|
|
Close Help | ||||||||||||||
Kolektivní monografie Kontakty literatúry (modely, identity, reprezentácie) editorsky připravená pracovníky Ústavu slovenskej literatúry SAV v Bratislavě (Magdalena Bystrzak, Radoslav Passia, Ivana Taranenková) obsahuje celkem 15 studií, které z různých úhlů reflektují, jak se literatura (resp. literární reprezentace) podílela na kulturní či etnické sebeidentifikaci zejm. slovenského národního společenství. Jelikož se monografie zaměřila především na období zhruba od konce 18. do první poloviny 20. století, vážou se témata hlavně k vzájemné interakci slovenské, maďarské a české kultury, jež spolu sdílely středoevropský kulturní prostor a přirozené používání německého jazyka. V ohnisku zájmu je především slovenská literatura (a kultura), nicméně vždy nahlížená v „kontaktech“ s kulturami, které se vzhledem k ní definovaly jako „jiné“.
Publikace je věnována slovenskému literárnímu historiku Rudolfu Chmelovi, který podstatnou část svého díla (později i v roli diplomata) věnoval slovensko-maďarským literárním vztahům a významně se podílel na rozvíjení slovenské literární komparatistiky. Editoři již titulem odkázali na Chmelovu stále inspirativní knihu o slovensko-maďarských literárních vztazích Literatúry v kontaktoch (1972). V posledních dvanácti letech se tak jedná již o třetí publikaci, která je věnována tomuto literárnímu vědci (naposledy jubilejní sborník Střední Evropa Rudolfa Chmela, edd. Jana Pátková a Mira Nábělková [2019]), což je důkazem, jak silný ohlas si Chmelovo dílo získává i u současné generace badatelů.
Metodologické perspektivy většiny studií proto volně odkazují k tradici Chmelova interdisciplinárního přístupu, literární komparatistiky (resp. literárního transferu), doplněné o hlediska moderní západní literární vědy, zkrátka, literaturu nahlíží jako součást společenské praxe. Jak uvádí editoři v úvodu, „literatúra sa v kontextoch tohto uvažovania podieľala a naďalej podieľa na vytváraní identít, kultúrnych modelov alebo reprezentácií a je nimi spätne formovaná“ (s. 10). Na základě těchto předpokladů se v jednotlivých studiích „slovenská literatura“ zkoumá jako kulturní konstrukt, jemuž účastníci veřejné komunikace v různých historických okamžicích přisuzovaly nejrůznější významy a funkce. Právě procesy týkající se otázek národní identity, reprezentací „cizího“ a „vlastního“, diskuzí o kulturní orientaci slovenské společnosti, opozici moderní × konzervativní jsou ústředním tématem celé publikace.
Do prvního oddílu knihy nazvaného „Prekračovanie národnoobrodeneckých reprezentácií“ byly zařazeny studie sledující dynamiku vyhrocených nacionálních konfliktů „vlastního“ a „cizího“, které určovaly podobu slovenské literatury a kultury 19. století. Většina příspěvků si přitom všímá umělé „konstruovanosti“ této bipolarity (dříve absolutizované hlavně strukturalismem), jež neodpovídala multilingvální a „multiidentitní“ realitě středoevropského prostoru, ať už v rámci habsburské monarchie či později v meziválečném Československu.
Ivana Taranenková se v přehledově koncipované studii zaměřila na české a maďarské kulturní reakce na slovenské národněemancipační tendence na přelomu 19. a 20. století, a to z perspektivy reprezentace Slováků a Slovenska v několika českých cestopisech (Rudolf Pokorný, Karel Kálal, František Brábek — hungarista českého původu cestující do Uher), a dvou publicistických příspěvcích (Adolf Pechány, Béla Grünwald). Obraz jinojazyčné kultury je u zmíněné trojice autorů kontaminován jednak dřívějšími kulturními stereotypy, jednak individuálními politickými preferencemi, které jsou nejvíce patrné na postoji k maďarské etnicitě (zatímco Kálal i Pokorný ji hodnotí negativně, Brábek je v postoji k maďarskému živlu na Slovensku vstřícnější a Bratislavu/Prešpurk vnímá převážně jako maďarské město). Přehledný a faktograficky zajímavý výklad I. Taranenkové trochu kalí pochybnost, z jak velkého korpusu textů autorka uvedené příklady vybrala, proč zvolila právě tyto a nakolik by se závěry při zohlednění jiných textů mohly ukázat v jiném světle — je však zřejmé, že to už je úkol pro dlouhodobý výzkum a zde šlo hlavně o nastínění toho, jakou roli měla imaginace v nacionalizačních procesech 19. století.
Z hlediska dějin politického myšlení nasvítil obdobné téma Tibor Pichler ve studii věnované komparaci dvou odlišných postojů k otázce kulturní orientace slovenského národa na ose Západ–Východ. Štěpan Launer a Ľudovít Štúr sice pocházeli z evangelického prostředí a měli totožnou motivaci, „jako modernizovať krajinu, ako pretvoriť stavovskú spoločnosť v občiansku, ako a či možno pretvoriť mnohojazyčnú krajinu v jednonárodní“ (s. 41), na výše uvedenou otázku si ovšem odpovídali diametrálně jinak. Pichler na tomto příkladu mj. sleduje, jak protestantismus souvisel s modernizačním procesem, národní emancipací, a jak tedy mohla reformace ovlivňovat politickou sféru. Zatímco pro Launera byl protestantismus nositelem civilizační modernity přirozeně upozaďující národnostní diference, Štúr se naproti tomu v knize Slovanstvo a svet budúcnosti (1867) vzdal tradiční slovenské evangelické kultury ve prospěch panslovanské myšlenky orientované na carské Rusko a pravoslaví.
Na v současnosti frekventované výzkumy zobrazování krajiny a analyzování jejich recepčního horizontu navázala Marianna Koliová v dílčí studii o reprezentaci Tater. Autorku však nezajímal ani tak obraz krajiny, jako spíše „kulturní modely“, k nimž tyto reprezentace odkazují a utvářejí je — zejm. historický proces propojení „slovenskosti“ s motivikou Tater. Odlišný postoj k slovenskému pohoří autorka ukázala na příkladu německy psaných cestopisných záznamů z roku 1802 karpatského Němce Samuela Bredeckého a na cestopisu evangelického kněze Bohuše Nosáka — zatímco Bredecký označoval pohoří jako Karpaty, Nosák již navazoval na romantickou národněobrozeneckou kulturní symboliku „Tater“. Oba cestopisy se tak vztahují k různé etnicko-kulturní interpretaci stejného prostoru (u Bredeckého koncept „Hungarus“, u Nosáka romantická sebeidentifikace se slovenským národem).
V další studii Anikó Dušíková obrátila pozornost k historiografické problematice a na jednom příkladu naznačila limity tradičního generického způsobu výkladu literatury 19. století, kdy „do dialógu vstupovali diela písané v rôznych jazykoch, ktoré však reflektovali spoločne zdieľaný priestor, ale túto ich vzájomnú prepojenosť autori, ktorí písali prvé dejiny jednotlivých (národných) literatúr, už nezaznamenávali“ (s. 71). Paralelnost mnohdy protichůdných tendencí, které na sebe vzájemně reagovaly, autorka ilustrovala na příkladu spisovatele Jána Chalupky, řazeného obvykle mezi osvícence, jenž se ocitl uprostřed jisté přechodové fáze, a to jak z hlediska kulturních epoch — lasicismus/romantismus —, tak z hlediska jazyka — slovenština/maďarština. Chalupkovo rozkolísané postavení (osvícenec reagující na „maďarský“ romantismus) si tak dle Dušíkové „vyžaduje prístup, ktorý prekračuje limity národných kánonov“ (s. 79).
Marta Fülüpová a Aleksandra Hudymačová se podobně jako I. Taranenková zabývají vytvářením konstrukcí „my“ × „oni“ („vlastní“ × „cizí“). M. Fülüpová analyzovala obraz Slováků v maďarské historické próze 19. století (Mór Jókai, Károl Eötvös, Kálmán Mikszáth, Géza Gárdonyi, Gyula Krúdy). Autorka si detailně všímá zobrazovacích postupů maďarských odpůrců slovenské autonomizace (např. dehumanizace, zesměšnění), připomíná také pojem panslavismus či pansláv, jímž „maďarské národné hnutie považovalo slovenské snahy o vlastnú politickú koncepciu za prejav panslavizmu, čiže snahu, ktorá ohrozuje integritu krajiny“ (s. 88). Reprezentaci „jiného“ a zachycení „zkušenosti“ jinakosti pak inspirativním způsobem sledovala Aleksandra Hudymačová v cestopisu Martina Kukučína V Dalmácii a Čiernej Hore (1898–1902), v němž slovenský autor zachytil své cesty na Balkán. K tomu by se nabízelo srovnání s cestopisnými záznamy Josefa Holečka, který se po těchto balkánských zemích pohyboval ve stejné době jako Kukučín (o tom viz kapitolu v knize Jana M. Hellera Obraz druhého v českém cestopise 19. století [2020]).
V prvním oddílu monografie Kontakty literatúry se ukazují i některé limity či nedůslednosti akcentovaných sociologických hledisek — totiž, uvažování o identitách, modelech a reprezentacích svádí k tomu, že je přestaneme vnímat jako výsledek zpětné reflexe a zobecnění (tedy jako hypotetické konstrukty sloužící k porozumění minulosti), ale začneme je považovat za reálně jednající kulturní síly, které „generují“ způsoby reprezentace i jejich významy. Např. ve studii Fülüpové se zdá, že maďarské romány o Slovácích jsou vlastě jen projevem existujících kulturních stereotypů („modelů“) v určité době. Je to však přesně naopak — literární reprezentace utváří stále znovu „kulturní modely“, které se s každým dílem dynamicky proměňují.
Druhý oddíl knihy nazvaný „Spory o kultúrny model“ věnuje pozornost první polovině 20. století a procesu modernizace (v sociologickém smyslu slova) slovenského kulturního prostředí, který charakterizoval zejména zápas s konzervatismem a tendence opustit romanticko-nacionální model výkladu kultury. Dana Hučková se v přehledové studii o etablování se moderní slovenské literatury na počátku 20. století zaměřila na společenské podmínky vzniku moderní literatury — na příkladu několika programových a publicistických koncepcí slovenské literatury z prvního desetiletí 20. století (Bohdan Pavlů, Pavel Bujnák, Ján Lajčiak, František Votruba) se D. Hučková dotkla procesů jako odmítnutí romantismu, přihlášení se k realismu, spojení literatury s národním životem jako základní kritérium umělecké hodnoty, osvětového konceptu Jána Lajčiaka nebo již ryze modernistické estetické koncepce Františka Votruby.
Studie Michala Habaje o avantgardní generační platformě, časopisu Dav, se v úvodu hlásí k teoriím, které uznávají, že není přesné nahlížet dobovou literární situaci prizmatem opozice tradicionalismus × antitradicionalismus, nicméně charakter davistické kulturně-politické publicistiky jej přiměl k tomu omezit pozornost právě na antitradicionalistické davistické proklamace motivované politicky (komunismem) i esteticky (avantgarda). Při užívání zmíněných pojmů často zaniká fakt, že si avantgardní (či modernistický) diskurz utváří obraz svého protikladu, a tedy i svou představu o tom, co je „tradicionalismus“ nebo „konzervatismus“ — ukazuje se totiž, že kdybychom se chtěli zaměřit právě na tyto ideové konstrukty, s velkými obtížemi bychom hledali jména autorů, děl, společenských postojů, jež bychom mohli společně do těchto zjednodušujících rámců uzavřít.
Magdalena Bystrzaková přistoupila k tématu „sporů o kulturní model“ prostřednictvím biografické studie věnované dosud opomíjené postavě slovenské literární vědy — historičce a překladatelce Alžbětě Göllnerové-Gwerkové, jejíž aktivity korespondovaly „s dobovou snahou modernizovať slovenskú kultúru“ (s. 155). Také M. Bystrzaková užívá označení modernizace nebo konzervatívny tradicionalizmus, nicméně je zřejmé, že primárně vychází (na rozdíl od D. Hučkové a M. Habaje) z jejich sociologické definice. Postava Göllnerové-Gwerkové je pro autorku reprezentantkou modernity právě pro její společenskou angažovanost, zájem o veřejné problémy, důraz na občanský demokratismus nebo činnost v ženském hnutí. V tomto směru by jistě bylo do budoucna příhodné pevněji začlenit tuto postavu do souvislostí ženské intelektuální elity v meziválečném Československu, kam nepochybně patřila.
Po studii Miroslava Szabóa, který v prózách Ľ. Podjavorinskej, G. Vámoše a F. Švantnera zkoumal, jak „kulturní model“ slovenského národního hnutí vygeneroval postavy Židů jako „cizích“, následuje dvojice příspěvků o historické paměti (B. Bakuła, D. Škvarna), jež se z koncepce svazku zdánlivě vymykají, nicméně ostatním studiím v knize jako by poskytovaly širší kontext. Platí to hlavně o studii Dušana Škvarny o „Konceptech slovenských dejín a deformácii historickej pamäti“, kde autor zajímavě rozkryl paradigma narativního schématu, který slovenskou společnost vytrvale přesvědčuje o historickém útlaku, bezdějinnosti a plebejskosti Slováků. Podobným způsobem představil Bogusław Bakuła spory o historii a paměť v polské nezávislé literatuře a dle jeho závěrů příčiny (zatím) marného hledání konsenzuálního výkladu poválečné polské historie.
Třetí oddíl knihy sleduje problémy kulturní orientace a identity na příkladech reprezentace urbánního prostoru, funkce města v (slovenské) národní kultuře na přelomu 18. a 19. století (M. Vojtech) i v meziválečném období (J. Pátková, R. Passia).
Lze shrnout, že jistou disparátnost výzkumných hledisek i metodologických inspirací u patnácti příspěvků zařazených do knihy se editorům podařilo vyvážit vhodně zvoleným tematickým rámcem, kterým se stala problematika kulturní orientace a nacionální/etnické identity. Koncepci svazku editoři zvolili spíše jako přehledovou, nikoli problémovou, takže se v úvodu obešli bez formulování výzkumné otázky či nastolení problému, což může čtenářskou orientaci trochu zmást. Přesto se však podařilo sestavit v knize fungující celek, který spojuje snaha postihnout dynamiku působení literatury na společnost i historiografický respekt k vícejazyčnému charakteru předmětu výzkumu.
Rozpačitě působí snad jen velmi časté, ovšem terminologicky nepříliš ukotvené užívání pojmu kulturní model — ten totiž, domnívám se, odkazuje spíše k antropologickému pojetí kultury, resp. kognitivní antropologie, kde se jím rozumí především chování lidí. Literatura jistě představuje jedno z takových kognitivních schémat utvářejících nevědomý soubor předpokladů a vysvětlení pro lidské jednání, studie se však ničím takovým nezabývají a literaturu (resp. literární reprezentace) nahlíží hlavně jako důležitý činitel společenské interakce, který spoluutváří kulturní schémata ve snaze ovlivnit či utvrdit postoje určitého kolektivu a zároveň pomáhá zprostředkovat porozumění dění ve světě.
Vzhledem k tomu, že je většina studií deklarována jako výstup řešených grantových projektů, kniha zároveň poskytuje aktuální průřez výzkumnými tématy zejména na Slovensku a činí z ní publikaci vskutku reprezentativní (i vzhledem k její velmi povedené grafické úpravě). Sympatická a inspirativní je přirozená komparativní či spíše transkulturní dimenze většiny příspěvků, která, zdá se, představuje hlavní výzvu současné literární historie. Kniha tak nepřímo navazuje dialog třeba s nedávno vydaným sborníkem Jak psát transkulturní literární dějiny? (2019). Je zajímavé pozorovat, jak otázky kulturně-civilizační orientace, kulturních stereotypů, urputné snahy po vymezování etnicko-nacionální identity (toho, co je „naše“, kdo jsme „my“), generování obrazů „druhých“ stále ovlivňují také současnou kulturní a politickou scénu — i proto je nadmíru poučné zabývat se jejich historicitou a rozumět jim v historickém kontextu. I k tomu může kniha Kontakty literatúry přispět.
Magdalena Bystrzak — Radoslav Passia — Ivana Taranenková (edd.): Kontakty literatúry (modely, identity, reprezentácie). Bratislava, Veda, Vydavateľstvo SAV 2020. 351 strana.
Vychází v České literatuře 6/2021.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
