Ve dnech 7.–8. října 2021 proběhla v Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Praze již třetí Dílna diachronní naratologie — neformální setkání zájemců o historickou poetiku vyprávění, letos organizované Markétou Kulhánkovou (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity), Alicí Jedličkovou (Ústav pro českou literaturu AV ČR), Matoušem Jaluškou (Ústav pro českou literaturu AV ČR) a Danielem Kubcem (Vysoká škola kreativní komunikace).
Alice Jedličková setkání zahájila připomenutím odborného i uměleckého díla Daniely Hodrové, jejíž vliv je v diskuzi o narativním prostoru stále přítomen, což se v následujících dvou dnech potvrdilo, neboť bylo její dílo nejednou vzpomínáno a citováno referujícími i diskutujícími.
Následoval první blok programu, v němž se ukázaly poetické průniky ve vnímání prostoru ve starší literatuře a současné literatuře fantastické. Kateřina Smyčková (Centrum regionálních studií, FF OU, Ostrava) ve svém příspěvku „Cesty do posvátného prostoru ve »starém režimu«“ představila narativní prostor příběhů, jejichž postavy během svého života pronikly do „jiného“ prostoru, zásvětního, odlišného mimo jiné plynutím času. Mezi posvátné prostory patří např. nebe, očistec či peklo (křesťanská topika), setkáme se ale i s kouzelnými prostory ukrývajícími poklad, a to místy ošklivými i líbeznými. Smyčková se ve svém příspěvku soustředila na příběhy postav, jež se z posvátných a zásvětních míst vrátily zpět do našeho časoprostoru. Ačkoli tyto příběhy najdeme v evropské literatuře od pozdní antiky až do 19. století, prostorové zákonitosti a další principy spojené s těmito narativy v jisté míře přetrvávají dosud. Najdeme je například ve fantastické literatuře, kde časoprostor může fungovat podobně (tj. podobnost přechodných míst mezi světy i rozdílné časové zákonitosti), ale proměňuje se zde kromě vnější podoby světa postavení hrdiny, který již není pasivně unášen nadpřirozenou mocí Boha či osudu. To platí třeba pro žánr tzv. městské fantasy, který přiblížila Tereza Dědinová (Ústav české literatury, FF MU, Brno) příspěvkem „Prolínající se města ve světové spekulativní fikci“. Zaměřila se přitom na hranice městských prostorů, na jejich podobu i zakoušení postavami.
Od posvátných míst jsme se nevzdálili ani v druhém bloku, který otevřela Marie Škarpová (Ústav české literatury a komparatistiky, FF UK, Praha) příspěvkem „Vpravdě Hospodin jest na místě tomto (Gn 28,16). Hagiografie jako vyprávění o posvátných místech“. Zatímco Kateřina Smyčková mluvila o hrdinech přecházejících do světa zásvětního a posvátného, odděleného od našeho zakoušeného světa, Marie Škarpová se zaměřila na posvátno zjevující se v našem lidském prostoru. Kadlinského legendu o sv. Václavovi představila jako text, který zajímavě pracuje s prostorem: popis zrození václavského kultu zahrnuje i jeho expanze v prostoru a čase, a to včetně vyprávění o ustavení posvátného centra v Praze, jež se stává středovou osou pro kontakt s Bohem. Nejen posvátným centrem, ale rovněž cílem vystupujícím v bohemikálních textech je „Jeruzalém jako těžiště a úběžník“, jak jej popsal Matouš Turek (Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha), spolu s vývojem jeho reprezentace od raněkartografického (O-T mapa) či geopolitického znázornění vnějšího světa, až po pojetí metaforické.
Třetí blok otevřel Jiří Koten (Katedra bohemistiky, PedF UJEP, Ústí nad Labem), se kterým jsme navštívili „Brlohy a peleše: prostor v prózách městských tajností“. Tedy prostor chápaný jako živý organismus se svými funkčními soustavami a hlavně patologiemi. Kontrastně vůči odlehčenému podání žánru senzačních „tajností“ zapůsobil závěrečný čtvrteční příspěvek Alice Jedličkové (Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha) o povídce Zátoka smrti Josefa K. Šlejhara. Rovněž ona hovořila o fyziologii a patologii prostoru: sociální patologie města se ve Šlejharově příběhu koncentruje v prostoru zátoky, v níž končí svůj život sebevrazi. Přes konkrétní příčiny smrti (bída, zoufalství z nemoci, hanba) existuje zátoka jakoby mimo lidský čas a působí jako monstrózní božstvo přijímající oběti. Diskuze odkázala opět ke komplementárnímu posvátnému prostoru, který je ovšem u Šlejhara prokletý.
V úvodu pátečního programu ocenil Michal Kosák (Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha) znásobení počtu účastníků i rozrůstání záběru dílny. Jan Malura (Katedra české literatury a literární vědy, FF OU, Ostrava) následně předložil příspěvek „Reprezentace prostoru v historických vyprávěních 16. a 17. století“. Vyzdvihl zavedená schémata reprezentace prostoru i dobové rétorické umění s poukázáním na využití ekfrází a vizuálních metafor. Od topografie a metaforiky jsme se posléze přesunuli ke znejistění prostoru v povídce Zbloudilý Jana Čepa. Pavel Šidák (Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha) kategorizoval typy „jiného“ světa jednak na základě hranice oddělující ji od světa „našeho“, jednak podle typu cesty, jež do nich vede; a popsal rovněž jejich žánrotvorný potenciál (žánr vidění, legendy, pověsti, fantastický cestopis ad.). Na základě analýzy narativního prostoru Čepovy povídky Šidák ukázal, jak v moderní literatuře může docházet k znejistění hranice mezi světem „jiným“ a „naším“. Čepovu povídku lze podle Šidáka interpretovat jako moderní pojetí žánru vidění — putování hrdiny zde není jasně ohraničeno, nejasné však zůstává i hrdinovo nabyté poznání.
Druhý páteční blok otevřel Matouš Jaluška (Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha) příspěvkem „Obři v porcelánu, trpaslíci v zahradě“, ve kterém vykreslil souvislosti mezi prostorem a postavami v kontextu staročeských veršovaných narativů (Alexandreida, Vévoda Arnošt, Tandariáš, Laurin). Jaluška se zaměřil na demihumánní postavy nestandardních rozměrů — konkrétně obry Alexandreidy a Laurinovy trpaslíky. Obři jsou ve staročeské Alexandreidě v návaznosti na židovskou exegezi Starého zákona negativním obrazem, jelikož jsou považováni za stavitele babylonské věže. Postava Alexandra Velikého tu přitom nese vlastnosti obra či „obrovství“ — obr je symbolem pýchy, přetrvávající v jeho srdci od dětství (obří srdce) a čeká se, kdy tato pýcha prorazí na povrch. Tento obrat předznamenává Alexandrův příchod do Jeruzaléma. Ve verzi staročeské se u chrámu setkává s veleknězem a odevzdává se zde Boží moci. Tažení do Persie tak vyznívá jako křížová výprava. Bod obratu přichází při obětování pohanské modle, Alexandrova korupce charakteru posléze kulminuje v Babylonu. „Obrovství“ je tedy v Alexandreidě podle Jalušky použito metaforicky pro pýchu a je rovněž spojeno s prostorem Babylonu.
Prolínání postav a prostorů rozvinul také Martin Šorm (Centrum medievistických studií, Filosofický ústav AV ČR, Praha) ve svém „Napodobování pastýřky“. V rukopisu Valterus a Grizeldis (153r–160r) najdeme juxtapozici dvou prostorů — idylického venkova (trpělivost, poddanost, mírumilovnost, potlačování emocí) a zkorumpovaného dvora (zkaženost, rozmařilost, rozkošenství, brutalita). Markrabě Valter je nucen svými dvořany najít si manželku — tu se rozhodne hledat na venkově a nachází Grizeldu, dceru chudého pastýře. Grizelda je v příběhu příkladem věrné manželky: je manželem krutě testována a ve všech zkouškách úspěšně obstojí. Děti Grizeldy a Valtera vyrůstají na zkaženém dvoře a matčiny ctnosti tak nezdědí, lidské vlastnosti se tudíž jeví jako determinované zkušeností v určitém prostředí.
Od dimenze jedince k dimenzi vyprávění jsme přešli v posledním bloku. Markéta Kulhánková (Ústav klasických studií, FF MU, Brno) popsala „Narativní prostor v byzantském eposu Digenis Akritis“, jehož jádrem jsou lidové byzantské epické písně z 9–10. století. Jelikož se dochovalo šest rukopisných verzí pocházejících z 12.–17. století, můžeme podle Kulhánkové v eposu pozorovat historické vrstvy, jejich vzájemné vztahy a rovněž posuny v reprezentaci prostoru. Slovo akritis mimo jiné můžeme přeložit jako „hraničář“, tj. odkazující k hranici byzantského a arabského prostoru. Mezi prostorovými dichotomiemi poukázala Kulhánková na dvojí pojetí hranice: jednak jako ostrého předělu tady × tam, jednak jako periferie určité oblasti. Ústřední pozornost však přednášející věnovala variacím literárního toposu locus amoenus. Prostory pro lásku jsou v eposu jednak propojeny lexikálními shodami, jednak jsou si příbuzné strukturou — dochází v nich ke kombinaci prvků literárních i prvků předpokládané orální tradice. Konstrukce prostoru je podle Kulhánkové podstatná pro strukturu díla, v eposu přibývá intertextových technik a variace prostoru jsou jednou ze základních technik udržujících koherenci díla.
Závěrečným příspěvkem letošní dílny byl „Vyprávěný prostor próz Vladislava Vančury“ přednesený Martinem Lukášem (Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha). Příspěvek poukázal v souboru povídek Luk královny Dorotky (1932) na to, jak Vančurův vypravěč pracuje s perspektivou postav: jako čtenáři jsme vyprávěním vedeni k představě kdo — co — odkud vidí, slyší — vnímáme prostor očima a ušima postav. Prostorové parametry připomínají jeviště, na němž je zinscenována zápletka: například sousedství domů, výhledy z oken limitující pohled a umožňující nesprávnou hypotézu o události.
Všechny příspěvky byly podpořeny živou diskuzí, což potvrdilo, že diachronní pohled na narativní prostor je relevantní. Ať už byla řeč o literatuře „starého režimu“, 19. a 20. století, anebo o současné fantastické literatuře, nacházeli jsme v rámci dílny někdy až překvapivé průniky tematizací prostoru. Podle slov Alice Jedličkové nám zkoumání prostoru pomáhá stavět mosty přes celé epochy. Snad se k dílenskému stavebnímu úsilí vrátíme i příští rok.
Vychází v České literatuře 6/2021.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
