Průhledy do české literatury devatenáctého století

Literární historik Václav Vaněk předkládá ve své nové knize souhrn studií vzniknuvších v posledním desetiletí. Rozhodnutí vydat je v uceleném souboru je třeba uvítat. Byly totiž většinou otištěny v těžko dostupných sbornících, takže mohly snadno uniknout pozornosti odborné veřejnosti. Souborné otištění nadto zřetelně vyjevuje, v čem je Vaňkův přístup k literárněhistorické problematice specifický a kde je jeho místo v poli současných metodologií. Na tuto problematiku se v naší recenzi zaměříme.

Sám autor zdůrazňuje několik skutečností. Především se vymezuje vůči textostřednému přístupu, za jehož nejvýraznější příklad v současné české literární vědě považuje synopticko-pulzační model literárního vývoje, rozpracovaný Daliborem Turečkem. Vaněk sice o něm hovoří s uznáním, nicméně nevyhovuje mu jeho ohraničení na oblast literatury a kultury. Je přesvědčen o tom, že literárněhistorický výzkum musí mít na zřeteli rovněž jevy soudobého politického, hospodářského a sociálního života, neboť bez toho nelze literaturu jako jev povýtce společenský plně pochopit. To je jistě zcela legitimní metodologická volba a Vaněk není rozhodně sám, kdo jde v české literární historii touto cestou. Poněkud za hranou je však jeho tvrzení, že propojení literární historie s obecnými dějinami „představuje v rámci oboru elementární etický nárok“ (s. 50). Domyšleno do důsledků: máme snad považovat textostředně — či jakkoli jinak než kulturněhistoricky — orientované bádání za nedostatečně etické? Domnívám se, že v současné době postmoderní metodologické plurality je tato Vaňkova teze neobhajitelná.

Vaněk se jako na své inspirační zdroje odvolává na kulturní materialismus a nový historismus s tím, že jde o přístupy, jež přirozeně počítají s širokým historickým rámcem literatury, aniž přitom badatelům kladou „limitující metodologické požadavky“ (s. 50) (s čímž ovšem nemohu souhlasit, neboť v obou případech jde o pregnantně vyprofilované metodologie s jasným ideovým pozadím). Nicméně ve Vaňkových studiích se s typickými postupy zmíněných vědeckých směrů v podstatě nesetkáváme; vnímám tudíž tuto inspiraci spíše v deklarativní rovině.

Osobně považuji za nejspecifičtější rys Vaňkova přístupu jeho celoživotní zájem o marginalizované autory a o literární oblasti tradičně stojící na okraji badatelského zájmu. Vybírá si z nich zejména ty, jež tematicky či žánrově úzce souvisely se soudobým politickým děním, což odpovídá jím deklarované snaze o propojení literární a obecné historie.

Ocenění hodná je rovněž jeho snaha nalézt v literatuře 19. století, nezřídka považované za čtenářsky mrtvou, živý nerv, který by dokázal oslovit i člověka dnešní doby, překvapivě často řešícího podobné problémy. Bezesporu v tom lze spatřovat vliv Vaňkovy celoživotní učitelské zkušenosti, která mu velí nezůstávat v hranicích přísné literární historie, zapovídající jakoukoli aktualizaci, neboť se zjevně chce obracet nejenom k vědecké komunitě, nýbrž i k širší kulturní veřejnosti. Střídmě vyjadřované osobní preference (zejména pochopení pro postavy romantických blouznivců a ztroskotanců a nechuť k agresivitě moderní civilizace) vdechují jeho interpretacím život. Nicméně to, co je legitimní v rovině interpretace literárního díla, ze své podstaty mnohoznačného, je problematičtější v rovině hodnocení jevů obecně historických. Charakterizuje-li Vaněk „celou měšťanskou společnost v čase jejího zrodu“ za „mamonářskou, sobeckou, povýšeneckou“ a ve svém chování a zvycích primitivní (s. 136), je to tvrzení přinejmenším zjednodušené; Vaněk tu vlastně ve svém zaujetí pro revoltující postavy přebírá jejich zorný úhel, a opouští tak pozici erudovaného historika, který ví, že tehdejší společnost byla hodnotově, vzdělanostně a kulturně podstatně členitější.

V metodologicky zaměřeném úvodu k nejmladší studii, poprvé otištěné v této knize, Vaněk deklaruje jednoznačné upřednostnění tradičnějšího diachronního pohledu před synchronním. Za reprezentanta synchronní literární historie považuje — po mém soudu ne zcela poprávu — výše zmíněný Turečkův synopticko-pulzační model; chtěl-li uvést typický příklad metody synchronních řezů, mnohem lépe by mu posloužily Dějiny nové moderny autorského kolektivu vedeného Vladimírem Papouškem, jež tento přístup programově deklarují.

Inspirován kulturní historií posledních desetiletí usiluje Vaněk prostřednictvím analýzy literárních děl o postižení proměn dobové mentality. Konkrétně jej zajímá zejména to, jak nad subjektivně citovým postojem ke skutečnosti zhruba od poloviny 19. století vítězí střízlivý pragmatismus spojený s rozvojem kapitalismu. Uvedený proces, typický pro celou evropskou civilizaci, nejexplicitněji demonstruje ve studii „Tři romány“. Společnost, prostor a čas ve venkovské próze; nicméně také většina ostatních analýz velmi různorodého literárního materiálu vyúsťuje v nalezení uvedeného kontrastu. Tím ovšem nemá být řečeno, že Vaněk své interpretace přizpůsobuje apriornímu ideovému konstruktu; to je přístup, jenž je mu bytostně cizí. Jeho vývody působí přirozeně a namnoze i přesvědčivě. To, že se většinou stočí k tématu, jímž je Vaněk doslova uhranut, je dáno především volbou děl, jež v sobě toto téma třeba jen latentně obsahují.

Zastavme se nyní nad Vaňkovým užíváním pojmu romantismus (event. romantično či romantický). Neoznačuje jím umělecký směr, nýbrž „senzitivní a ideálními cíli zaujatý“ (s. 88) životní pocit, postupně vytlačovaný utilitárností „měšťanské kultury“. Tu však nenazývá realistickou, jak bychom snad mohli očekávat vzhledem k sousloví obrazy života v názvu knihy (to je jednak narážkou na časopis vydávaný Janem Nerudou a propagující tento literární směr, jednak na žánr obrazu, na jehož půdorysu se utvářela realistická techné). Pojem realismus se ve Vaňkově knize vůbec neobjevuje, tak jako ostatně jiná směrová označení (s výjimkou pojmů dekadence a novoromantismus ve studii o fantastické literatuře). Jeho výklady tak zůstávají stranou současných diskuzí o potřebě redefinice těchto pojmů, zejména pak nejproblematičtějšího z nich — realismu. Není za tím zřejmě žádná programová distance od uvedené diskuze, nevíra v její smysluplnost. Důvodem je podle mého názoru Vaňkova programová orientace na mimoliterární souvislosti sledovaných děl, neboť takovýto přístup se s problematikou uměleckých směrů v zásadě míjí. S touto metodologickou orientací souvisí autorův jasný důraz na obsahovou analýzu (výjimku tvoří podnětná studie „Duch Havlíčkův a jiné problémy“, zaměřená editorsky a textologicky). Centrální kategorií se mu přitom stává literární postava, jistě i proto, že právě na ní lze nejzřetelněji demonstrovat ústřední téma Vaňkova zájmu — střet romantických blouznivců s egocentrickými pragmatiky, který ti první jakožto lidé včerejška namnoze prohrávají. Nezanedbatelnou roli přitom hraje také skutečnost, že právě literární postavy a jejich namnoze dramatické osudy jsou obecně klíčem ke čtenářskému zájmu o konkrétní dílo — a jeho vzbuzení je aspekt pro Vaňka důležitý, jak jsme již uvedli výše.

Sám důraz na tematickou rovinu literárního díla je bezesporu legitimní volbou, má ovšem své limity. Vaňka nezřídka vede k poměrně obšírnému převyprávění děje a osudů postav, což je bezesporu dáno i tím, že se zabývá díly upadnuvšími v zapomnění. O tom, jak větší pozornost věnovaná textové rovině dodává jeho analýzám na přesvědčivosti, svědčí časově nejmladší studie „Tři romány“. Společnost, prostor a čas ve venkovské próze, sledující proměny ve vnímání času a prostoru, k nimž docházelo v souvislosti s pronikáním moderní technické civilizace do venkovského prostředí. Zejména podkapitoly věnované románu Karla Klostermanna Ze světa lesních samot a Baarově novele Skřivánek jsou příkladem jemné textové analýzy (nedá mi přitom, abych neupozornila na výtečný dílčí exkurz k vnímání času v Erbenově Kytici). Dokládají, že inovativnost přístupu nemusí spočívat jen v znovuobjevování zapomenutých autorů a děl, ale že jí lze docílit i volbou dosud neuplatněných úhlů pohledu na díla známější — což se tu Vaňkovi nesporně podařilo. Právě proto považuji tuto studii spolu se statí o problematice vydávání Havlíčkova díla za nejlepší dvě kapitoly posuzované knihy; právem figurují v jejím čele. Materiálová šíře jednotlivých statí je velmi různorodá. Některé z nich zabírají velmi široké pole textů; patří k nim zejména dvě studie, svým časovým záběrem překračující období Vaňkova nejvlastnějšího zájmu (rovněž zvolená metoda je pro Vaňka netypická, neboť tu dominuje synchronní pohled nad diachronním). Téma první z nich, metaforicky nazvané „Srdce za Sočou“, ozřejmuje upřesňující podtitul „Čeští spisovatelé na italské frontě 1915–1918“. Druhá je věnována fantastické literatuře meziválečného období („Vynálezci nového světa. Fantazie a fantastika po světové válce“).

Vzhledem k tomu, že každá z nich zmiňuje několik desítek děl, nemohou netíhnout k popisnosti; vždyť v obou případech jde o témata, jejichž hlubší zpracování by vyžadovalo rozměr knižní monografie, nikoli třicetistránkové studie. Ve stati o fantastické literatuře se sice autor pokouší o nastínění jisté žánrové typologie (rozlišuje fantazijní literaturu s romanticko-dekadentními kořeny a fantastickou literaturu jako produkt moderní technické civilizace), avšak je otázkou, jakou relevanci má tento návrh bez opory v detailnější analýze alespoň vybraných modelových příkladů. V přehledové stati mapující literární reflexi bojů na italské frontě zase citelně chybí kontext ostatních českých próz o Velké válce v hodnotovém rozpětí od legionářské literatury po Haškova Švejka; proto se mi v tomto případě nejeví volba tematické výseče jako produktivní řešení.

Nicméně přes tyto výhrady mají obě studie nepominutelnou pramennou hodnotu. Zejména ta o (vědecko)fantastické literatuře objevuje dosud neznámé pole žánru, z něhož vyrůstala i antiutopická tvorba Karla Čapka. Vaňkovy objevy dávno zapomenutých textů nabízejí možnost pohlédnout na tuto část Čapkova díla jinak než dosud: teprve na pozadí této namnoze průměrné (a podprůměrné) četby můžeme plně docenit jeho brilantní schopnost poskytnout většinovému recipientovi to, co si žádá, a uspokojit přitom i náročnějšího čtenáře. K tomu by ovšem bylo třeba zpevnit povědomí o hodnotové a funkční diferenciaci Vaňkem uváděných titulů; považuje-li román Jaroslava Marii Jed za jeden z „opomíjených vrcholů české psychologické prózy“ a naproti tomu charakterizuje Krakatit, jedno z umělecky vrcholných Čapkových děl, za prózu „obratně komponovanou“ (s. 279), svědčí to o neujasněnosti kritérií stran vertikálního členění literatury.

Vaňkův zájem o marginalizované oblasti literárního života — a zároveň o literární produkci úzce spojenou s dobovými společenskými problémy — dal vzniknout rozsáhlé studii o humoristických a satirických časopisech vzniknuvších kolem r. 1848 („Paleček, Hacafírek, Šotek, Švingulant, Diblík… a jejich příbuzní“). I zde je množství zpracovaného materiálu úctyhodné. Autorovi se tentokrát podařilo překonat popisnost díky silné výkladové lince, přesvědčivě demonstrující proměnu tohoto typu periodika od krotké zábavnosti přes aktuální politickou satiru až ke grotesknímu cynismu coby reakci na zmar revolučních nadějí.

Z interpretačního hlediska považuji za nejproduktivnější Vaňkův srovnávací přístup tam, kde omezuje pramenný materiál na několik (opět vesměs pozapomenutých) textů, jimž se věnuje podrobněji. Příkladem budiž zdařilá studie „Levitace“ s podtitulem „Sny v českém obrození“, zabývající se třemi prózami, vzniknuvšími podle Vaňka v silovém poli Máchových Obrazů ze života mého: Sabinovými Obrazy a květy snů jako jejich variace a Rubešovými Obrazy ze spaní mého a prózou Bedřicha Mosera Můj proces se smrtí pak jako jejich ironickými transpozicemi.

Vaněk je typem literárního historika tíhnoucího ke generalizacím. Někdy jsou objevné a výklad zajímavě oživují, jindy však působí málo přesvědčivě. Příkladem budiž stať „Listy na papíře duchovém“, porovnávající soubor Patrní dopisové nepatrných osob F. L. Čelakovského, Tylovy České granáty a cyklus Z tobolky redaktorovy Jana Nerudy. Z takto úzké pramenné základny činí Vaněk poměrně dalekosáhlé závěry stran proměn společenské satiry od třicátých do počátku šedesátých let; jde sice o prózy téhož žánru, časově od sebe přiměřeně vzdálené, nicméně míru zobecnění považuji přece jen za přílišnou. Zjištěné rozdíly mezi jednotlivými autory totiž nutně nemusejí být odrazem změněných společenských poměrů, nýbrž důsledkem jejich odlišného osobního nastavení či intence konkrétního textu (osobně vnímám Nerudův dopisový cyklus spíš jako ironickou hříčku než jako závažnou kritiku nectností českého literárního života; a už vůbec nemohu souhlasit s tvrzením, že je tu v exaltovaných dopisech amatérské básnířky Prokopky Povltavské, agresivně se dožadující vypravěčovy erotické pozornosti, ironizován „jemný, byť naivní cit“ [s. 133]). Literatura bezesporu se společností své doby souvisí, jen málokdy je však jejím přímočarým zrcadlem; většinou podává její mnohonásobně lomený obraz.

Uvedená studie svědčí o tom, že se Vaněk nevyhýbá ani kanonickým autorům, byť to pro posuzovanou knihu není typické. Vedle již zmíněné havlíčkovské studie najdeme v knize stať o proměnách v pojetí lásky v historizující epice Jaroslava Vrchlického a dvě monografické studie nerudovské. Zejména ta druhá („Mrzáci. Humanizace a reifikace“) je v kontextu dosavadního nerudovského bádání inovativní; autor nalézá překvapivá spojení mezi autorovými arabeskami (Erotomanie, Kassandra), více (Vampyr) či méně (Theresités) známými čísly Různých lidí a pozoruhodnou, autorem nikdy knižně neotištěnou prózou Mrzáci, zabývající se choulostivým tématem sexuality tělesně a duševně postižených jedinců. V této studii — jedné z nejlepších z celého souboru — dochází k vzorovému vyvážení materiálové a interpretační objevnosti. Václav Vaněk je typem literárního historika nemajícího přílišnou potřebu aktivně vstupovat do metodologických diskuzí a vědeckých polemik. V oboru je spíše solitérem, trpělivě kráčejícím vlastní cestou. Jeho nejsilnější stránkou je široká znalost pramenů z různých oblastí literárního života 19. století, jež navzdory občasným výletům za jeho hranice zůstává Vaňkovou doménou. Ocenění hodná je rovněž materiálová inovativnost jeho studií, odkrývající pod známým povrchem doby texty, jež sice propadly sítem času, jejichž znalost nám však pomáhá zahlédnout dosud neviděné podloží kanonických děl a zpřesňuje naši znalost toho, co se v literatuře 19. století odehrávalo. Vzhledem k přístupnosti Vaňkova výkladového stylu, šetřícího odbornou terminologií, se jeho nová kniha může rovněž stát vhodnou četbou pro vysokoškolské studenty i středoškolské učitele, což je hodnota, na kterou se často zapomíná, bez níž by však literárněhistorické bádání ztratilo kontakt s kulturní veřejností.

Václav Vaněk: Obrazy života v české literatuře. Praha, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2020. 346 stran.

Vychází v České literatuře 5/2021.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek