Sedmdesát let s českou literaturou

In memoriam Ludmily Budagovové (1932–2022)

Není mnoho vědců, kterým bylo dopřáno strávit se svým oborem sedm desítek let v živém a intenzivním vztahu od prvního vykročení z mateřské vzdělávací instituce po poslední, v případě Ludmily Budagovové doslova poslední týdny pozemského bytí. Bohemistka, doktorka filologických věd, vedoucí Oddělení dějin slovanských literatur Ústavu slavistiky Ruské akademie věd v Moskvě, držitelka medaile Josefa Dobrovského udělované Akademií věd ČR a také charismatická dáma většinu svého života i tvůrčího odkazu věnovala zejména české poezii. Nejde jen o více než tři stovky jejích publikovaných prací, uspořádané konference a proslovené přednášky, ale zejména o otvírání nových českých literárních obzorů ruskému čtenáři. Její zásluhou se do ruského kulturního povědomí nově vpisovala jména básníků přelomu 19. a 20. století, Machara, Březiny, Sovy, Hlaváčka, z mladších Wolkra, Seiferta a hlavně Nezvala v barvitém kontextu specifik české avantgardy. Její příspěvky k českému básnictví publikované u nás zase nikdy nepostrádaly inspirativní náboj, příležitost k zamyšlení nad zažitým hodnocením, nově nasvíceným jinou kulturní a dějinnou zkušeností.

Ludmila Budagovová, rozená Sisakjan pocházela z intelektuální rodiny; její rodiče i dva bratři byli akademiky a významnými představiteli svých oborů, vědcem zahraničního přesahu byl rovněž její manžel Julian Budagov a z akademické stopy nevybočily ani následující generace. Narodila se 3. září 1932 v Tveri, tehdy Kalininu, kde oba rodiče studovali na Timirjazevské zemědělské akademii. Do ukončení studia ji vychovávali prarodiče, po absolutoriu se rodina přestěhovala do Moskvy. Školní docházku osmiletému děvčeti přerušila válka. Matka s dětmi byla hned v jedenačtyřicátém evakuována nejprve do Kazaně, podle postupu fronty dál do kyrgyzského Frunze, nyní Biškeku. Až rok 1943 přinesl návrat domů i do školy. V roce 1950 Ludmila Sisakjan ukončila jedenáctiletku a stala se posluchačkou slavistiky na Lomonosovově univerzitě. Měla tehdy možnost volby specializace mezi bulharistikou a bohemistikou a díky prozíravé otcově radě zvolila druhou jmenovanou.

Představu o studovaném oboru tvořilo hlavně očekávání, konkrétní znalost a zkušenost se skládala pouze z různorodých střípků. Univerzitní studium samozřejmě přineslo nové informace a dalo jí i základy jazyka. Rozhodující však byly až studijní pobyty v Československu. Poprvé navštívila Prahu v roce 1956, už jako Ludmila Budagovová, aspirantka Ústavu slavistiky AV SSSR. Na strahovském pracovišti Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV navázala první pracovní i lidská přátelství s českými literáty a literárními vědci, kteří také stáli na počátku svých kariér. Výměnné pobyty umožňovaly kontinuitu setkávání a prohlubování vztahů vrůstajících až do rodin účastníků. Když v roce 1964 vyšel Slovník českých spisovatelů s fotografiemi, dílo pracovníků Ústavu, obratem putoval do Moskvy s příznačným věnováním: „Ljusince, aby viděla, jaká spousta (a jak ošklivých) je českých spisovatelů. Její Mirek Červenka a Zdeněk Pešat jménem těch, kdo ji milují, totiž všech autorů.“ Cesta od Ludmily Norajrovny k Ljusince nebyla dlouhá. Budagovová měla dar získat si lidi pozorným pohledem, který znamenal, že nejen naslouchá slovům, ale vnímá i podpovrchové souvislosti setkání a okamžiku. Rozuměla, chápala a uměla to dát najevo. Takový byl i základ její práce s literárním textem.

Více než polovinu století spoluprožívala se svými českými přáteli jak jejich pracovní a rodinné události, tak také „praktické dějiny“ toho času. Ti, kteří ji patnáct let doprovázeli akademickým světem české literatury, na počátku sedmdesátých let začali mizet ze svých pracoven, nesměli publikovat, nesměli přednášet. Nuceně odešel i Felix Vodička, jehož si Budagovová velmi vážila. Patřil k těm, kteří už se polistopadové satisfakce nedočkali, psychické nalomení urychlilo průběh jeho těžké nemoci. Vzpomínka na jejich vzájemný kontakt tvoří ilustrativní sekvenci, na jejímž počátku je návštěva vděčné aspirantky na rodinné chatě, na konci pozvání zlomeného muže k teskné debatě o marasmu doby.

Osmašedesátý rok Budagovová prožívala ve Švýcarsku, kam v roce 1967 odjela s dětmi za manželem, který v Ženevě působil v Evropské organizaci pro jaderný výzkum. Ona sama dva roky pracovala v překladatelské sekci Paláce národů při OSN. Vjezd tanků do Prahy sledovaný ve švýcarské televizi traumatizoval celou rodinu. Nečekané duchovní osvěžení v znormalizovaných Čechách objevila na festivalu Šrámkova Sobotka, kde v letech1977-2015 přednášela a objevila nová témata a přátele. Vřelý vztah k Ludmile Budagovové organizátoři mimo jiné vyjádřili uspořádáním a vydáním dvou sborníků jejích bohemistických textů: O literatuře a kultuře v roce 2012 a Z mého života s českou literaturou v roce 2021.

Se stejnou empatií jako k nejbližšímu přátelskému okruhu z české akademické a kulturní obce Budagovová přistupovala také k osobním setkáním s uznávanými klasiky. Několikrát měla možnost hovořit s Vítězslavem Nezvalem, vyměnili si i pár dopisů. Z jeho slov, glos, reakcí a drobných gest si dotvářela to, co nacházela v jeho poezii, a dalo se v ní opravdu najít mnohé. Ji však především zajímaly zdroje jeho bezuzdné imaginace, asociativní hravosti, kterou později určila jako jedinečné specifikum české literární avantgardy. Vášnivě obhajovala národní originalitu poetismu, proti Nezvalovi samému jej odmítala chápat jako intuitivní stádium surrealismu. Doložila, že ruské překlady předválečného Nezvala připravily cestu přijetí Apollinairova pásma do ruské kultury a sehrály iniciační úlohu v osvobození verše ruské sovětské moderní poezie. Nezvalovské studie a přednášky na mezinárodních bohemistických fórech Ludmilu Budagovou provázely po celou její vědeckou dráhu. V roce 1967 v Moskvě vyšla kniha Витезслав Незвал (Очерк жизни и творчества), její upravená kandidátská disertace z předchozího roku. V ní byl poprvé v ruské bohemistice básník představen v evropském kontextu avantgardních směrů. Do souvislostí s avantgardou Budagovová uváděla i Máchu, vedle Nezvala svoji druhou velkou lásku, nebo Němcovou. Završením této linie jejího výzkumu je monografie Импульсы времени (Чешский литературный авангард в европейском контексте) vydaná roku 2020 v Moskvě.

Jiný, komornější charakter měla setkávání Budagovové s Vilémem Závadou. Poznala ho jako zasvěceného průvodce po literárních stopách pražských ulic a domů, objevil jí hudbu Leoše Janáčka, po Hrubínově smrti s ní prošel všechna místa jeho Posázaví. Mohli spolu mluvit o všem, ale cítila v něm tajemství, na něž se neptala. Sdílela jeho pohled na svět dvacátého století a úděl člověka v něm, ostatně společně ho svými životy obsáhli. Vzhledem k prožitému času pro Budagovovou nebyl problém nahlížet sledovaná díla očima doby, chápat, nesoudit.

Významnou iniciativou její vědecké práce v devadesátých letech byl impuls ke vzniku Истории литератур западных и южных славян. Byla garantkou tohoto třísvazkového díla, zachycujícího období od počátků do roku 1945, ve třetím svazku (2001) byla kromě editorských vstupů autorkou všech kapitol o české literatuře. Pro Ludmilu Budagovovou česká literatura nikdy nebyla pouhým objektem zkoumání, ale součástí vlastního života. Její lásku k ní však vždycky provázela nezměrná pracovitost, což jistě potvrzuje i historie jejích záznamů v badatelně Ústavu pro českou literaturu. Na konci roku 2021 začala připravovat na březen následujícího roku konferenci „Ruská bohemistika včera a dnes“ věnovanou stoletému výročí narození učitele a kolegy Sergeje Nikolského. Zemřela 3. února 2022 a štafetu příprav převzali její kolegové. Nejen na březnovém jednání zůstane její nezastupitelné místo prázdné.

Vyjde v časopise Česká literatura.