Erupce například vytvořil zvukovou vlnu, která byla slyšet podle detektorů zvuku dokonce až na Aljašce vzdálené přes 9300 kilometrů. To znamená, že šlo o nejhlučnější událost v dějinách měření zvuku, respektive v novodobější lidské historii. Překonala tak vzdálenost, na kterou byl slyšet známý výbuch sopky Krakatoa v roce 1883.
Tlaková vlna z výbuchu, která byla dobře patrná i na animacích družicových snímků v okolí Tongy a nad Pacifikem, obletěla celý svět. Samozřejmě že s rostoucí vzdáleností velikost amplitudy, tedy změn, tlaku postupně klesala s tím, jak docházelo k jejímu útlumu. Přesto byla dobře detekovatelná i na našem území. Doputovala k nám po zhruba patnácti hodinách ze severu – a přitom překonala vzdálenost 17 tisíc kilometrů. Vlna se samozřejmě šířila symetricky, na obě strany od vulkánu. Z druhé strany (z jihu) dorazila o zhruba pět hodin později.
To ale není vše. Tato vlna oběhla Zemi dokonce víckrát a v pondělí ráno jsme mohli registrovat další výkyv tlaku, tentokrát už ale podstatně menší. Oběh tlakové vlny kolem planety tak trval zhruba 36 hodin. Mimochodem při už zmíněné erupci sopky Krakatoa v roce 1883 některé stanice zaznamenaly až sedm průchodů tlakové vlny během pěti dnů po výbuchu.
Erupce ovlivnila i blesky
Při hlavním výbuchu se vytvořil z pohledu družic vertikálně mohutný oblak. Šlo totiž o výbuch podmořské sopky, při kterém se odpařilo velké množství vodní páry, která následně zkondenzovala a vytvořila oblačnost. Oblak pronikl až do výšky kolem pětadvaceti kilometrů, tedy do stratosféry, což je vrstva ležící nad nejnižší troposférou.
Přechodová zóna se označuje jako tropopauza a vyznačuje se stabilním teplotním zvrstvením. A právě v ní došlo k částečnému rozlévání oblačné vrstvy do šířky, což je na družicových snímcích také dobře patrné.
Díky vertikální mohutnosti bylo v oblačnosti přítomné velké množství ledových částic a současně také prachových částic ze sopky, což způsobilo značnou elektrickou aktivitu. Podle některých údajů bylo registrováno na 400 tisíc blesků, z toho 200 tisíc za pouhou hodinu.
Po skončení masivní erupce se mohutný oblak postupně rozplynul, do atmosféry ale pronikl i oxid siřičitý, který v atmosféře setrvává delší dobu. Jde o významný sopečný plyn mající potenciálně významný vliv na celosvětové klima. Pokud totiž pronikne do stratosféry, což se v tomto případě stalo, tvoří se z něj sírový aerosol, který dobře pohlcuje přicházející sluneční záření, a tím tak stíní zemský povrch. Na něj pak dopadá méně energie a teplota klesá. Toto působení může přitom trvat i několik let.
Tropické sopky mohou měnit klima
A jsou to právě sopky v tropech, které mají podstatně větší potenciál ovlivnit klima Země než vulkány v polárních oblastech. Stalo se to například po výbuchu sopky Pinatubo na Filipínách v roce 1991. Tehdy průměrná teplota na planetě klesla o 0,4 stupně Celsia, ačkoliv v Česku se to paradoxně výrazně neprojevilo.
Ještě výraznější dopad měla ale erupce sopky Tambora v roce 1816, která způsobila dokonce takzvaný rok bez léta. Tentokrát to ale podle prvních dat vypadá, že množství vyvrženého oxidu siřičitého je menší než 100 tisíc tun, a to zejména z důvodu krátkého trvání erupce. A to znamená, že by dopady na celosvětové počasí, respektive klima měly být naprosto zanedbatelné.
