Přednáška "Globalizace z pohledu evropského komisaře"

Seminář

Globalizace z pohledu evropského komisaře

Člen evropské komise pro zaměstnanost, sociální otázky a rovné příležitosti dr. Vladimír Špidla pronesl na pozvání Centra globálních studií ve čtvrtek 1. března 2007 v hlavní budově Akademie věd ČR (Národní 3, Praha 1) přednášku na téma globalizace. Akce byla určena odborné, mediální a širší veřejnosti, která se tímto způsobem mohla seznámit s názory předního evropského politika. Příspěvek eurokomisaře byl mimořádnou příležitostí pro diskuzi o problematice stále silnějších nadnárodních vztahů, mezi něž patří rovněž postupné rozšiřování a sjednocování Evropské unie a její vyrovnávání se s globální integrací jakožto významným transnacionálním procesem. Úvodní slovo pronesl a diskuzi moderoval dr. Marek Hrubec, ředitel Centra globálních studií AV ČR a UK.

"Globalizace z pohledu evropského komisaře"

přednáška pronesená

dr. Vladimírem Špidlou,

členem evropské komise pro zaměstnanost, sociální otázky a rovné příležitosti,

na semináři v hlavní budově Akademie věd ČR 1. března 2007

I. Globalizace v historické perspektivě

Dámy a pánové,

všichni víme, jaké strašidlo obcházelo světem od Komunistického manifestu až po rok 1989: strašidlo utopické společnosti, která byla snem milionů lidí, ale v realitě se vždy stala noční můrou.

Dá se říci, že dnešním světem obcházejí tři strašidla: za prvé strašidlo globalizace, za druhé strašidlo klimatických změn (a degradace životního prostředí v širším slova smyslu) a za třetí strašidlo radikálního protizápadního islamismu. Druhé a třetí přitom s tím prvním do značné míry souvisejí, takže je někteří autoři považují za hlavní - byť nikoli jediné - rizikové důsledky globalizačního procesu.

Než se však pustíme do diskusí o tom, jak užitečná či naopak nebezpečná globalizace je, měli bychom si položit základní otázku: je to, co nazýváme globalizací, skutečně něčím zásadně novým? Lze totiž uvést řadu argumentů pro to, že dnešní stav je spíše prohloubením staleté tendence ke globalizaci, než jejím prvním projevem.

Koneckonců, když Marx ironicky říkal, že jeho strašidlo obchází světem, uvažoval ve světovém měřítku měl na mysli politickou globalizaci; a vskutku téměř nebylo společnosti, jíž by se marxistický světonázor v následujících desetiletích úplně vyhnul. Ale už sedmiletá válka ve druhé polovině 18. století, která byla v jistém smyslu první světovou válkou, se dá považovat za předzvěst takové politické globalizace.

Kulturní globalizace je ještě staršího data a zahrnuje vlastně celý novověk, od přistání španělských galeon v Novém světě a souběžného průniku Portugalců do Orientu. Staletí kolonizace a kolonialismu posléze kulminují až ve 30. letech 20. století britským dobytím jižního Súdánu - pouhých pár desetiletí před zhroucením koloniální soustavy. Tato staletí představují nejen globální expanzi křesťanství jako takového, ale i evropských hodnot v širším smyslu: etického individualismu, ale i filosofické sebereflexe společnosti jako celku; racionality a orientace na pozemský život, ale také utilitarismu a snahy o podmanění přírody (spíše než o harmonické soužití s ní).

Ekonomická globalizace souvisí rovněž s kolonialismem. Někdy je dobré připomenout, do jaké míry fungovala již v minulých staletích: jak například v 19. století vzkvétalo v amazonském pralese výstavné město Manaus, dokud měla Brazílie globální monopol na kaučuk - a jak se okamžitě zhroutilo, když se Britům podařilo "pirátsky" propašovat semínka mimo Brazílii. Nebo připomeňme holandskou "tulipánovou horečku" v 17. století, při níž světová móda těchto květin vyšroubovala ceny cibulí tulipánů na jejich váhu ve zlatě, než přišel nevyhnutelný krach.

Zejména bychom ovšem neměli zapomínat na nejsmutnější a ve svých důsledcích stále ještě nejvýznamnější projev ekonomické globalizace, založené na evropském utilitarismu (v účelové spojení s rasismem), totiž na obchod s lidmi, po desítkách milionů transportovanými v nelidských podmínkách přes Atlantik z Afriky do britských, francouzských, portugalských a španělských kolonií v Severní a Jižní Americe a zejména v Karibiku, kde se pěstovala cukrová třtina pro celou Evropu. Přitom stojí za zmínku, že už ve druhé polovině 18. století se tehdejší odpůrci otroctví stavěli na odpor údajně nevyhnutelné ekonomické logice tohoto globalizačního procesu způsobem, který předjímá dnešní protesty odpůrců globalizace - totiž bojkotem cukru.

Dopady ekonomické globalizace se ovšem ani v minulosti netýkaly jen koloniálních mocností. Jaromír John ve své novele Eskamotér Josef líčí střídavé bohatnutí a chudnutí východočeských sklářů v 19. století podle toho, jak ve vzdálených asijských zemích vznikala a zanikala poptávka po jejich díle. Koneckonců, nebýt conquistadorů, nestaly by se součástí českého jídelníčku americké brambory, jejichž rozšíření umožnilo zvýšení počtu obyvatel našeho venkova, zatímco původní obyvatelé Ameriky po milionech umírali na zavlečené nemoci. (Epidemiologové v této souvislosti hovoří o epidemiologické globalizaci...). A nebýt conquistadorů, neřešili bychom dnes otázku, jakými prostředky omezovat kouření tabáku.

V nejširším slova smyslu je ovšem ekonomická globalizace ještě mnohem starší než počátek kolonialismu, neboť výměnný obchod - a významná závislost na něm - můžeme doložit od starověku. Archeologické nálezy nás znovu a znovu uvádějí v úžas, neboť opakovaně nacházíme artefakty starověkých civilizací tisíce kilometrů od jejich center.

II. Současná fáze - akcelerovaná globalizace, tekutá modernita

Co je tedy novou dimenzí současné fáze globalizace? Podle mého názoru je to skutečnost, že dosavadní expanzi do prostoru doplňuje a v mnohém dokonce nahrazuje expanze do času. Ani to není úplně nové - dalo by se říci, že postupující expanze do času je jedním ze základních prvků modernity, jejíž kořeny nacházíme již v osvícenství. S jistou nadsázkou lze za "startovní výstřel" modernity považovat Thurn-Taxisovo privilegium na poštovní služby.

Moderní expanze do času je úzce spojena s posunem od cyklického chápání času k lineárnímu, vývojovému. Jak vystihl již v polovině 20. století Mircea Eliade, v moderní společnosti tak čas přestává být konstantou, ztrácí svou vazbu na posvátno, sekularizuje se. Lze to považovat za emancipaci od transcendentality a příklon k poznatelné realitě. Lze to samozřejmě, z jiného pohledu, považovat i za ztrátu.

V rovině politické globalizace je zásadním faktorem expanze do času přítomnost a charakter masových médií spolu s jejich vazbou na průzkumy veřejného mínění. Noviny samozřejmě sehrávají velkou roli při formování politiky už od konce 18. a počátku 19. století a rozhlas se významně uplatnil jako metoda politického působení v první polovině století dvacátého - vzpomeňme Churchilla. "Globální vesnici" však činí z této planety teprve televize, která nejenže poskytuje informace bezprostředně, bez jakékoli časové ztráty, ale navíc vytváří i iluzi bezprostřední přítomnosti diváka na místě děje. A sama televize se dále globalizuje.

Před pár desetiletími se zdálo, že největší hrozbou plynoucí ze schopností televize je její otevřeně propagandistické zneužití totalitními režimy k masáži vlastních občanů, směrem dovnitř do vlastní společnosti. To je dnes na ústupu, - nejen proto, že ubylo diktatur, ale i proto, že přístup k informacím jako takovým stále snáze poskytuje internet. Zato jsme svědky stále jednoznačnějšího pozitivní zpětné vazby mezi mírou "atraktivnosti" zpráv a jejich sledovaností, což vede k tomu, že informace jsou podávány ve stále jednodušší a povrchnější podobě, přičemž ovšem nepřestávají ovlivňovat veřejné mínění nejen na národní, ale i na světové úrovni. Přitom průzkumy veřejného mínění jsou rovněž prováděny stále "instantněji", takže se stávají měřením těch nejokamžitějších a nejpovrchnějších reakcí, což dále znesnadňuje provádění jakékoli veřejné politiky, která si klade dlouhodobější cíle a není zaměřena jen na okamžitou popularitu svých nositelů.

Poslední desetiletí je navíc svědkem vzniku a rostoucího vlivu zpravodajských televizních stanic s nadnárodním záběrem (Euronews) nebo dokonce celosvětovými ambicemi (CNN, BBC World), jež se posunují do role kodifikátorů reality: událost se stává skutečnou a významnou, pokud jsme ji viděli na CNN. Významnými se tak stávají jednotlivé události, zejména násilné, spíše než procesy. Stát, v němž se neděje žádné násilí, se ocitá ve zprávách jen při volbách. Což má ovšem zpětně vliv na politickou realitu včetně terorismu: vždyť dobře odpálená bomba v úplně bezvýznamném místě, které se ještě nikdy nedostalo do "skutečných a významných" zpráv, - představme si libovolné české město okresního formátu, - má vstup do CNN, BBC World či Euronews zaručen, dozvědí se o ní okamžitě všude od Sappora až po Patagonii.

S instantním charakterem a maximálním zjednodušením je spojena i kulturní globalizace, která se projevuje zejména šířením americké spotřební kultury, od rychlého občerstvení (i tam je přece důraz na to, že takřka úplně mizejí nároky na čas) přes reklamu až po televizní a filmovou zábavu.

Rovněž v ekonomické rovině je novou dimenzí globalizace expanze do času, minimalizace časových ztrát. Velké hospodářská krizi, která začala v roce 1929 "černým pátkem" na newyorské burze, trvalo měsíce až roky, než se přelila do větší části světa; dnes se dopady pozitivních i negativních informací přenášejí okamžitě z jedné burzy na druhou i do na nich závislých ekonomik.

A protože je neskonale větší počet společností než kdy v minulosti předmětem volného obchodu akcií, mohou tyto okamžité reakce mít i mnohem rozsáhlejší dopad než dříve. Rozhodnou-li se investoři, že ta či ona malá či středně velká země je příliš riziková, - a to třeba i na základě velmi subjektivních či přímo virtuálních informací, - může okamžitá kolektivní reakce srazit její ekonomiku na kolena.

Z hlediska spotřebitele pak lze za průlom do času považovat skutečnost, že mizí i poslední forma závislosti na cyklickém, přírodním času, totiž na ročních obdobích a dostupnosti jednotlivých plodin: v globálním supermarketu jsou všechny dostupné po celý rok, ať už proto, že jsme je s minimální časovou ztrátou dovezli z jižní polokoule, anebo proto, že jsme i v naší části světa vytvořili podmínky pro jejich pěstování bez ohledu na roční období.

A konečně se na půdě Akademie věd musí připomenout, co tady jistě zazní z mnoha úst, že prostřednictvím internetu, díky bezprecedentní dominanci jednoho jazyka (angličtiny) a pomocí globálně aplikovatelných kritérií (citační indexy apod.) se zcela globalizovanou stává i věda, - tedy přinejmenším přírodní vědy.

III. Co na to Evropa

Jak se toto všechno dotýká Evropy? A proč další postup globalizace Evropu znepokojuje?

To, proč začíná globalizace mnoha Evropanům vadit až v této fázi, je na první pohled zřejmé. Je to proto, že zatímco globalizace minulých staletí byla převážně vývozem evropské dominance do ostatních světadílů, v současné fázi začíná globalizace vytvářet i citelná rizika pro samu Evropu či v širším slova smyslu západní civilizaci. I tato fáze globalizace je ovšem primárně evropsko-americkým produktem, nebyla nám nikým vnucena. Zbytek světa nám nyní jen stále rychleji vrací "kulturní půjčku" modernity, i s úroky.

Začínají-li nezápadní země přestavovat nebezpečnou konkurenci v průmyslu, je to přece proto, že přijaly západní koncepci moderní, racionalistické, sekularizované, o vědu se opírající společnosti. A v nemenší míře to platí o konkurenci v rutinní intelektuální či administrativní práci typu účetnictví nebo popisování rentgenových snímků, kterou zejména za anglicky mluvící obyvatele Západu mohou dělat - a ve stále větší míře také budou dělat - třeba Indové po internetu. (Rutinní intelektuální práce je dokonce k takovému konkurenčnímu převzetí ještě vhodnější než průmyslová výroba, neboť např. u výroby aut přece jen existují jisté nevýhody přílišné vzdálenosti výrobce od spotřebitele; u zpracování účetnictví po internetu nehraje vzdálenost žádnou roli.) U rutinní intelektuální či administrativní činnosti právě tak jako v průmyslu jde ovšem o výsledek úspěšného vývozu racionalistického, dá se říci weberovského modelu odosobněné práce, u níž u nezáleží na tom, kdo ji dělá a pro koho, nýbrž na prediktabilním, spolehlivém výsledku.

Sociologové všech denominací se víceméně shodují na tom, že už raná modernita na jedné straně vyvázala jednotlivce z povinnosti být definován složitou soustavou interpersonálních - zejména rodinných - vztahů, typických pro tradiční společnost s jejím cyklickým vnímáním transcendentálně ukotveného času, a přiřkla mu namísto toho na jedné straně větší individuální svobodu, na druhé straně odcizení v depersonalizovaném ekonomickém procesu, tedy ztrátu individuální identity, její instrumentalizaci. Současná fáze, ať už ji nazveme tekutou modernitou jako Zygmunt Bauman, anebo třeba akcelerovanou globalizací, jde dál tímto směrem, ale ještě o řád intenzivněji.

Na jedné straně se dále zvyšuje, ba dokonce násobí, možnost svobodné individuální volby. Stále mobilnější jednotlivec se stále více vymaňuje nejen z předurčení rodinným původem a z transcendentálního vlivu náboženství, ale i z kulturního předurčení daného kolektivní identitou národa - namísto něho si může svobodně vybírat z různých subkultur a životních stylů, jež existují v jednom prostoru vedle sebe ("shopping for identities"). Současně je však v rostoucí míře nucen dále prohlubovat instrumentalizaci své osobnosti v ekonomické sféře. Zatímco v klasické modernitě bylo pravidlem, že mu jedna taková instrumentalizace plynoucí z určitého typu práce vydržela po celý život (což mu umožnilo, aby se s ní přece jen více lidsky identifikoval), zrychlování změn znamená, že ji musí podstoupit několikrát za život.

Samozřejmě netvrdím, že by v minulosti lidé nestřídali zaměstnání nebo že by ve 21. století měli vymizet ti, kdo prožijí celou profesní dráhu v jednom podniku; významné však je, že co bylo dříve menšinovým jevem, se stává normou, a naopak. Možnost stále širší svobodné volby i nutnost stále flexibilnější reakce na měnící se podmínky tak povzbuzují člověka dnešní doby, aby trvale reagoval tím, co se v perspektivě instrumentálního modelu nazývá "rozvojem lidského kapitálu", - ale v perspektivě vývoje osobnosti lze hovořit o výměně osobnostní a sociální identity.

To, jak se tempo změn zrychluje, se dá přirovnat k tomu, jako bychom v průběhu života opakovaně migrovali do nové země, jejímuž jazyku už nerozumíme. (Snad i to se odráží ve změně způsobu komunikace: naše civilizace se stává v rostoucí míře neliterární, komunikace zkratkovitá.)

Je v naší moci výše popsaným procesům zabránit? A měli bychom si to přát?

Na počátku 21. století vyvolává akcelerovaná globalizace či tekutá modernita mnoho odůvodněných obav, ale i protireakcí, z nichž některé nás podle mého názoru ohrožují více, než tento proces sám.

Jednou formou polemiky se soudobou globalizací, s níž se často setkáváme, je popírání této reality. Spočívá v hlásání toho, že stačí se přimknout k osvědčeným jistotám jako je na piedestal postavený Národ a neomylný Trh, neboť svět se v podstatě od 19. století už nemění, nároky na vzdělání nerostou, globální hrozby včetně ekologických si žádné změny našeho chování nevynucují atd.

Druhou formou reakce je protiútok v podobě bojovného tradicionalismu, který si ve zneklidňujících změnách nachází záminku vylít s vaničkou pozdní modernity i samo dítě - tedy veškeré osvícenské dědictví včetně lidských práv. Jde o snahu po obnovení idealizovaného předmoderního pořádku, a to obvykle prostřednictvím náboženského fundamentalismu, jenž má dodat takové snaze oporu v transcendentnu.

Třetí reakcí, jednou z nejčastějších, je defenzivní postoj, který se dá považovat za obhajobu stavu dosaženého v západní Evropě v poválečných desetiletích. V praktické rovině se projevuje především jako volání po ochraně ohroženého statu quo prostřednictvím nejrůznějších ochranných bariér, bránících volnému obchodu.

Konečně čtvrtý typ reakce se dá označit jako humanistický chiliasmus. Je typický pro některá ekologická či jinak alternativních hnutí, která se často soustřeďují ve své kritice spíše na to, jak globalizace poškozuje ty druhé, tj. nejchudší rozvojové země, než na to, jak škodí Evropě. Svým důrazem na lidská práva se tento postoj stýká s prvním, tedy s obhajobou již dosaženého pokroku; s tradicionalismem však často sdílí nostalgii po předmoderním, předindustriálním světě. Na rostoucí odcizení reaguje tak, že se pokouší obnovit harmonii s přírodou, ale současně také nahradit odcizenou společnost, "Gesellschaft", znovu organickou komunitou, "Gemeinschaft". Namísto transcendentního Boha však jako pojítko nabízí imanentní důstojnost člověka i celé biosféry.

Pokusím se nyní na jednotlivé tyto antiteze soudobé globalizace alespoň stručně reagovat.

Za prvé, jako člen Evropské komise mohu jen těžko přijmout popírání reality, které vychází ze sociálně darwinistické představy, že budeme-li se prostě bít hlava nehlava za své osobní a národní zájmy, můžeme souvislosti globalizované modernity klidně ignorovat. Nebude-li veřejná politika na novou realitu nijak reagovat, bude výsledkem "přežití nejsilnějších". To je hluboce neevropský přístup.

Za druhé, při vší úctě k živým - a nijak nepodceňovaným - náboženským tradicím a jejich etickému rozměru si nemyslím, že bychom na veškerá dilemata dneška mohli najít odpověď příklonem k fundamentalistickému výkladu posvátných textů a zapuzením globalizované modernity z našich životů. Jsem přesvědčen, že zapuzení modernity není možné, ale ani žádoucí.

Za třetí, k defenzivním postojům např. ze strany evropských odborů či zaměstnavatelů mohu mít lidské sympatie, ale obávám se, že jejich dlouhodobý efekt je spíše negativní. Obhajoba každého jednotlivého pracovního místa prostě není reálná. Oddalování potřebných reforem může vést k tomu, že se promešká čas, kdy se ještě daly provést spořádaně a s menšími náklady. Výsledkem pak může být, že se změny nakonec prosadí živelně, doprovázeny panikou a sociálními otřesy.

A za čtvrté, občanské aktivity ve prospěch chudých obyvatel třetího světa a životního prostředí planety považuji za nesmírně cenné. Jistě, potřebujeme ekologickou odpovědnost a méně kořistnický vztah k přírodním zdrojům - ale moderní věda a technologie, průmysl i globální trh musejí v tomto úsilí být našimi spojenci, ne protivníky. K trvale udržitelnému rozvoji a ke zlepšení sociálních dopadů globalizace (v celém světě) lze přece dojít jedině zvyšováním produktivity práce, ne návratem k její předmoderní efektivitě v jakési rousseauovsky idealizované prvobytné pospolitosti. A i Evropa sama by si měla - o tom jsem pevně přesvědčen - zachovat silný průmysl, zůstat průmyslovou mocností. Už jen proto, že jedině jako průmyslová mocnost může být skutečně silným hráčem na evropské scéně, který bude sociálnější a ekologičtější pravidla naší globalizační hry prosazovat.

Povšimněme si ovšem, že všechny zmiňované formy odporu vůči logice soudobé globalizované modernity si ve svém odmítání počínají selektivně - tedy že to, co se jim z této globalizované modernity hodí, si ponechávají, a útočí tedy proti ní často jejími vlastními zbraněmi. V jistém smyslu musíme činit totéž; i my musíme být mít k jednotlivým projevům soudobé globalizace selektivní přístup. Rozdíl budiž v tom, že nebudeme tuto akcelerovanou globalizaci ani popírat, ani nebudeme bojovat proti její existenci, ale budeme se usilovat o racionální adaptaci - o to, abychom využili jejích pozitiv a současně omezili její možné negativní dopady.

Co tedy jako evropský komisař navrhuji?

Pokud jde o Evropu jako celek, mám - namísto představy Evropy jako pevnosti - spíše představu Evropy jako buňky, schopné flexibilně reagovat na měnící se prostředí. Metafora buňky nám říká, že jde o těleso, které je vůči okolí vymezeno polopropustnou membránou - komunikuje s tímto okolím, je funkční částí celku, ale zůstává vůči němu vymezeno. Má svou vlastní homeostázu. Charakteristickým prvkem naší evropské homeostázy je evropský sociální model.

V debatách, které se o evropském sociálním modelu vedou, se často zaměňuje technika provedení s podstatou. Podle mého názoru je lépe uvažovat o evropskému sociálním modelu právě jako o souboru hodnot. Které hodnoty to jsou?

· Demokracie a tržní hospodářství.

· Rovnost a lidská práva.

· Aktivita. (Náš model je založen na práci.)

· Úsilí o sociální kohezi. Udržení koherentní společnosti - takové, která není rozpolcena, kde naprostá většina lidí žije takříkajíc v mainstreamu a může spolupracovat.

· Univerzální přístup k existenciálně důležitým službám.

Lze říci, že první tři charakteristiky platí pro všechny západní demokracie, čtvrtá a pátá Evropu např. od USA zřetelně odlišují.

Hovořím-li o evropském sociálním modelu, nemyslím tím samozřejmě (na rozdíl od některých povrchních kritiků) konkrétní podobu sociálních dávek či trhu práce, ale výše uvedenou základní hodnotovou orientaci. Abychom však v éře globalizace, globálního oteplování a demografických změn dokázali uhájit tyto hodnoty, k tomu potřebujeme změnit nástroje evropského sociálního modelu. To tedy není obrana statu quo, ale úsilí o vytvoření vnitřní samostatné dynamiky v Evropě - takové, která se nebude pouze přizpůsobovat měnící se realitě, ale umožní Evropanům v co největší míře realizovat nevynucenou volbu, spíše než volbu okolnostmi vynucenou.

A já jsem přesvědčen, že tuto dynamiku nelze vytvořit bez určité kritické masy integrace, a to jak v kvantitativním, tak i v kvalitativním smyslu. Hlavním zdrojem jsou kreativní schopnosti lidí; musí jich však být pohromadě určité nezbytné množství. Podle mého názoru již dnes naprostá většina problémů spojených s akcelerovanou globalizací přesahuje možnosti jednotlivých členských zemí, - včetně těch největších, tedy Německa a Francie, o České republice nemluvě. Považuji to za velice silný argument ve prospěch další evropské integrace.

Konkrétně je zřejmé, že

(1) Mnohé z členských zemí EU budou muset po vzoru severských států učinit své trhy práce flexibilnějšími, ale současně doprovázet tuto novou flexibilitu i novými formami jistoty. Jde tedy o koncept FLEXICURITY, jehož podstatou je, že systém už nechrání každé jednotlivé pracovní místo, ale pracovníka a jeho pokračující schopnost uplatnit se na trhu práce. Metody sociální ochrany se musejí přizpůsobit požadavkům "tekuté modernity". Evropská komise může v této oblasti sehrát spíše roli mediátora, hlavní politickou odvahu a imaginaci musejí prokázat členské země samotné.

(2) Z výše uvedeného vyplývá potřeba zvýšeného akcentu celoživotního vzdělávání. (Je zcela nesmyslné tvrdit, že se požadavky na vzdělání nemění.) K tomu směřuje řada nástrojů Lisabonské strategie - a velmi konkrétně tento cíl naplňuje Evropská komise prostřednictvím Evropského sociálního fondu, jenž investuje do rozvoje lidského kapitálu. Přitom vycházíme z toho, že nejde jen o to, získat kvalifikaci formální či kvalifikaci v podobě poznatků, ale také o kvalifikaci osobnostní.

(3) Podpora mobility - geografické právě tak jako profesní - je jedním ze základních nástrojů umožňujících Evropě, aby skutečně využila své hlavní přednosti v dnešní globalizované konkurenci, tj. schopností a kreativity Evropanů.

(4) Aktivizace společnosti znamená otevírat prostor pro udržení co největšího počtu lidí v ekonomické a sociální aktivitě. To ovšem vyžaduje soustředěné úsilí veřejné moci i sociálních partnerů - odborů a zaměstnavatelů - právě tak jako občanské společnosti v nejširším slova smyslu, od nevládního neziskového sektoru až po akademickou sféru.

(5) A konečně, je nutná aktivní sociální politika cílená na ty, kdo se ne z vlastní viny stali obětí globalizačních procesů. K tomu směřuje Evropský fond pro přizpůsobení globalizaci, který vznikl z mé iniciativy. Ani on samozřejmě není určen k tomu, aby podporoval neživotaschopné podniky, ale aby pomohl jednotlivcům, které v důsledku globalizace postihla ztráta pracovního místa.

Závěrem mi dovolte vyjádřit osobní krédo.

Ve všem našem úsilí o vyrovnání se s problémy, které před nás akcelerovaná globalizace, musíme hledat rovnováhu mezi ekonomickými, sociálními a ekologickými prioritami, - a musíme obecně vždy volit odpovědi emancipační a humanistické.