Novinky

Jiskřivá zimní obloha

Zima znamená krátké dny a dlouhé noci. Astronomická zima nastane 21. prosince v 16:59 středoevropského času (tedy toho, který teď aktuálně používáme), nastane zimní slunovrat. V tu chvíli se Slunce nejvíce odkloní od naší severní polokoule a pro nás to znamená, že Slunce bude v den zimního slunovratu v pravé poledne nejníže nad obzorem z celého roku a my tak prožijeme nejkratší den a nejdelší noc v roce. A proč "zimní slunovrat"? Protože právě od toho dne se už budou dny prodlužovat až do letního slunovratu. Za vše může sklon zemské rotační osy. A to také znamená, že rozhodně není pravda, že zima u nás je díky tomu, že v tomto období je naše Země od Slunce nejdál. Země sice obíhá kolem Slunce po mírně eliptické dráze, ale nejblíže ke Slunci je každoročně začátkem ledna. Za střídání ročních dob může právě skloněná rotační osa naší planety.  

Jasné zimní noci po nás sice vyžadují opravdu teplé oblečení, zato ale také nabízejí výborné pozorovací podmínky, protože mnohdy z atmosféry vymrzne vlhkost a my se můžeme kochat skutečně jiskřivou oblohou. A co nás na zimní obloze čeká?  

Večer se k západu sklánějí tři jasné body, které na mapě hvězdné oblohy nenajdete. Nenajdete je proto, že na obloze nejsou vidět vždy. Jsou to planety. Nejjasnější je Venuše v roli Večernice, jasností za ní je Jupiter a mezi nimi o něco slabší Saturn. Venuše vydrží na večerní obloze i přes Vánoce, a tak pozor na "první hvězdičku" na štědrovečerní obloze. Protože Venuše je na noční obloze po Měsíci nejjasnější, je také vidět první, a tak letošní "hvězdička" - pokud budete mít výhled na západ - bude nejspíš právě tato planeta.

Nápadným zimním souhvězdím je Orion. V něm se nachází Velká mlhovina v Orionu označovaná katalogovým číslem M42. Stojí za to se na ní pod tmavou oblohou podívat, stačí na to oko. Ale už triedr ji samozřejmě ukáže lépe. Díváme se vlastně na porodnici hvězd - takhle nějak vypadala naše část vesmíru, než se zde zrodila naše Sluneční soustava. Vpravo nad Orionem nalezneme Býka s nápadně červeným okem – hvězdou Aldebaran, nalevo pak souhvězdí Blíženců s další dvojicí jasných hvězd – Polluxem a Castorem. Ještě výše, téměř v nadhlavníku, je vidět Vozka s nejjasnější hvězdou Capellou. Nalevo od Orionu se nacházejí jeho průvodci, souhvězdí Malého psa a jižněji Velkého psa, společně ženou Zajíce pod Orionem. Oba psi jsou opět ozdobeni jasnými stálicemi – malý Procyonem a velký Siriem, nejjasnější hvězdou oblohy vůbec. Zajíc se snaží být nenápadný nízko nad obzorem. Sedm jasných hvězd – Sirius, Rigel, Aldebaran, Capella, Castor, Pollux a Procyon tvoří takzvaný zimní mnohoúhelník.

Velká mlhovina v Orionu M42 je od Země vzdálená 1 600 světelných roků. Je vidět i pouhým okem uprostřed Orionova meče, tedy pod pasem Oriona. Napříč má mlhovina rozměr 33 světelných roků. Objevil ji v roce 1610 francouzský astronom Nicolas-Claude Fabri de Peiresc. Velká mlhovina v Orionu se skládá z plynu a prachu, tedy materiálu, ze kterého se mohou utvářet nové hvězdy. V roce 1995 Mark McCaughrean a Bob O´Dell objevili uvnitř mlhoviny protoplanetární disky, v jejichž středu se nacházejí mladé hvězdy. Díváme se tak vlastně v přímém přenosu, i když do minulosti staré 1600 let, na hvězdnou porodnici a také na vznik planetárních soustav.