baluchem, kde skoro polovina polskojazyčných statí, ohlasů a polemik, které profesor do své „švejkologické“ bibliografie zahrnul, pojednává o jazyce a srovnání různých překladů románu do polštiny. Gierowski se překlady nezabývá, chce navíc téma nahlížet z jiné generační perspektivy a poukázat na jeho univerzálnější rysy. Ve výsledku citlivě přemosťuje úskalí ohrožující pozici zahraničního odborníka na danou kulturu a pokračuje v tradici velmi dobře informované polské bohemistiky, jejíž některé protagonisty také cituje (kromě Jacka Balucha také Krystynu Kardyni-Pelikánovou, Joannu Czaplińskou, Leszka Engelkinga či Agatu Firlejovou).

Nepopíratelnou předností Gierowského „knížečky“ je fakt, že nejen opakovaně připomíná interpretační potenciál románu, ale zároveň uskutečňuje pokus o jeho možné aktualizace. Hrdina Osudů dobrého vojáka Švejka se „vymyká jednoznačnosti a konečnosti, je po všech stránkách vnitřně rozporný a nesourodý“ (s. 164). Díky tomu, že autor přistupuje ke čtení Švejka jako k otevřenému dílu a zohledňuje jeho ambivalenci a heterogenitu, se mu rozhodně daří rozšířit před polskou odbornou a méně odbornou veřejností paletu možných způsobů nahlížení na postavu dobrého vojáka. Ve svém textu prezentuje různé více nebo méně osvědčené interpretační klíče a strategie a ohledává jejich potenciál, předvádí erudovaný přehled nejen interpretačních východisek Haškova románu, ale přidává k nim také poznatky ze svých bohemistických literárních zájmů a obratně meandruje mezi českými literárními a kulturními emblémy. Lze se jen těšit na další takto „marginální“ publikace.

Piotr Gierowski: Superhero Josef Švejk. Kraków, Wydawnictwo Scriptum 2020. 178 stran.

Vychází v České literatuře 3/2021.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek