Vliv stresu na imunitní systém je oblastí, na které lze mimo jakékoli pochybnosti dokladovat psychologickou modulaci imunity. Je však také oblastí, ve které různí autoři docházeli k odlišným výsledkům. V práci je představena hypotéza Evanse a kol. (1997) o vztahu mezi stresem a imunitními procesy, která spočívá v předpokladu, že imunitní systém se chová rozdílně v reakci na akutní a chronický stres. Tato hypotéza by též, okud se prokáže její platnost, vysvětlovala existující diskrepance mezi výsledky různých studií. Podle této hypotézy lze zjednodušeně říci, že krátkodobý, akutní stresor vede ke vzestupu činnosti imunitního systému, zatímco dlouhodobě působící stresogenní situace vede k poklesu činnost imunitního systému. Evans a jeho spolupracovníci předpokládají, že v situaci, kdy je třeba zvládnout nějaký úkol, vypořádat se s určitými aktuálními požadavky, jež jsou považovány za sice obtížné, ale splnitelné a mají pro nás charakter výzvy, je aktivován sympatiko-adrenální systém (Cannonův model), zatímco v situacích, v nichž nelze dlouhodobě dostat stresor pod kontrolu, splnit úkol a vypořádat se s kladenými požadavky, je aktivován systém hypotalamo-hypofyzární (Selyeho koncepce). Toto pojetí dobře vyhovuje stresovým teoriím, jež rozpracovávají vliv kognitivního hodnocení na podobu stresové odpovědi v chování i v neuroendokrinní složce (Henry a Stephens). V práci jsou uváděny výsledky podporující tuto hypotézu i otázky, které zůstávají zčásti nebo zcela otevřené. |