PETR A. BÍLEK

Výzkum éry českého stalinismu, datované obvykle roky 1948 až 1956, ale označované někdy i vágněji, avšak zároveň se smyslem pro fakt, že rokem 1956 některé rysy této éry nemizí, jako „padesátá léta“, nabral v posledních letech pozoruhodné tempo. K zakladatelským pracím Karla Kaplana v oblasti dějin politických a Vladimíra Macury v oblasti dějin kulturních, jež byly publikovány už v průběhu devadesátých let, přibyly v uplynulém dvacetiletí desítky monografií, analyzujících oblasti, jež zůstaly na okraji či zcela mimo záběr pramenně-pamětnického přístupu Kaplanova i Macurova zacílení na generované významy jednotlivých děl i širších seskupení, v nichž se díla a jejich významy vrství. Důvodem takovéhoto zájmu o éru českého stalinismu je jistě jak specifický charakter svérázného materiálu, který se prostě v jiných kulturách či v jiných obdobích nevyskytuje, tak i nadnárodní dopad výkladových poznatků, jež umožňují komparaci s jinými zeměmi socialistického bloku, ale koneckonců i s dobovým děním a vývojem v západních zemích, o němž si už dnes lze načíst mnohem víc, než co měli k dispozici průkopníci bádání o padesátých letech v raně postkomunistickém období.

Práce historické postupně vykročily od politické historie i k tématům trávení volného času, životního stylu či kulturní politiky a práce orientované na kulturu se začaly věnovat i oblastem produkčním, institucionálního zázemí, šíření a dostupnosti vytvářených děl či mediálním aspektům. Oblast obecné (především pak sociální) historie se tak ocitla v překryvu s oblastí historie kulturní. Na takto nastaveném sociokulturním poli se tudíž dnes lze opřít o množství poznatků, ale i ověřených konceptuálních pojmů či metodologických přístupů, které umožňují věnovat se svým tématům, ale zároveň v odborné literatuře nacházet i výkladovou oporu v oblastech souvisejících, na něž už naše specializace či čas, který lze věnovat vlastnímu výzkumu, nestačí.

Nastalá situace ale nemá podobu akademické idyly, analogické k popěvku „když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady“, který ve stalinistické éře sepsal pozdější „moudrý klaun“. Akademické zkoumání českého stalinismu provází jak napětí mezi výklady založenými na konceptu mocenského totalitarismu a výklady aplikujícími i na toto období koncept kolektivně řízeného socialistického panství, vytvořený původně spíše pro výklad následných desetiletí, tak i přirozené napětí mezi postupy jednotlivých vědních oblastí. Kulturní historici a ještě více pak specialisté na jednotlivé druhy umění nervně pozorují, jak si obecná historiografie vypůjčuje dílčí prvky uměleckých děl a vykládá je jako důkaz výskytu nějakého dobového jevu, aniž by reflektovala a respektovala možnou literárnost/ estetičnost/narativní funkci takového prvku. A historici naopak některým uměnovědným interpretacím vyčítají malý respekt k širšímu historickému kontextu, plynoucí ze strukturalistického okouzlení vidinou autonomie umění. Sdílený zájem o podobný dějinný materiál by zde ostatně ani neměl vést k nějaké mezioborové syntéze výše citovaného císařovsko-pekařského ražení, ale měl by respektovat, že přenos konceptů i výkladových poznatků z jedné disciplíny do druhé je vždy určitou apropriací, na níž má ten, kdo si cosi vypůjčuje, plné právo, ale za předpokladu, že ví, že aktem vypůjčení a transferu do jiných kontextů se ztrácí i leccos z původního smyslu vypůjčené entity, ale i jeho dosavadní symbolický kapitál.

Na základě takovéto apropriace je psána i tato recenze. Monografii Obrazy nepřítele v Československu 1948–1956 Denisy Nečasové nečtu a nehodnotím z pohledu historiografického, ale z hlediska toho, co dle mého soudu může nabídnout pro oblast kulturní (a potažmo pak hlavně literární) historie. A nutné je i předeslat, že knihu vnímám jako jakýsi seriálový „druhý díl“, protože se tematicky i metodologicky váže na autorčin projekt předchozí — knihu Nový socialistický člověk. Československo 1948–1956 (Brno, Host 2018).

Ve starší publikaci Denisa Nečasová zevrubně zanalyzovala diskurzivní praxi, jejímž prostřednictvím měla být v dobovém diskurzu sledovaného období vytyčena a konkretizována entita nového člověka, stvořeného érou poúnorové komunistické moci. Základním materiálovým zdrojem se jí staly původní i přeložené brožury, programové články z novin, ale především z časopisů, a to od propagandistických, typu Funkcionář nebo Slovo agitátora, přes časopisy závodní až po rodinná periodika typu Vlasta či Svět v obrazech. Pokusy o verbální formulaci obrazu nového socialistického člověka byly funkčně a účelně shrnuty do tří typologických trsů — dělník, nová žena a sovětský člověk, z nichž každý generoval několik svébytných, někdy soupeřících, jindy navzájem se překrývajících podtypů. Např. nová žena fungovala v podtypech angažovaná občanka, pracovnice, hospodyně, matka a manželka; jejich sestupná hodnotová hierarchie je myslím zřejmá a není třeba ji objasňovat. Nový socialistický člověk. Československo 1948–1956 se ve spektru soudobé produkce o padesátých letech jeví jako velice podnětná a produktivní kniha, která zvolený materiál typologizuje a zobecňuje invenčně, ale přitom i s patřičnou střízlivostí a věcností. Pokus vytvořit propagandistickým diskurzem nového člověka socialistického typu je zde uchopen s výkladovou dynamičností, se smyslem pro nuance i s dostatečným rozlišením dobového horizontu a slovníku od horizontu a slovníku výkladového.

V knize nové, věnované vytváření dobových obrazů nepřítele, je analyzován materiál stejného typu (jen jinak tematicky profilovaný) a podobná je i zvolená metodologie či výkladové postupy. Nejprve je charakterizován koncept nepřítele obecně a poté jsou do detailu prezentovány čtyři základní nepřátelské typy — buržoazie, kulak, katolický kněz a Spojené státy americké. Metodologickým jádrem je diskurzivní analýza, která sleduje ucelené soubory výpovědí (tedy diskurzivní formace) a charakterizuje patrné diskurzivní strategie, jež lze z materiálu odvodit.

Nečasová v úvodu tvrdí, že „jádro pramenné základny tvoří dobová periodika a normativní brožury, které nejvýrazněji formovaly tehdejší oficiální diskurs“ (s. 14). Ta věta je bohužel významově ambivalentní. Může myslím znamenat, že 1) byla vybrána ta periodika a brožury, jež nejvýrazněji formovaly dobový diskurz (a to ze všech publikovaných brožur a periodik), anebo že 2) právě periodika a brožury formovaly dobový diskurz mnohem výrazněji než jiná média či typy sdělení. Jisté rozpaky ale budeme cítit, ať už dáme přednost významu prvnímu, či druhému. V prvním případě nad tím, zda třeba Rádce zahrádkářů či Národní výbory přináleží vskutku mezi dvacítku periodik, které formovaly diskurz nejvýrazněji. V druhém případě — a ten myslím lépe odpovídá samotnému výkladu — pak proto, že teze o diskurzivní dominanci dobových periodik a brožur se tu prezentuje autoritativně, bez argumentace, jako zjevný fakt. Takovéto tvrzení ovšem klade spíš řadu otázek, jež by stálo myslím za to rozvinout. Je diskurzivní halasnost, kterou daný materiál vskutku vyniká, skutečně dokladem velké diskurzivní síly a dopadu? Jinak řečeno, dá se diskurzivní síla vyvozovat jen ze samotného textu, aniž bychom tušili, jak byly agitační či rádcovské časopisy a brožury čteny (a argumentem čtenosti by tu nutně neměl být ani náklad — že brožuru rozdali na schůzích, nemusí nutně znamenat, že si ji doma všichni pečlivě četli)? Nemohl mít větší formativní sílu třeba diskurz provázaný na konkrétní obecně známou osobu, nežli diskurz anonymně sepisovaných proklamací či brožur překládaných z ruštiny od nicneříkajících autorských jmen? Zde příklad, byť mimo spektrum oněch čtyř základních typů nepřítele: Dokázala pětatřicetistránková brožura Václava Slavíka Pravá tvář Banderovců: Akce B proti civilní síti (1948) skutečně formovat oficiální diskurz ohledně banderovců výrazněji než třeba román Eduarda Fikera Akce B (1952) a zvláště pak jeho stejnojmenná filmová adaptace (režie Josef Mach)? Z hlediska dobové autoritativnosti lze jistě příručce dominantní pozici připsat, ale z hlediska dopadu a šíření obrazu o tom, kdo dle oficiálního výkladu banderovci jsou, by to bylo myslím víc než sporné.

Tuto otázku vznáším proto, že výklad Denisy Nečasové se diskurzivitě uměleckých děl nevyhýbá zcela a apriorně. Výklad obrazu kulaka vezme v potaz určitý prvek jedné povídky Jana Čepa (zprostředkované ovšem z jiného odborného zdroje; pokud jej nemáme při ruce, tak ani nelze vyvodit, o které Čepově povídce se mluví), citován je i Jean Giono (opět ovšem z druhé ruky, z odborné práce o středoevropském ruralistickém románu). Ve výkladu obrazu katolického kněze je zas letmo zmíněn Krškův film Revoluční rok 1848. A vznáším ji i s vědomím, že disputace o možném dopadu a vlivu obrazů různých nepřátel v jednotlivých podobách dobového diskurzu bude vždy nutně spekulativní. Přesto myslím, že rozšíření záběru z agitačně-propagačních periodik a brožur i na jiné typy textů, vytvářejících dobové diskurzivní formace, by možná revidovala i některé zobecněné závěry. Například teze o tom, že „zobrazovaní vesničtí boháči se nikdy nevyznačují láskou k půdě“ (s. 122), nejspíš z uvedeného materiálu vskutku plyne. Jen letmý pohled směrem k dobové kulturní produkci ale opět ukáže, že tam už takto jednoznačně určitě neplatí — např. v Gajerově filmovém dramatu Přicházejí z tmy (1953) má zjevně starý kulak Junek k půdě i zvířatům kladný vztah, takže neváhá ihned po návratu z vězení zmlátit syna, který mu část tohoto majetku prohrál v kartách. Z podobných pozic lze pak namítnout, že materiál verbálních proklamací představuje jen značně dílčí materiálovou část. Že zde chybí zdroje auditivní povahy, a přitom rozhlas a ozvučení veřejného prostoru je zjevně jedním z klíčových mediálních posunů, který daná éra přinese; ovšem jakkoli byly tyto zdroje dobově jistě důležité, jsou nám dnes až na pár výjimek nedostupné. Obdobně by šlo litovat, že chybí zdroje z oblasti vizuální kultury, které jsou využity jen jako grafický materiál pro dělení kapitol, a přitom dobová, především plakátová vizualita byla zjevně vlivným nástrojem, který vládnoucí ideologie výrazně využívala. A jak již ilustrováno výše, z pohledu kulturní historie chybí i plejáda literárních, divadelních či filmových děl, která také obrazy nového člověka spoluvytvářely. Proto lze knihu Obrazy nepřítele v Československu 1948–1956 brát jako užitečné vykročení, které si ale žádá rozšířit materiálový obzor i na další vydatné zdroje dobové diskurzivity. Ať už cestou, kdy další jedinec vykročí směrem do oblasti, na niž je specialistou, anebo týmově a kolektivně. Je však nutné trvat na tom, že dobový diskurz, jímž je obraz nepřítele (podobně, jako tomu bylo i u obrazu nového socialistického člověka) vytvářen, je třeba respektovat jako mnohohlasí, které je sice v oficiální oblasti výrazně sceleno a artikuluje podobné sady charakteristik, rolí, hodnot i funkcí, zároveň se ale navzájem překřikuje, vnáší do hry dílčí prvky, které akcentují různé — a někdy i protikladné — dílčí rysy. Že je zde dodržována základní diskurzivní strategie, ale zároveň se proměňuje taktika, kterou ten který aktér, zvolené médium i dobový kontext velí či umožňuje využít. Historiografické práce, které se opírají o teoretičtější metodologický základ, což je i případ analýzy diskurzu v pojetí Denisy Nečasové, se po právu snaží držet nastaveného a v úvodu představeného pojmosloví po celý průběh výkladu. Což v našem případě platí právě i pro nosný výkladový termín diskurzivní strategie. Zároveň si ale člověk nad různorodostí materiálu uvědomí, že i zde by bylo možná místy na místě pojmovou rigiditu opustit a volit jemnější rozlišení. Ukazuje se to myslím v pasáži o katolickém knězi. Tento typ nepřítele je na rozdíl třeba od kulaka mnohem nuancovanější. Vytváření jeho nepřátelského obrazu musí jednak rozlišovat kněze minulosti (někdy hrál i pozitivní roli, třeba za obrození) a současnosti (je nepracující, reakční), jednak hierarchizovat kněze přijatelnější (protestanský, pravoslavný, řadový kněz) a kněze zcela nepřijatelné (katolický kněz, klérus jako celek). O podobu obrazu se tak symbolicky utkávají brožury typu Co se skrývalo za zdmi klášterů (1950) a články v Katolických novinách, jež se snaží zachránit aspoň to, co se dá. Právě v případě diskurzů vytvářených takovýmto periodikem není pak myslím na místě používat ustálený pojem diskurzivní strategie, ale spíše pojem diskurzivní taktika jako výraz vyjadřující, že takovéto periodikum je možnosti spoluurčovat strategii zbavené a že se musí uchylovat k ochranitelským či sebelegitimizačním improvizacím, reagujícím ad hoc na tlaky mocenského diskurzu. Tyto problematizace nemíní snižovat meritum knihy. Denisa Nečasová přínosně vykládá kategorii nepřítele jako variabilní: funguje jako ideologický protipól sféry „my“, v níž je ideálem „nový člověk“, a dává náplň nebezpečnosti a odpudivosti sféře „oni“, do níž je nepřítel zásadně kladen (byť i zde se polarita vývojově komplikuje, když asi od roku 1953 začne dostávat prostor i téma nepřítele v nás či mezi námi). Proto se mění také s posuny, k nimž dochází ve způsobech sebevymezování sféry „my“. Nepřítel bývá v materiálech zkoumaného typu koncipován pomocí „sady charakteristik a rolí, které jsou na protivníka různorodě aplikovány v několikastupňovém procesu konstrukce“ (s. 24). Tuto stupňovitost autorka rozčleňuje na osm fází: od diferenciace přes dichotomizaci, hierarchizaci, homogenizaci, esencializaci, objektivizaci, dehumanizaci až po démonizaci. Výklad opírá o rozsáhlé a podnětné spektrum zahraniční literatury, věnované jak tematizaci nepřítele v kontextech podobných (sovětská stalinistická éra), tak i v kontextech zcela jiných (koncept Druhého v pojetí Tzvetana Todorova), stejně jako vede sympatický dialog se širokou škálou domácích historiografických textů, věnujících se dané éře. Z celé analýzy pak vyvodí čtyři základní funkce, které obrazy nepřítele plnily: identitotvornou, hierarchizující, mobilizující a legitimizující. A přesvědčivě dokládá, že ve zkoumaném období let 1948–1956 patří vytváření obrazů nepřítele k diskurzivně typickým rysům, jež jsou z hlediska ideologie mnohem důležitější než v obdobích následujících.

Obě knihy Denisy Nečasové nabízejí vazbu, kterou by dobový slovník označil jako dialektickou. Pochopení způsobů, jimiž je koncipován nový socialistický člověk, vede k lepšímu porozumění způsobům, které generují obrazy nepřítele. Ale přesto je myslím v dojmu z četby obou knih určitý rozdíl, byť se věnují stejnému materiálu, využívají postupy diskurzivní analýzy a stejné zůstává i autorské výkladové nasazení; navíc ani samotný výklad v novější knize nepůsobí, že autorka je už materiálem unavená a zahlcená a potřebuje jen dokončit zbylou část celkového projektu. V čem je rozdíl? Troufám si soudit, že na vině je samotný materiál — tematicky jakoby jen reverzní, a tudíž zdánlivě hodně podobný; ale přitom z hlediska fungování zásadně jiný. Obraz nového člověka je výrazně performativní — je to verbální, vizuální a jiný konstrukt něčeho, co zatím nemá referenci, a co tudíž může být vytvořeno jen označováním, tedy generováním významů (novým socialistickým člověkem není ani Stalin, protože ten je něčím víc a jiným; a není jím ani úderník typu Stachanova — ten ztělesňuje jen jeden aspekt novosti). Proto je vlastně vzrušivé sledovat, jak se zde verbálně „dělají věci slovy“; výsledek je nejistý, nedokončený, nevyjádřitelný. Naopak obraz nepřítele funguje na tradiční rovnováze označování a odkazování, jeho nosnou složkou je tedy reference (indexační vyznačování, kdo všechno z přirozeného světa kolem nás je nepřítelem). Materiál sám ztrácí onu jurodivou kreativitu, kterou se vyznačují pokusy o uchopení nového člověka. Na rozdíl od populární kultury, kde již téměř sto let je v dichotomii superhrdina a superpadouch mnohem zajímavější, diverzifikovanější a záhadnější ten druhý z uvedené dvojice. Ve dvojici nový člověk a nepřítel naopak vychází ten druhý jako monotónní, mechanický, nezáhadný, nezajímavý. Což se pak podepisuje i na zážitku z četby: kniha — jistě že nechtěně a z důvodu materiálu spíše než způsobem výkladu — působí dojmem, že nastavíme vyzkoušený kadlub a do něho nalejeme postupně vše, co je potřeba zpracovat. A tento dojem zvýrazňuje i úvod: na s. 13 najdeme spojení předchozí výzkum, výsledky výzkumu, výzkum obrazů nepřítele, provedený výzkum; k tomu badatelský projekt i badatelský zájem. Jistě, všichni kvůli grantům musíme vytvářet obrazy naší činnosti jakožto vědy a nás jako badatelů. Ale musíme se vskutku smiřovat s tím, že to, co zkoumáme, je jen nějaký objekt výzkumu, tak jako jsou jím data u statistiků či nějaký sliz ve zkumavce u přírodovědců? Knihy z humanitních oblastí se v dobrých časech psávaly proto, že nás nad tím materiálem něco zajímá, že nás nad ním napadají palčivé otázky, které nám nedají spát, nebo že nad ním chceme předvést svoji vzdělanost, nápaditost, extravaganci. Výzkum ať si dělají stroje a umělá inteligence. Člověk v oblastech humanitních si má klást otázky, zkoušet na ně odpovídat, hledat, tápat, vztekat se, interpretovat.

Denisa Nečasová: Obrazy nepřítele v Československu 1948–1956. Praha, NLN 2020. 235 stran.

Vychází v České literatuře 4/2021.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek