Leontiyeva: „Dosavadní zkušenosti s ukrajinskými dětmi ukazují, že se bezproblémově asimilují“

Yana Leontiyeva v úvodu rozhovoru (čas 12:30) připomíná, že ukrajinská migrace není pro Česko nic nového: „Ukrajinci zde už dlouhá léta žijí a pracují. Nyní se ukazuje fenomén takzvaně transnacionálních rodin – v první vlně se snaží členové rodin, které už v Česku mají nějaké zázemí, přitáhnout svoje nejbližší. Přichází ale samozřejmě i lidé, kteří nemají žádné zázemí a povědomí o naší zemi. Zájem o větší centra, kde je větší šance najít zaměstnání, je pochopitelný,“ míní. Důležitá je podle ní také infrastruktura, protože zejména ženy s dětmi, které přichází nejčastěji, potřebují nejen práci, ale také například umístit děti do školy.

Jako problematické se mohou ukázat plány rozmisťovat příchozí Ukrajince rovnoměrně mezi jednotlivé kraje. „Sociální sítě hrají v migraci velmi důležitou roli a nevyhneme se tomu, že Praha, Brno a Středočeský či Jihomoravský kraj budou čelit té největší vlně, nicméně stát může v rovině kompenzací ubytovatelům a také posílením infrastruktury udělat nějaké pobídky, které lidi přitáhnou více do regionů,“ vysvětluje Leontiyeva. Důležitým aspektem také bude usnadnění zaměstnávání ukrajinských uprchlíků, protože se dá vzhledem k dlouhodobým zkušenostem s ukrajinskými migranty očekvávat, že jejich ochota zapojit se na trhu práce bude výrazná.

„Zatím tedy přichází nejzranitelnější skupina, takže když přijde například žena se třemi dětmi, která ještě nějakou dobu byla na mateřské nebo rodičovské dovolené, tak její zkušenosti z trhu práce mohou být menší už z té země původu,“ připomíná socioložka a dodává, že zaměstnávání zahraničních pracovníků je v Česku rovněž spojeno s velkým množstvím problematických praktik, včetně vykořisťování a nevyhovujících pracovních podmínek. „Obávám se, že právě tato zranitelná skupina může čelit i těm nabídkám, které budou využívat toho, že nemají moc na vybranou a že jsou ochotní přijmout v podstatě jakoukoliv práci,“ upozorňuje Leontiyeva na obecná úskalí zapojování migrantů na trhu práce.

Podle Leontiyevy by měly paralelně fungovat dvě strategie výuky žáků s odlišným mateřským jazykem, tedy rozdělovat ukrajinské děti do běžných tříd a zároveň pro některé mít speciální třídy s ukrajinskými učitelkami či učiteli. „Situace je velmi odlišná ve větších městech a v regionech, kde je nedostatek kapacit a nedostatek financí. Myslím si, že není asi úplně realistické očekávat, že bez speciálních tříd budou české školy bez problémů schopné absorbovat tak velký skokový nárůst počtu ukrajinských žáků,“ popisuje situaci ve školství. Leontiyeva je nicméně přesvědčená, že je velkou výhodou jazyková blízkost ukrajinštiny a skutečnost, že řada dětí je bilingvních, jsou zvyklé z domova slyšet minimálně jeden další slovanský jazyk navíc. Zároveň je historická zkušenost s ukrajinskými dětmi taková, že se do českých školek a škol bezproblémově asimilují. „Doufám, že toto všechno pomůže ten problém vyřešit. Navíc nedávná zkušenost s distanční výukou, která samozřejmě dopadala i na žáky s odlišným mateřským jazykem, školy naučila a ‚nakopnula k‘ používání alternativních scénářů, online výuky a více možností, než poskytuje klasická výuka,“ uzavírá socioložka.

Yana Leontiyeva se tématu migrace věnuje dlouhodobě. Byla například řešitelkou projektů Životní styl, jazykové znalosti a potřeby ukrajinských a vietnamských migrantů v ČR a Škola jako integrační partner, je spoluautorkou elektronické publikace Pražané s cizím pasem (zdarma ke stažení).