Pět let od smrti Lubomíra Doležela – čas na pokus o malou (ne)vážnou syntézu

Lubomír Doležel (3. 10. 1922 – 28. 1. 2017)

Před pěti lety nás opustil Lubomír Doležel, zároveň letos uplyne dvacet pět let od mého prvního setkání s tímto výjimečným badatelem. Dnes mi tato čísla dávají možnost jisté reflexe obou událostí.

Díky našemu setkání a následnému přátelství jsem měl to štěstí se detailně seznámit s jeho nevšedním myšlením, jeho odchod pak pro nás znamená mimo jiné i možnost pokusu o syntézu tohoto myšlení. Syntetizovat Doleželovo myšlení v jeho rozsahu i vývoji je nelehké – jeho interdisciplinární přesah, vysoce abstraktní teoretické konstrukce i aplikace na konkrétní díla literární fikce tvoří konglomerát, o němž není radno vyslovovat jednoduché teoretické soudy… snad kromě metodologických předpokladů, z nichž téměř bez výjimky vychází. A právě díky tomuto metodologickému fundamentu jsou některé konkrétní části jeho díla spojeny sice s nikterak zvláště překvapivou strategií, na niž si však přesto dovolím v malé noticce upozornit.

Bez jakéhokoliv nádechu despektu, ba právě naopak, tak v rámci této skutečnosti nazvu Lubomíra Doležela „teoretickým pašířem“. Sice bez ski a bez nepřátelských financů, ale s o to větším zaujetím několikrát ve své dlouholeté kariéře pragmaticky zvolil tento přístup, právě aby mohl zůstat věrný strukturalistickým myšlenkám, kterým se na začátku své kariéry vyučil a jež očividně celý život považoval za dobrý metodologický fundament pro přístup k literární fikci. Jistě, v tomto svém konání nebyl ani jediným, ani ne vždy stoprocentně úspěšným, ale přesto dodnes fascinuje jistá odvaha a především energie, kterou musel vynaložit k tomu, aby (často postupně, po předem pečlivě promyšlených krocích) „propašoval“ rodinné stříbro na místa, která nebyla často nakloněna ani rodině, ani stříbru: lingvo-strukturalistické myšlenky takto propašované na území marxistické lingvistiky a literární vědy (například v jeho O stylu moderní české prózy, 1960) a tytéž myšlenky obohacené o strukturalistickou sémiotiku propašované do moderní narativní teorie (teorie fikčních světů) v dobách, které z různých důvodů strukturalistickým konceptům nepopřávaly mnoho sluchu, jsou dobrými doklady takového snažení.

Když k tomu všemu ještě přičteme jeho neúnavnou, především zahraniční práci zaměřenou na popularizaci učení Pražské školy, vychází nám, že před pěti lety jsme ztratili osobnost, kterou můžeme nazvat patriotickou v tom nejlepším slova smyslu, čímž samozřejmě nechci ani v nejmenším redukovat další jiné inspirační zdroje, zřetelně detekovatelné v jeho díle. Naštěstí toto dílo s námi zůstává.