|
|
Close Help | ||||||||||||||
V červnu 2017 si ÚČL připomněl sedmdesáté výročí svého založení. K jubileu vyšla publikace nazvaná 11. 6. 1947. Založení Ústavu pro českou literaturu v dokumentech, přibližující přípravy a první rok existence ÚČL. Publikace je šířena volně v tištěném vydání a elektronicky ve formě PDF. Sedmdesát let práce ústavu v ohlasech tisku zmapovala při této příležitosti výběrová bibliografie, sestavená ze zdrojů výzkumné infrastruktury ČLB.
Schválení organizačního řádu stanovujícího vnitřní strukturu i pracovní úkoly Ústavu pro českou literaturu, k němuž došlo 11. června 1947 jednomyslným hlasováním schůze III. třídy ČAVU, představovalo vyvrcholení více než ročních příprav, na nichž se účastnila elita tehdejších filologických a humanitních věd – klasický filolog Bohumil Ryba, estetik a literární teoretik Jan Mukařovský, literární historik, bohemista a slovakista Albert Pražák, paleoslavista Josef Vašica, komparatista Frank Wollman a další.
Ústav pro českou literaturu se zařadil mezi první ústavy, které na půdě České akademie věd a umění, existující od roku 1890, vznikly: v období 1946–1948 byl založen také Ústav pro jazyk český, Ústav pro atomovou fyziku nebo Badatelský ústav matematický. Svou práci Ústav pro českou literaturu oficiálně zahájil v průběhu roku 1948. V roce 1953 byl začleněn do nově vzniklé Československé akademie věd a po její transformaci na konci roku 1992 a v prvních měsících roku následujícího je pracovištěm Akademie věd ČR. Od roku 2007 má právní formu veřejné výzkumné instituce.
První ústavy České akademie věd a umění vznikaly často na základě těles, která v jejím rámci pracovala již v předchozích desetiletích – jednu z nejstarších představovala Kancelář Slovníku jazyka českého, založená v roce 1911. Ústav pro českou literaturu podobně navázal na práci bibliografické a fotografické komise, které od třicátých let 20. století zpracovávaly článkovou bibliografii k dějinám českého písemnictví, respektive budovaly od začátku čtyřicátých let 20. století sbírku fotokopií rukopisů a vzácných tisků z českých i zahraničních knihoven, muzeí a archivů ve snaze ochránit nejstarší literární dědictví českých zemí před zničením v průběhu druhé světové války.
K úkolům, které byly před Ústav pro českou literaturu organizačním řádem schváleným v roce 1947 postaveny, patřilo vedle zajišťování dokumentace také vydávání literárních památek „v přesných kritických vydáních“, přípravy „podrobného biografického a bibliografického slovníku české literatury“, „organizace kolektivních děl literárně historických“ a provádění všech takových „zkoumání, která vyžadují kolektivní spolupráci a zvládnutí velkých rozloh materiálu“.
I když se za sedmdesát let od založení Ústavu pro českou literaturu jeho vědecký i kulturní kontext v mnoha směrech proměnil, zmíněné úkoly se do práce ústavu promítají stále.
Dnešní Ústav pro českou literaturu AV ČR provozuje infrastrukturu Česká literární bibliografie, zařazenou na Cestovní mapu ČR velkých infrastruktur pro výzkum, experimentální vývoj a inovace. Spoluvydává nejvýznamnější ediční řadu klasických děl od středověku do současnosti Česká knižnice. Dokončil vydávání sedmisvazkového Lexikonu české literatury (do roku 1945) a postupně rozšiřuje on-line Slovník české literatury od roku 1945, vytvořil Poetiku literárního díla 20. století, Dějiny české literatury 1945–1989, Dějiny československého komiksu 20. století nebo dějiny literární a tiskové cenzury 1749–2014 (v knize V obecném zájmu). Příručkami jako Průvodce po světové literární teorii 20. století, komentovanými překlady a antologiemi se podílí na transferu teoretického myšlení.
Vedle vyspělé kultury vědecké spolupráce jsou pro Ústav pro českou literaturu AV ČR od jeho počátků do současnosti charakteristické také špičkové individuální vědecké výkony. Řada monografií vědeckých pracovníků a pracovnic ústavu se zapsala do dějin oboru, jako například Dílo jako dění smyslu Milana Jankoviče, Hledání románu Daniely Hodrové, Josef Čapek Jiřího Opelíka, Jaroslav Seifert Zdeňka Pešata, Znamení zrodu Vladimíra Macury nebo Fikční světy lyriky Miroslava Červenky.
Ústav pro českou literaturu AV ČR plní funkce centra svého oboru v mezinárodním měřítku. Od roku 1995 organizuje světové kongresy literárněvědné bohemistiky, zve ke studijním pobytům zahraniční stipendisty a studenty. Naopak členky a členové ústavu vyjíždí na pedagogické nebo výzkumné pobyty do zahraničí. V roce 2014 se postdoktorandka ústavu Zuzana Říhová stala vedoucí katedry české literatury na University of Oxford. V září 2017 ústav hostil výroční konferenci mezinárodní asociace teoretiků vyprávění European Narratology Network, v listopadu 2018 byl v Praze spolupořadatelem patnácté výroční konference European Society for Textual Scholarship, v červnu 2019 hlavním pořadtelem mezinárodní versologické konference Quantitative Approaches to Versification.
Od svých počátků do současnosti je Ústav pro českou literaturu spjat s Pražskou školou, jediným estetickým, literárněvědným a jazykovědným směrem 20. století, který byl vytvořen v českých zemích a současně významně ovlivnil humanitní vědy ve světovém měřítku. K zakladatelské generaci Pražské školy patřili pozdější ředitelé ústavu Jan Mukařovský a Felix Vodička, od šedesátých let 20. století a znovu pak od roku 1990 na půdě ústavu rozvíjela myšlenkový systém českého strukturalismu její druhá generace, reprezentovaná například Miroslavem Červenkou či Milanem Jankovičem. Péči o myšlenkové dědictví Pražské školy v kontextu světového strukturalismu se ústav věnuje i dnes, a to v podobě edic zpřístupňujících prameny k dějinám Pražské školy, historických monografií nebo encyklopedií.
Od roku 1995, kdy byla tato cena z iniciativy ministra kultury Pavla Tigrida obnovena, byli čtyři členky či členové Ústavu pro českou literaturu AV ČR vyznamenáni státní cenou České republiky za literaturu: Milan Jankovič byl oceněn za svůj přínos k výkladu díla Bohumila Hrabala, Vladimír Macura a Daniela Hodrová získali státní cenu za své románové dílo a současně své literárněvědné práce, Petr Hruška byl oceněn jako básník.
Dnešní Ústav pro českou literaturu AV ČR je mimo jiné i centrem výzkumu čtenářství v České republice. Ve spolupráci s Národní knihovnou provádí pravidelné reprezentativní statistické výzkumy čtenářů a čtení, jejichž výsledky vyvolávají značný zájem veřejnosti a médií, účastní se také ve dvou evropských konsorciích věnujících se dějinám čtení a jeho proměnám v době digitalizace. Hledá možnosti využití metod digital humanities v literární vědě, jako první na světě provedl například automatický počítačový popis všech děl národní poezie 19. století a zpřístupnil jej prostřednictvím webových aplikací Korpusu českého verše. Svou prací se Ústav pro českou literaturu AV ČR obrací také ke studentům, pedagogům a širší kulturní veřejnosti. Provozuje full-textové knihovny, digitální archivy a internetové databáze s volným přístupem, které ročně zaznamenávají kolem 1 milion návštěv.
Historii ÚČL je věnována také volně šířená e-kniha K historii Ústavu pro českou literaturu AV ČR (ke stažení například zde).
