Intranet Campus web

Obsedantně kompulzivní porucha


V současnosti také rozvíjíme model obsedantně-kompulzivní poruchy (OCD) pomocí senzitizace D/D3 dopaminových receptorů quinpirolem. OCD je chronická a částečně dědičná porucha chování. Její celoživotní prevalence se odhaduje na 1-3 % (Stein 2002).

OCD se vyznačuje opakujícími se dotěrnými myšlenkami (obsesemi) a opakujícími se ritualizovanými vzorci chování nazývanými kompulze, které často snižují úzkost vyvolanou obsesí (Stein 2002). OCD zasahuje pacienta na nejcitlivějších místech (myšlení, pohnutky, jednání, úzkost) a negativně ovlivňuje kvalitu života, a může dokonce zcela ovládat život postižených pacientů, kdy obsese a kompulze zabírají podstatnou část dne. Kromě toho značná část pacientů nereaguje na zavedené léčebné přístupy. První volbou léčby OCD jsou selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI) a kognitivně-behaviorální terapie (KBT). V některých případech je také používání tricyklické antidepresivum klomipramin. Patofyziologie OCD je stále neznámá a onemocnění je, podobně jako schizofrenie, relativně heterogenní, především z hlediska obsesí a kompulzí. S rozvojem nemoci bývá spojována dysfunkce fronto-striatálních obvodů včetně orbitofronto-striato-thalamického systému. Nově byla tato teorie rozšířena o dorzolaterální prefronto-striatální systém spolu s parietální kůrou, což představuje podstatné rozšíření navrhovaného okruhu (Menzies et al. 2008, Kopřivová et al. 2009). Význačné a robustní změny jsou také nalézány v přední cingulární kůře (ACC) což je oblast mj. zodpovědná za detekci chyby a spekuluje se, že by v případě OCD mohla hrát roli v pacienty často zmiňovaném pocitu „něco není v pořádku“, který může představovat jakýsi spouštěč příznaků. A skutečně existuje teorie pojímající OC jako poruchu tzv. systému bezpečnostní motivace (security motivation system), kdy po vykonání behaviorální akce nedojde v nervovém systému k dostatečné zpětné vazbě, která by normálně tuto aktivitu ukončila.