Pomník pro Otokara Fischera

Otokar Fischer (1883–1938) je v dějinách české intelektuality osobnost první velikosti; přispěvatelé do tohoto sborníku připomínají jeho úspěšné aktivity v mnoha povoláních: Fischer byl filolog, profesor germanistiky na pražské české univerzitě, byl básník, dramatik, překladatel, ředitel činohry Národního divadla, neúnavný publicista, esejista, recenzent a kritik, pilný korespondent s veličinami své doby, nadto člověk veřejně činný, zejména v letech blížícího se fašistického nebezpečí. Ve všech těchto polohách je Fischer českému publiku — přinejmenším tomu odbornému či klasickou literaturou interesovanému — dobře znám: dílo Otokara Fischera zachycují kompendia k dějinám české literatury, divadla, uměleckým překladům, o Fischerovi se píší germanistické, bohemistické, translatologické či teoreticko-estetické studentské práce; od roku 2019 se uděluje cena Otokara Fischera (http://www.ipsl.cz/fischer-cena) za významné počiny na germanobohemistickém poli. Přesto dosud neexistuje — jak ve svém úvodním slově připomíná germanista Jiří Stromšík — žádné „komplexní zhodnocení“ (s. 21; citáty z němčiny přel. IFF) Fischerova díla, natož úplné souborné (kritické) vydání jeho spisů.

Za hranicemi Čech zná Otokara Fischera arci nemnoho badatelů či čtenářů (srov. postesky Steffena Höhneho [s. 401], Clause Zittela [s. 407], Manfreda Weinberga [s. 303] a dalších), což je na jedné straně pochopitelné, neboť část svého díla, myšlení, aktivit věnoval O. Fischer výlučně této zemi, o jejíž historii, kultuře, umění psal česky, na druhé straně ale formuloval i ve světových jazycích (převážně německy) úvahy přesahující úzký český prostor a vřazující se do dobového evropského diskurzu (debat o literárněvědných a překladatelských metodách, o klasických německých autorech 19. století, o současných autorech — např. vídeňské moderny atd.). Hlavně se ale Fischer sám považoval za člověka stojícího na „rozhraní“ (Brabec [s. 19]) a za své poslání považoval zprostředkovávat kontakt mezi českou a německou (a evropskou) kulturou a literaturou. Sborník vydavatelů Petrboka, Staškové a Zbytovského, vzešlý z konference konané v květnu roku 2013, je tedy záslužným krokem v obou směrech: mohl by podnítit (badatele i mecenáše v Čechách) k vydání souborného Fischerova díla a — protože je sepsán německy — seznamuje s Fischerovým dílem odborníky v zahraničí (v zemích, kde se ještě mluví či alespoň čte německy). Sborník je členěn do pěti tematických bloků, přičemž se jednotlivé příspěvky pochopitelně místy překrývají (mnohdy spolu chvályhodně vzájemně korespondují a odkazují jeden na druhý, což považuji za velkou přednost publikace), takže mi z četby vyplývá poněkud jiné členění, než jaké předkládá obsah: autory sborníku na Fischerově osobnosti a díle zajímá jeho příspěvek k literárněvědné metodologii (včetně analýz konkrétních děl konkrétních autorů), jeho pozice v česko-německo-židovském napěťovém poli, jeho překlady a teoretické úvahy o překládání, jeho vlastní básnické dílo, jeho dramaticko-dramaturgická etapa ve vedení Národního divadla a jeho veřejná činnost — zejména po roce 1933 — a jeho formulované postoje k dění v sousedním Německu. Všechny tyto tematické bloky jsou jednotlivými kapitolami monografie naplněny, byť, pravda, nikoli vyváženě.

Sborník začíná očekávaně kapitolami z Fischerovy biografie: zatímco Petrbok sleduje v pečlivě rešeršovaném článku (přičemž pochvalu pečlivé rešerše zaslouží téměř všechny kapitoly sborníku) prameny a kvalitu Fischerova česko-německého bilingvismu a z něho plynoucí Fischerovu loajalitu (viděno zevnitř i zvenčí) k tomu či onomu národnímu táboru a současně představuje „galerii předků“ i „galerii učitelů“ (kteréž představení oživuje a ilustruje Fischerovými vlastními básněmi), stopuje Michal Topor Fischerova studentská léta v Praze a zejména v Berlíně (1903/1904). Při čtení Toporových poutavých stránek o ideálním kurikulu Fischerova studia zahrnujícím (dle studentova vlastního uvážení) širokou škálu příbuzných i velmi nepříbuzných oborů, kulturní i společenské aktivity, padají na člověka zamýšlejícího se nad dnešním stavem zeškolštělého a zpodučitelštělého akademického vzdělání chmury. Michala Frank Barnová doplňuje biografické okénko o informace o partnerském vztahu Otokara Fischera a malířky Vlasty Vostřebalové (matky Fischerova syna Jana O.), kterémuž příspěvku by slušelo více reprodukcí jejích výtvarných prací.

Příspěvek Kateřiny Čapkové otevírá další tematický okruh: na základě dochované korespondence rekonstruuje Čapková Fischerovu identifikaci s židovstvím: oceňuje Fischerův „respekt k různým cestám k židovské identitě“ (s. 124), připomíná Fischerovu nechuť „k organizovaným hnutím a jejich kategorizaci lidí“ (s. 127) a z toho zřejmě pramenící „distancovaný vztah k sionismu“ (s. 128), evokuje xenofobní a antisemitské útoky, které proti němu po první světové válce vedli „nikoli marginální literáti a žurnalisté“ (s. 129), všímá si Fischerovy snahy uchopit židovství literárních tvůrců, o nichž psal (zejména H. Heineho — paralely mezi pokřtěným literárním vědcem Fischerem [Fischer se dal pokřtít v roce 1911] a pokřtěným romantickým básníkem Heinrichem Heinem pak sleduje Stašková; zajímavé by jistě bylo srovnat Fischerovu dvousvazkovou monografii o Heinrichu Heinovi [1924] s Brodovou knihou Heinrich Heine z roku 1934) a dochází k (jedině možnému) nejednoznačnému závěru, že totiž „jeho ochota připustit si vliv židovství na vlastní dílo či dílo jiných autorů, se nedá jednoznačně uchopit“ (s. 142).

Fischerových výroků, slov a činů v otázce národnostní (česko-německé, ale i obecněji česko-evropské) se dotýká hned několik příspěvků: jak zpráva Marie-Odile Thirouinové o Fischerových vztazích k francouzské a belgické kultuře a literatuře, tak příspěvek Barbory Šrámkové o Fischerovi a pražských německých autorech, skrze analýzu Fischerovy interpretace Friedricha Nietzscheho také Claus Zittel, skrze Fischerovu aktualizaci Kleista v roce zinscenovaného procesu po požáru Říšského sněmu Martin Maurach a připomenutím role Otokara Fischera v podpůrných organizacích na pomoc emigrantům z Německa nakonec Zuzana Duchková.

Největší prostor sborník ovšem věnuje problematice literárněvědné a literárněmetodologické, tedy otázkám, k jakým teoretickým proudům a školám Fischer patřil, jak se to projevovalo v jeho literárněvědných studiích, kým byl ve svém teoretickém přemýšlení ovlivněn, komu odporoval, s kým souzněl, koho sám ovlivnil. Těmito otázkami se (plně či částečně) zabývá 10 kapitol z celkem 23, přičemž z nich Fischer (žák Václava Emanuela Mourka, ale zejména Augusta Sauera a také Richarda M. Meyera) vychází jako svébytný a inovativní teoretik, který svou pozici (teoretika, analytika, historika literatury) hledal v době, kdy „se univerzitní literární věda, její metody, poznávací kategorie a její hodnotový kánon rozkládají“, štěpí v silovém poli pomyslného teoretického trojúhelníku, na jehož jednom vrcholu stojí (zjednodušeně řečeno) Schererův filologický pozitivismus, na druhém Gundolfem a Diltheyem zavedené metody „Geistesgeschichte“ a na třetím vznikající strukturalismus, takže se v této době mluví dokonce o „bankrotu literární historie“ a o „krachu germanistiky“ (Klausnitzer [s. 235]), vznikají v ní ale „nové teoretické rámce“ (Vojtěch [s. 250]). V této době kvasu slyšel Fischer na tehdy moderní podněty psychologie a psychoanalýzy, recentní práce z tohoto oboru komentoval česky i německy v odborném tisku, na základě Freudovy terminologie vytvořil vlastní pojem snu Traumbegriff a operoval s ním ve svých interpretacích Kellera, Kleista i Nietzscheho, byť si byl na druhé straně vědom různých omezení tohoto přístupu. Fischerovými vlastními slovy z článku „Psychoanalýza a literatura“: „Nelze jich arci ušetřiti výtky, jaká vůbec platí patografům a lékařsky orientovaným pěstitelům literární vědy, v níž bývají obeznámeni celkem neodborně, dívajíce se na ni jako na materiál klinický a nejsouce v umění právi tomu nejumělečtějšímu“ (Fischer in Charvát [s. 339]). Posuzovatelé jeho teoretických koncepcí ho tedy vidí jako badatele „vyvažujícího mezi filologií a psychologií“ (Charvát [s. 338]), jehož „ctižádostí (sice bylo) viděti za slova a pod slova; za slovy vidíme člověka myslícího, cítícího, vnímajícího též zrakem a sluchem, bojujícího a snícího, pod slovy tušíme vříti a vzdouvati se změť a podvědomí“ (Fischer in Wutsdorff [s. 289]), jenž ale tomuto psychologizujícímu vciťování do duše autora nikdy neobětoval čistotu a důkladnost filologické práce (školené na Schererovi, ale též na Schleiermacherově hermeneutice — viz Charvát [s. 338]). V této souvislosti mi (možná poněkud přízemně) chybí údaj, zda jsou doloženy nějaké Fischerovy kontakty (korespondence?) s Freudem či dalšími představiteli psychologie a psychoanalýzy té doby. Leč přispěvatelé sborníku si všímají nejen Fischerovy inspirace psychologicko-analytickými metodami, nýbrž uvažují i o jeho podílu na Wahrnehmungsforschung (Richter — Müller [s. 274]), jenž by ho řadil do blízkosti Wöllflinovy epochální práce Základní pojmy dějin umění z roku 1915 (srov. Stašková [s. 374]), o jeho vztahu k pražskému strukturalismu (Wutsdorff [s. 283nn]), o jeho raném novátorském příspěvku k Erinnerungsfoschung, kteréhož vydatného pramene analytické inspirace se až půl století po Fischerovi znovu ujali Julia Christevová, Renate Lachmannová a Jan Asmann (srov. Weinberg [s. 305]). Praktickou aplikaci Fischerovy metody pak sledují přispěvatelé v referátech o Fischerově analýze a interpretaci Heinricha von Kleista (Heimböckl [v jeho článku postrádám byť jen odkaz ke Stefanu Zweigovi, jehož chápání H. von Kleista mi připadá podobné tomu Fischerovu] a Maurech), Heinricha Heineho (Stašková), Gottfrieda Kellera (Höhne) a Friedricha Nietzscheho (Zittel), Franka Wedekinda (Zbytovský), přičemž i z těchto pojednání plyne, že Otokar Fischer byl badatelem „na rozhraní“ i v tom smyslu, že věřil na „dialogickou participaci, vzájemné obohacování vědy a literatury“ (Vojtěch [s. 258]), kterouž skutečnost připomíná i podtitul sborníku. V této souvislosti mě napadá, že málo, vůbec nic není řečeno o jazyce Fischerových českých vědeckých studií, který je vskutku básnivý, metaforický, plný úcty k „nevyslovitelnému“ (viz Fischerův článek „O nevyslovitelném“ [1909]), aniž by byl současně rozplizlý, nepřesný, nahrazující informaci neurčitou metaforou (styl jeho německy psaných studií je odlišný — což by jistě stálo alespoň za malou stylistickou komparativní studii).

Specifičnost Fischerových teoretických koncepcí vynikne také srovnáním s teoretickými úvahami jeho současníků: větší pozornost je ve sborníku věnována Arnoštu Vilému Krausovi (Vodrážková), Josefu Körnerovi (Klausnitzer), Augustu Sauerovi a Richardu M. Meyerovi (Richter — Müller), Janu Mukařovskému (Wutsdorff) a Richardu Weinerovi (Charvát), přičemž se ale některá tato srovnávací pojednání od Fischera dost vzdalují.

Ve srovnání s důkladným zpracováním této tematiky přichází velmi zkrátka Fischerův podstatný příspěvek k teorii, dějinám i praxi překladu: z jednotlivých vět u Thirouinové a Vojtěcha se dozvídáme, že Fischer zastával — na Goethovi školenou — „tezi o stvoření nového originálu v duchu cílového jazyka“ (Thirouinová [s. 159]), že jeho úvahy o „nepřeložitelnosti“ je možno číst jako „nový impulz teorii překladu jako významového kontextového přenosu“ (Vojtěch [s. 251]), že dle Fischera „má být překladatel současně interpretem i umělcem“ (Merhautová [s. 454]) a že se Fischerovi dařilo dodávat „originálu vlastní konstelaci individuálního stylu, obraznosti, argumentační struktury, metra a textové syntaxe díky pečlivě voleným dynamickým ekvivalentům“ (Zbytovský [s. 479]).

Fischerovy velké překladatelské práce jsou jmenovány jen namátkou, chybí jakákoli jejich revue či byť jen přehledný soupis. Chápu, že ke konferenci patrně nebyl přihlášen žádný translatolog, historik překladu či činný překladatel obeznámený s Fischerovým překladatelským odkazem, leč pro úplnost pohledu na Fischerovo dílo měl být takový příspěvek (několik takových příspěvků) dodán alespoň následovně. Podobně povrchně a nedostatečně je pojednáno Fischerovo vlastní básnické dílo — v jediném příspěvku Daniela Řeháka.

Tím načínám svůj nejzávažnější a patrně jediný podstatný kritický náhled: sborník jistě má tu ambici (měl by ji mít) seznámit publikum s osobností a dílem Otokara Fischera v úplnosti a pokud možno vyčerpávajícím způsobem, neboť — kolik dalších příležitostí k tomu bude? Aby publikace mohla být považována za klíčový příspěvek a mohla být úspěšně používána dalšími badateli (případně i následujícími generacemi badatelů), chybí jí „technický aparát“: alespoň tabulární biografie a zejména přehledná bibliografie Fischerových vlastních prací (vědeckých, beletristických i překladových), základních položek sekundární literatury a soupis archivních materiálů (jejichž dokonalým znalcem je jistě Michal Topor, jako zdroj archivních informací ve sborníku mnohokrát vděčně jmenovaný). Je sice pravda, že knižní řada Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert, vydávaná v nakladatelství Böhlau Steffenem Höhnem, Alicí Staškovou a Václavem Petrbokem, jejímž již 15. svazkem fischerovský sborník je, toto bibliografické vybavení „nemá povinné“ (ve 4. svazku z roku 2013 věnovaném Johannesu Urzidilovi ovšem například soupis bibliografie primární literatury najdeme), přesto by právě v tomto svazku bylo na místě. Od konání konference (2013) do vydání sborníku (2020) uplynulo 6 let, na sestavení bibliografie bylo času dost.

Toto trojí zanedbání mrzí o to víc, že fischerovský sborník je jinak opus magnum plný zajímavých a podnětných příspěvků namnoze těžících z dosud nevydaných archivních materiálů a korespondence, editorsky a redakčně precizně — a skoro bych řekla: s láskou — zpracovaný (mnohé příspěvky byly přeloženy z českého originálu do bezchybné němčiny; vzájemné odkazování jednoho článku na druhý už jsem pochválila; citace a soupisy literatury za jednotlivými kapitolami jsou vzorně sjednocené; v textu nejsou překlepy ani typografické chyby atd.) a buduje Otokaru Fischerovi pomník, který si už dávno zasloužil.

Václav Petrbok, Alice Stašková, Štěpán Zbytovský (edd.): Otokar Fischer (1883–1938). Ein Prager Intellektueller zwischen Dichtung und Wissenschaft. Wien/Köln/Weimar, Böhlau 2020. 547 stran.

Vychází v České literatuře 5/2021.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek