Stážistky Otevřené vědy položily vedoucím jednotlivých oddělení Ústavu dějin umění AV ČR tři otázky týkající se jejich činnosti. Jako další představujeme Oddělení uměleckohistorické topografie.
V Praze a sesterském pracovišti v Brně se na umění dívají z trochu jiného hlediska, a to geografického. Oddělení se totiž zabývá plošným výzkumem architektury a ostatních druhů výtvarného umění v českých zemích na základě geograficky vymezených územních celků (a tedy nikoliv osobnostně, tematicky či žánrově), a to od pravěku po 21. století. Oddělení se podílelo na realizaci známé řady Umělecké památky Prahy, která byla dovršena v roce 2017 vydáním šestého a sedmého svazku. V současnosti oddělení pracuje na přípravě rukopisu posledního dílu řady Umělecké památky Moravy a Slezska (R–Ž). V ústavním nakladatelství Artefactum vydává oddělení průvodce určené pro širokou veřejnost.
Na jaké nejzajímavější místo/místa jste se v rámci své práce dostal?
Nevím. Respektive, nevím, které z mnoha míst bych mohl zodpovědně označit za nejzajímavější. Zvláště terénní část práce oddělení umělecko-historické topografie každého z nás přivedla a přivádí na zajímavá místa, k zajímavým areálům, krajinám, objektům, artefaktům. Ale závažnost jejich „zajímavosti“ je proměnnou veličinou – od prvotního, zpravidla vjemového okouzlení, daného leckdy tzv. malebností, jejíž účin do jisté míry zavisí i na okolnostech návštěvy, třeba atmosférických podmínkách, sociálním kontextu, anebo na momentálním psychickém rozpoložení, se často posouváme dále. S prohlubující se mírou poznání, porozumění souvislostem, se zvyšuje i zajímavost určitého místa. Vedle podkroví, dejme tomu, kostela Panny Marie v dnes polské Ratiboři či horních, méně často přístupných ochozů katedrály třeba v Míšni, se tak zajímavými místy stávají i sklepy historických měšťanských domů, interiéry třeba funkcionalistických či historizujících vil, terénní relikty zaniklých usedlostí v lesním příšeří kolem Prahy, stejně jako staré, lišejníky obrostlé a již dávno téměř neplodící jabloně na východních svazích Slanských vrchů na Slovensku nebo v Jeseníkách upomínající na zmizelé vsi a rozplynuvší se lidské osudy. Zkrátka, nedokáži odpovědět lépe, než že v určitém okamžiku a za jistých okolností je nejzajímavějším místem zpola rozpadlý bývalý biskupský hrad v estonském Haapsalu, jindy třeba liduprázdné podvečerní nitro farního kostela v lotrinském Gorze, někdy téměř zarostlý, ze sbíraného kamene vyskládaný, v lukách a lese se ztrácející mezní pás bývalého pole ve Slavkovském lese a někdy zase například krápníková jeskyně, spíše průrva do skal, Psychro na úbočí pohoří Dikti, opředená bájemi o Diově dětství.
Co oddělení chystá v letošním roce? / Na čem aktuálně pracujete?
Předpokládáme vytištění a tedy uveřejnění 3. svazku „Uměleckých památek Moravy a Slezska“. Aktuálně oddělení pracuje hlavně na 4. (a posledním) dílu moravsko-slezské umělecké topografie.
Největší úspěch oddělení (v poslední době)?
Dokončení dlouhodobého úkolu sepsání a zveřejnění „Uměleckých památek Prahy“. Kořeny záměru sahají do 90. let 19. století; do počátku 1. světové války se podařilo pražským kanovníkům Antonínu Podlahovi (později světícímu biskupovi) a Eduardu Šittlerovi, za pomoci architekta Kamila Hilberta, historika umění Karla Chytila a profesora mineralogie Karla Vrby, publikovat první čtyři svazky týkající se pražské svatovítské katedrály. Idea soupisu pražských památek sice žila dále, ale za tzv. 1. republiky se dostatečně nepokročilo s jeho přípravou. Proto nedošlo k vydání tohoto klíčového díla české uměnovědné topografie ani při příležitosti uveřejnění prvních „Uměleckých památek Čech“ v roce 1957. V roce 1953 bylo z pragmatických důvodů rozhodnuto o svěření úkolu tehdy ustavenému Kabinetu pro teorii a dějiny umění Akademie věd (později Ústavu dějin umění AV ČR), ale množství jiných naléhavých povinností, jež instituce plnila, opět oddálilo realizaci. Teprve za změněných společenských podmínek došlo zásluhou tehdejšího vedení ústavu a iniciativou prof. Pavla Vlčka v roce 1993 ke zřízení samostatného topografického oddělení, jež následně v letech 1996–2000 publikovalo první čtyři svazky týkající se historického jádra Prahy a v letech 2012 a 2017 po více než sto letech dovršilo úkol základní inventarizace památkového bohatství celé tzv. Velké Prahy.
Foto oddělení: Vlado Bohdan
