Publikace se zaměřuje na tematiku začleňování židovských obyvatel do většinové společnosti v letech 1945–1948. Primárně se zabývá třemi skupinami židovských občanů českých zemí, jejichž integrace byla značně problematická: „německé Židy“, osoby deklarující židovskou národnost a židovské optanty z bývalého území Podkarpatské Rusi, kteří se po druhé světové válce rozhodli usadit v Československu. Jejich právní postavení bylo zvláště v bezprostředně poválečné době značně nejasné. Stěžejním bylo získání československého státního občanství, jež ovlivňovalo možnost stát se plnoprávnými občany, což zcela zásadně formovalo budoucnost těchto jednotlivců. Monografie se proto věnuje státní a úřední praxi, která ovlivňovala každodenní život židovských občanů a na problémy, jež židovským obyvatelům hrozily v případě nezískání státního občanství (v případě „německých Židů“ zařazení do nuceného transferu, u židovských optantů pak nucený návrat na území, které bylo postoupeno Sovětskému svazu). Židé v českých zemích byli po svém návratu z koncentračních táborů či emigrace znovu nuceni aktivně dokazovat svou věrnost a loajalitu vůči republice, vyvracet zažité protižidovské předsudky. Text se primárně zaměřuje na oblast českých zemí, jedna z kapitol se věnuje rovněž i situaci na Slovensku.