Naše někdejší krize

Pod tímto názvem s čitelnou aluzí na známou úvahu T. G. Masaryka se ve Filosofickém ústavu AV ČR v Praze konal 6. 12. 2021 workshop zaměřený na literární reprezentace sociálních a politických kalamit počátku dvacátých let 17. století. Záměrem pořadatelů akce, tedy Oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku jmenovaného ústavu, bylo nahlížet na krizové události ne v makroperspektivě, ale poněkud experimentálně, pomocí mikropohledů několika let (1621–1625).

Workshop spojený s podvečerním čtením z raněnovověkých textů byl podpořen programem Strategie AV 21 „Odolná společnost pro 21. století“. Inspirací pro něj nebyly jen odborné zájmy badatelů, ale zároveň, jak zdůraznil hlavní organizátor setkání Vladimír Urbánek, naše nová zkušenost s novodobou kalamitou v podobě pandemie covidu 19.

V prvním příspěvku analyzoval Jan Malura (Filozofická fakulta Ostravské univerzity) literární techniky historických vyprávění o krizových událostech 1. poloviny 20. let 17. století, a to na základě tří rukopisných děl, katolíka Jindřicha Hýzrleho a protestantů Pavla Skály a Mikuláše Dačického. Ukázal, jak je v dějepisných textech budována autorita vypravěče pomocí kategorie očitého svědka, představil práci s dobovými prameny, zejména silnou rezonanci letákového zpravodajství, i způsoby, jakými dějepisci komentují své vyprávění a své různorodé zdroje. Věnoval se též univerzálním narativům, jimiž se snaží vypravěči vysvětlit dobové katastrofy. Diskuze reflektovala otázku zamýšlených adresátů a funkcí analyzovaných děl (zvláště záhadným se v tomto směru jeví gigantické dílo Pavla Skály), stejně jako podíl literárních toposů a konvencí při stylizaci historického vyprávění.

Na Malurův příspěvek v několika aspektech navázala Lenka Řezníková (Filosofický ústav AV ČR), jejíž mikroperspektivu tvořil rok 1624. Nejprve připomněla časté motivy pláče a naříkání v literárních dílech tohoto úseku a poté se zaměřila na prožitek společenské změny a konceptualizaci dějin ve spise Idea mutationum (Obraz proměn) Jakuba Jakobea, který vyšel právě v roce 1624. Tento česko-slovenský autor, exulant a současník Komenského ve svém historickém vyprávění o církevních dějinách redukuje konkrétní data a vynechává i mnohé události, aby se mohl soustředit na klíčové zlomy. Základní kategorií dějin je pro něj totiž princip proměnlivosti, v němž lze nacházet i jistý útěšný prvek. Řezníková charakterizovala také rétorickou stránku díla (např. enumerace obrazů válečných hrůz) a zamýšlela se nad možnými funkcemi textu. Reflektovala zároveň fenomén krize coby specifickou osobní i kolektivně sdílenou zkušenost, ale připomněla též různá vymezení pojmu krize v dobovém myšlení. Diskuze poté reflektovala možný vliv neostoicismu v Jakobeově díle, stejně jako konceptualizaci kategorie vlasti, a to i vzhledem k nejznámějšímu textu autora, básnické skladbě Gentis Slavonicae lacrumae, tradičně vyzdvihované slovenskou literární historií.

Marta Vaculínová (Filosofický ústav AV ČR) se věnovala českým a moravským studentům na univerzitě v Basileji v letech 1621–1625. Připomněla na úvod pozici basilejské univerzity jako významného evropského vzdělanostního centra, jehož proslulost sice ve 20. letech 17. století už poněkud klesala, ale i tak ještě pořád náležela k žádaným cílům mezinárodní komunity studentů, zejména kvůli studiu medicíny. Směřovali sem také studenti z českých zemí, především z řad Jednoty bratrské. Vaculínová se věnovala českým studujícím literátům, pro něž byl pobyt v Basileji také cestou k budování sociální prestiže, upozornila na autory jako Daniel Stolcius, Jan Škréta Šotnovský ze Závořic a Simeon Partlicius. Charakterizovala jejich latinské příležitostné básně v kontextu širšího výseku basilejské literatury 1. poloviny 20. let 17. století a zmínila spíš ojedinělé reflexe válečné a krizové situace v této tvorbě.

Vladimír Urbánek (Filosofický ústav AV ČR) se soustředil na reflexe astronomických jevů, prozřetelnosti a osudu jako rámců pro hledání smyslu společenských pohrom. Koncepčně se odrazil z vymezení pojmu krize coby společenského sebepozorování v určitých vyhrocených situacích a zajímala ho otázka, v čem vidí literáti příčiny katastrof a proměn světa. Zaměřil se nejprve na již zmíněného Simeona Partlicia, plodného autora medicínské, astronomicko-astrologické a politické literatury. V jeho latinských dílech Mundus furiosus (1622) a Astronomici apologetici pars prior (1623) sledoval reflexe proměn světa prostřednictvím teologicko-astrologických spekulací o chronologiích a osudových periodách říší a států i motivy exilu. Poté se zaměřil na Komenského druhý díl dialogu Truchlivý (1624 nebo 1625), a to v souvislostech s eschatologií, ale také coby projev neostoicismu, daný intertextovým využitím díla Justa Lipsia, přičemž poukázal na rozdíly a shody mezi Komenského a Lipsiovým pojetím i na paralely mezi Komenským a Partliciem. Diskuze připomenula tradiční literární toposy, které Komenský používá zejména při pojmenování pomíjivosti světa, a reflektovala také žánrové aspekty literárních reprezentací krize, tj. rozdíly mezi učeneckým traktátem, který má ze své podstaty velký prostor pro vysvětlování příčin běhu světa, a dějepisným dílem, orientovaným přednostně na vyprávění o událostech.

Jestliže se Urbánek soustředil na druhý díl Truchlivého, Tomáš Havelka (Filosofický ústav AV ČR) analyzoval první díl tohoto cyklu (1623).Odrazil se od konstatování zvýšené frekvence profétických zpráv v 1. polovině 20. let 17. století a dále Komenského dílo sledoval zejména v kontextu biblické prefigurace. První díl Truchlivého řeší otázku dopadu a spravedlnosti Božích trestů na kolektiv českých protestantů, přináší množství úzkostných obrazů a je vydatně nasycen biblickou intertextualitou. Havelka navázal na svou monografii Skrytý tajemství Božích poklad (2010) a pomocí frekvenční analýzy biblických citátů ukázal tematické pilíře díla, k nimž patří Komenského ztotožnění s židovskými dějinami a starozákonními obrazy zkázy jeruzalemského chrámu, stejně jako autorovo využití proroka Ezdráše v útěšných pasážích knihy.

Matouš Jaluška (Ústav pro českou literaturu AV ČR) se soustředil na svérázného německého mystika Jakoba Böhma z lužického Zhořelce, jehož tvorba kulminovala právě v letech 1621–1624. Ukázal, že základním emocionálním východiskem jeho textů byla melancholie. Tato významná kategorie kultury a literatury pozdního humanismu a manýrismu se v dobovém diskurzu vyskytovala v různých podobách, Jaluška srovnal Böhmovo pojetí s proslulou Anatomií melancholie Roberta Burtona. Böhmův přístup sice využívá typických termínů učenecké literatury, ale současně je v pevném kontaktu s okolním světem a přírodou, proto můžeme jeho teozofické úvahy chápat jako pokus o „osmyslování světa“. Jaluška též zmínil konflikty tohoto náboženského nonkonformisty s luteránskou ortodoxií jako určitý motor jeho psaní. Diskuze reflektovala možné vlivy na Böhmovo dílo (paracelsiánství, Eckhartova mystika), stejně jako otázky, nakolik jeho traktáty a korespondence reflektují pohnuté události v Horní Lužici a vytvářejí představu o osobním prožitku pisatele.

Některé body se v příspěvcích a diskuzi pravidelně vracely. Šlo zejména o témata vrtkavé štěstěny a proměny světa či teologicko-eschatologická vysvětlení dobových katastrof. Postupně se představily různé způsoby literárních reakcí na pocity úzkosti a melancholie, způsobené krizovými událostmi. Znovu se vynořovaly otázky, jakou roli hraje v literárních reprezentacích osobní svědectví, nakolik je lze číst jako výraz autopsie, anebo především coby projevy literárních a žánrových konvencí, ustálené topiky či silné intertextuality.

Na workshop navázalo veřejné čtení z raněnovověké literatury. Každý z přednášejících přečetl a krátce komentoval ukázky z literárních děl, o nichž hovořil na semináři. Zazněla široká škála textů různých žánrů, které sledovaly krizové události z rozdílných perspektiv. Jan Malura četl úryvky z historických vyprávění Pavla Skály a Mikuláše Dačického, jež se týkaly zejména staroměstské popravy a počátků rekatolizace. Marta Vaculínová přeložila pro toto setkání latinský dopis Jindřicha Škréty Šotnovského, který adresoval z Prahy svému bratru Janovi, studentovi v Basileji (k dalším ze sourozenců Škrétových patřil slavný malíř Karel); list dobře ukázal osobní a majetkovou situaci významné pražské rodiny před odchodem do exilu. Tomáš Havelka představil dva expresivní texty z roku 1623, první díl Truchlivého J. A. Komenského, zejména extatický dialog hlavní postavy s Kristem, zaplněný úzkostnými lamentacemi a pochybnostmi o tom, jestli je evangelická církev skutečně vyvolenou komunitou. Poté přečetl proroctví Kryštofa Kottera, vizuálně působivý text odrážející dobové eschatologické nálady. K dalšímu roku, tedy 1624, posluchače posunula Lenka Řezníková, která prezentovala vlastní překlad ukázky z latinského díla Idea mutationum Jakuba Jakobea. Vybrala tři typické fragmenty, jež reflektují různé dějinné zlomy a ilustrují princip proměnlivosti dějin. Části traktátu Jakoba Böhma ze souboru Christosophia (Cesta ke Kristu) přečetl Matouš Jaluška, a to v překladech Martina Žemly, představil tak svérázný teozofický systém německého mystika a zároveň úplně jinou literární reakci na krizový čas než v ostatních vystoupeních. Vladimír Urbánek ukončil setkání několika pranostikami z kalendáře Simeona Partlicia na rok 1625 a také emocionálně působivými fragmenty z druhého dílu Truchlivého J. A. Komenského, v nichž se Rozum pře s Truchlivým o to, jak se vypořádat s úzkostmi vyvolanými krizí a válkou.

Čtení se odehrávalo z důvodů pandemických omezení před komorním publikem, bylo však zároveň přenášeno prostřednictvím YouTube kanálu. Ukázalo se, myslím, že komentované čtení dobře vybraných ukázek z dobových textů je schůdnou cestou k popularizaci a aktualizaci raněnovověké literatury. Zájemci si to mohou ověřit na youtube kanálu Comenius online, kde je Naše někdejší krize představena právě záznamem z podvečerního čtení.

Vychází v České literatuře 6/2021.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek