Krulichová: „Lidé jsou přesvědčeni, že kriminalita v Česku roste, ačkoli je tomu podle statistik naopak“

Čím je Váš projekt výjimečný oproti jiným obdobného tématu?

Projekt je výjimečný tím, že je založen na prospektivním přístupu, kombinaci kvantitativních a kvalitativních metod výzkumu a panelových datech. V minulosti se již podařilo v Česku uskutečnit několik výzkumů, které se danou problematikou zabývaly. Ve srovnání se zahraničím ale dosud citelně chybí výzkumy, které kriminální kariéru nahlížejí v širším kontextu pachatelova života. Ukazuje se, že k jejímu ukončení zdaleka nejvíce přispívají významné životní změny a události, jimiž pachatel prochází – například nalezení uspokojivého zaměstnání či navázání vztahu s životním partnerem, a to v úzkém propojení s jeho vlastní motivací vést život v souladu se zákony. Vliv těchto přirozených individuálních a sociálních faktorů je obvykle větší než efekt jakékoli oficiální intervence justičního systému. Účinná z hlediska předcházení recidivě tak mohou být pouze opatření či způsoby zacházení, které dokáží uvedené životní změny navodit, podpořit či udržet.

Kdy se myšlenka realizovat tento projekt zrodila?

S myšlenkou spolupracovat na společném projektu Akademii věd oslovilo Ministerstvo spravedlnosti spolu s jeho organizačními složkami Institutem pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP), Probační a mediační službou (PMS) a Vězeňskou službou České republiky (VS ČR). Cílem bylo využít multidisciplinární propojení odborníků tří vědních oborů – kriminologie, sociologie a psychologie, k řešení aktuálních společenských výzev v oblasti kriminality. Po několika úvodních setkáních bylo jasné, že budoucí projekt by se měl zabývat problematikou recidivy, protože ji výše zmíněné instituce vnímaly jako jeden z nejpalčivějších problémů. Vzhledem k tomu, že se jevilo jako žádoucí generovat poznatky, které by mohly PMS a VS ČR využít v praxi, ať už při práci s vězni ve výkonu trestu odnětí svobody nebo s podmíněně propuštěnými klienty pod dohledem, požádali jsme o financování Technologickou agenturu ČR (TA ČR), která podporuje aplikovaný výzkum. Ministerstvo spravedlnosti se pak stalo naším aplikačním garantem, IKSP jedním z řešitelů.  

Dokázala byste ve zkratce popsat, na základně čeho jste vybírali respondenty a jaké museli splňovat podmínky?

Náš projekt zahrnuje sběr kvantitativních i kvalitativních dat. Data jsou sbírána na 10 střediscích PMS, která byla vybrána s ohledem na polohu, velikost a vytíženost střediska. Na každém středisku pak zahrnujeme do výzkumu každého podmíněně propuštěného klienta s dohledem, který na dané středisko v období mezi listopadem 2020 a říjnem 2021 napadne. Cílem je zisk vyčerpávajícího vzorku o velikosti cca 600 klientů. Ke každému klientovi vyplňuje jeho probační úředník standardizovaný dotazník, a to celkem 3krát během 1,5 roku dohledu. Dotazník shrnuje informace o životě daného klienta, stejně jako hodnocení klienta probačním úředníkem, a tato data jsou dále doplněna informacemi z vězeňské systému VS ČR a Rejstříku trestů. V kvalitativním vzorku pak usilujeme o výběr 50 klientů (podle příslušného střediska a povahy trestné činnosti), kteří nám během sledovaného období navíc poskytnou 5 rozhovorů s cílem získat detailní informace týkající se jejich života, tj. zkušeností ve vězení, osobnostních charakteristik pachatele, rodiny, zaměstnání, běžných problémů, se kterými se aktuálně potýkají apod. K těmto klientům nám PMS poskytne rovněž oficiální zprávy o průběhu dohledu, což nám umožní komplexní vzhled do života odsouzených po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Máte ve Vašem průzkumu i respondenty z jiných zemí?

Ano máme, ale jejich četnost je prozatím nízká. Analýza faktorů desistence z perspektivy národnosti tak bude spíše omezená.

Nelze též opomenout, že roste podíl žen ve věznicích, a to nejen v Česku, ale i ve světě. Zaměříte se na tuto problematiku více samostatně, nebo je tento projekt koncipován spíše komplexně?

Výsledná podoba výzkumného vzorku je závislá na nápadu podmíněně propuštěných klientů s dohledem na sledovaná střediska. Nezapomínáme však, že kriminalita žen má svá specifika a je třeba se jí zabývat. Vycházíme ze statistik PMS v minulých letech, a tak v kvantitativním vzorku očekáváme cca 20% zastoupení žen. O jejich zapojení se snažíme také v kvalitativní části výzkumu, kde zatím evidujeme 10 klientek. Výsledná data by nám tak měla mimo jiné umožnit sledovat i genderová specifika desistence.

A sehraje ve Vašem projektu roli i laická veřejnost?

Projekt je financován TA ČR. Jde o aplikovaný výzkum, jehož výsledky budou sloužit především PMS a VS ČR. Z projektu vzejde výzkumná zpráva a workshop pro odborníky z řad těchto institucí. Tj., přímo na laickou veřejnost necílíme. Výstupy projektu se promítnou do úpravy interních předpisů a metodických a vzdělávacích materiálů organizačních složek Ministerstva spravedlnosti. Konkrétně budou dosažené výstupy využity jak v praxi PMS při výkonu dohledu a pomoci odsouzeným se začleněním zpět do společnosti, tak v praxi VS ČR při vývoji nových intervenčních programů a odborném zacházení s odsouzenými.

Navazuje projekt na některý z Vašich předchozích výzkumů či knih?

Projekt je vyústěním spolupráce tří vědeckých institucí – Sociologického ústavu AV ČR, Psychologického ústavu AV ČR a IKSP, kde se kolegové věnují problematice desistence a faktorům, které ji ovlivňují, již řadu let. Pro mne je toto téma nové. Z profesního hlediska jsem se doposud zabývala zejména problematikou delikvence mládeže, důvěrou v trestněprávní instituce a pocitem bezpečí, resp. obavami z kriminality. Především poslední ze zmíněných témat lze ale se zaměřením projektu snadno propojit. Obavy z kriminality jsou často vyvolány zprostředkovaně, například vlivem médií, která nás přednostně informují o závažných, násilných trestných činech. Spoluvytvářejí tak negativní obraz stavu a vývoje kriminality v naší zemi, který neodpovídá realitě, avšak vede ke zvýšeným obavám. Ty sužují společnost i tehdy, když jsou vězni podmíněně propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody. V drtivé většině případů jde ale o lidi, kteří byli odsouzeni za méně závažnou trestnou činnost. K překročení zákona je navíc mnohdy vedla tíživá životní situace či fakt, že pocházejí ze znevýhodněného prostředí. V momentě, kdy se vracejí pod dohledem probační služby na svobodu, tak potřebují podat pomocnou ruku, ať už ze strany probační služby, neziskových organizací či běžné veřejnosti.

V čem spatřujete příčinu problému, že Česko má tak vysoký počet vězňů?

Toto je velmi složitá otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď. Zjednodušeně by se dalo soudit, že stále málo využíváme alternativní tresty odnětí svobody. Určitým řešením by mohlo také být častější využívání programů restorativní justice, ať už mluvíme o mediaci, restorativních konferencích nebo kruzích. Na druhou stranu je jasné, že takové programy nejsou vhodné ve všech případech a je nutné vážit jejich použití s ohledem na charakter trestné činnosti, oběť i společenský dopad.

Jak moc jsou míra či vývoj recidivy ovlivněny amnestiemi, které od vzniku samostatné České republiky proběhly?

Hodnotit souvislost mezi recidivou a amnestiemi je poměrně složité. Nejintenzivněji se kriminologové tomuto tématu věnovali po hromadné amnestii Václava Klause v lednu 2013. Uvádí se, že do konce roku spáchali amnestovaní více než 5 tisíc z objasněných trestných činů. Amnestie mají svůj smysl, ale musí být pečlivě uváženy s ohledem na charakter trestné činnosti, okolnosti spáchaní trestného činu apod.

A věnovala se problematice recidivy pozornost už v období minulého režimu, nebo kdy se těmto otázkám začala věnovat širší pozornost?

Ano, již před rokem 1989 existovalo několik prací Výzkumného ústavu kriminologického při Generální prokuratuře ČSSR – po roce 1990 přejmenován na IKSP, které se problematikou recidivy zabývaly. Po sametové revoluci pak tradice výzkumů zaměřených na problematiku recidivy pokračovala. Avšak obecně lze za slabinu dřívějších studií označit jednak jejich retrospektivní přístup, kdy je vliv jednotlivých faktorů vyhodnocován zpětně, a může tudíž při jejich interpretaci dojít ke zkreslení, ale také to, že jejich analýza je často založena pouze na oficiálních datech o registrované trestné činnosti nebo expertních šetřeních mezi pracovníky justice. Výhodou našeho projektu je, že zachycuje vývoj životní dráhy klientů PMS v čase. V Česku takto pojatá studie dosud nebyla uskutečněna.

V jak velké míře se tato problematika promítla i do jiných aspektů lidského chování?

Kriminalita jako taková naše životy více či méně ovlivňuje. Jednak přímo, kdy se člověk stane obětí trestného činu a musí se vyrovnat s následky trestné činnosti, ať už po stránce psychické, fyzické nebo majetkové. Jednak nepřímo, kdy se o různých kauzách a spáchaných trestných činech dozvídá ze svého okolí, případně prostřednictvím médií. Lidé si pak na povahu a vývoj kriminality vytvářejí určitý názor, který se mnohdy pojí s různými pocity, obavami nebo dokonce předsudky. Některé výzkumy již dříve ukázaly, že lidé jsou obecně přesvědčeni o tom, že kriminalita v Česku roste, ačkoli je tomu podle oficiálních policejních statistik právě naopak. Je zřejmé, že pokud se člověku v životě přihodí něco špatného, případně pokud zprostředkovaně vidí, co se mu může stát, je někdy těžké udržet si nad věcí nadhled. Na druhou stranu se ukazuje, že právě oběti bývají k pachatelům shovívavější, protože měly v procesu vyšetřování přístup k relevantním informacím, nahlédly tzv. pod pokličku a nemají v porovnání s těmi, kteří osobní zkušenost s kriminalitou nemají, tendenci následky či dopady trestného činu zveličovat.

Myslíte si, že by si  tyto myšlenky zasloužily více pozornosti v akademickém prostředí a proč právě v Sociologickém ústavu AV ČR?

Problematika recidivy, resp. desistence, a punitivity společnosti je dlouhodobě řešena na IKSP. Projekty s příbuznou tematikou realizuje i katedra sociologie FF UK, kde se kolegové zabývají nástrojem na hodnocení rizik a kriminogenních potřeb odsouzených SARPO nebo efektivitou vězeňských programů cílených na snižování rizik. Jde o významná témata. Česko se totiž dlouhodobě potýká s vysokou mírou recidivy, kdy se ukazuje, že zhruba 70 % vězňů se po propuštění dříve či později do vězení opět vrátí. Otázce, z jakých důvodů k recidivě propuštěných osob dochází a co naopak vede k tomu, že se některým z nich podaří kriminální kariéru úspěšně ukončit, je tak nutné věnovat mimořádnou pozornost, neboť bezprostředně souvisí s efektivitou celého justičního systému, a tím pádem i s důvěrou občanů v jeho fungování.

Sociologický ústav AV ČR se vždy zabýval řadou důležitých společenských témat, přičemž ta kriminologická se objevují čím dál častěji. V posledních letech se kromě desistence a obav z kriminality věnujeme také například instituci vězeňského kaplanství, korupci nebo prostorové diferenciaci kriminality, a myslím, že je to tak správně. Nespornou výhodou spolupráce různých výzkumných institucí na společensky relevantních tématech a tedy propojení vědomostí odborníků z více vědních disciplín tak, jak je tomu v našem projektu, je, že tato spolupráce má velký potenciál přinést nové poznatky nejen pro základní výzkum, ale také pro praxi.

A otázka na závěr. Setkala jste se už během Vaší kariéry s předsudky, které v Česku panují vůči lidem, kteří opustí vězení, či v jak velké míře se tomuto tématu akademické prostředí věnovalo?

Osobně nemám povědomí o žádném výzkumném projektu, který by se tímto tématem podrobně zabýval a ani náš projekt jej přímo neřeší. Jeho cílem je přispět ke zvýšení efektivity zacházení s klienty PMS po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s dohledem, vývoji nových intervenčních programů VS ČR pro osoby vykonávající trest odnětí svobody a nepřímo pak také k odklonění pachatelů od další kriminální kariéry a jejich úspěšnému začlenění zpět do společnosti.

Například ale Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR pravidelně zařazuje do svých šetření otázku na to, koho by respondenti nechtěli mít za sousedy. V roce 2020 téměř tři čtvrtiny z nich přiznaly, že by nechtěly mít za sousedy lidi s kriminální minulostí. Předsudky tak mohou představovat závažný problém na cestě odsouzených ke svobodě.

V tomto směru oceňuji práci PMS, VS ČR a neziskové organizace RUBIKON na společném projektu Yellow Ribbon Run (YRR). YRR zaštituje řadu aktivit, které míří na osvětu veřejnosti, ať už mluvíme o putovní výstavě Uteč předsudkům nebo tradičním Běhu se žlutou stužkou. Cílem je těm, kteří měli v životě větší štěstí, komunikovat, že si každý člověk zaslouží druhou šanci.