archiv publikací

F. W. J. Schelling bývá řazen mezi největší osobnosti tzv. německé klasické filosofie, případně je počítán k představitelům německého „idealismu“. Bruno je jeden ze spisů, které snadnost takových řazení zpochybňují. Autor tohoto spisu je vrcholný romantik a výsostný pokračovatel tradice německé mystiky a spekulace. Za spisovatelský vrchol jeho tvorby lze považovat období přibližně od roku 1798 (kdy mu bylo 23 let a vyšla jeho Duše světa) do druhé poloviny desátých let; v tomto období vznikly mj. Spis o svobodě, Klára a různé varianty Věků světa. Bruno, spis z roku 1802, zvláště ve spojení s traktátovým dopisem Fichtemu, více než jiné texty poskytuje čtenáři možnost pocítit hloubku, a zejména upřímnost vysoké spekulace, kterou Schelling (jakož i Fichte) prožíval jako cestu ke skutečné pravdě. Již jako mladík svědčil o svém poznání a po celý další život se je různými cestami pokoušel formulovat a sdělit.

Performance a performativita jako koncept, metoda, téma a otázka v českých humanitních a společenských vědách a umělecké tvorbě. Čím je stále aktuální zkoumání jednání v jeho konkrétní tělesnosti? Jakými trajektoriemi procházejí terénem performance divadelníci, tanečnice, političtí vědci, architektky, filosofové, historičky, performeři, socioložky, novináři, dramaturgyně, teatrologové, teoretičky rituálu? Společná publikace tvůrkyň a tvůrců z akademické i umělecké oblasti, včetně prostoru na pomezí obou, otevírá prostor pro jejich setkání i specifika. A to skrze netradiční materiální i textové formy jako např. akademický fanzin, facebooková diskuze, gamebook, či liturgií vonící záložka. 

Erstes Buch über Dieter Henrichs Theorie des Selbstbewusstseins im deutschsprachigen Raum.

Kniha je souborem článků, které autor publikoval v průběhu posledních asi deseti let a které se točí kolem tématu, jakou roli hrají normy a pravidla v tom, co dělá člověka člověkem. Autor je přesvědčen, a ve svých textech pro to předkládá důvody, že tato role je zásadní: že schopnost vytvářet a udržovat pravidla a řídit se jimi je jednak specificky lidská a jednak je skrytým zdrojem všech viditelných odlišností nás lidí od ostatních tvorů: našeho jazyka, našeho rozumu či našeho specifického způsobu myšlení.

René Descartes (1596–1650) je zakladatelem novověké filosofie a jeden z nevlivnějších filosofických a vědeckých autorů. Jeho bádání vděčíme za zásadní vhledy do podstaty lidského ducha a jeho odlišnosti od fyzikálního světa, do podstaty matematické struktury přírody či za základní myšlenky týkající se neeukleidovské geometrie. Descartes je elegantní, ale zároveň též nesnadno pochopitelný filosofický autor. Tento úvod nejen představuje nejdůležitější Descartovy poznatky a teorie, nýbrž ukazuje také filosofické intence určující Descartovo dílo jako celek od jeho raných, za jeho života nikdy nepublikovaných spisů až po jeho poslední díla. A konečně probírá zajímavá a důležitá témata: co znamenal pro Descarta Bůh, co Descarta zajímalo na lidské duši, co byla jeho „etika“ a co byly základní rysy jeho filosofie přírody.

V roce 1978 napsal Václav Havel esej pojednávající o moci bezmocných. Havlova analýza moci, ideologie, svobody, odpovědnosti, technologické civilizace a pojmu „disidenta“ zůstává dodnes inspirativní, a to jak pro pochopení povahy východního bloku ovládaného SSSR, tak pro porozumění politickému útlaku vůbec. V mimořádném čísle Filosofického časopisu promýšlíme klíčová témata Moci bezmocných v kontextu současné kultury a aktuálních etických a politických debat.

V angličtině.

Konrad Cramer (1933–2013) byl významným členem tzv. Heidelberské školy. Po vzoru jejího zakladatele Dietera Henricha (*1927) se zabýval filosofickým problémem subjektivity a spojoval současné diskuse k tomuto tématu s tématy novověké filosofie. Byl vynikajícím interpretem novověké filosofie, výrazně přispěl zvláště k výkladu děl Immanuela Kanta. Cramerovy studie shromážděné v této knize se týkají Kantovy Kritiky čistého rozumu. Probírají Kantův pojem objektu, soudu a sebevědomí, interpretují však i další podstatné elementy Kantovy teoretické filosofie. Poslední studie se věnuje vztahu Kantovy a Fichtovy koncepce sebevědomí a dokumentuje vztah Kantovy filosofie a rozvíjející se filosofi e tzv. německého idealismu.

Je morálně oprávněné, aby medicína nejen léčila nemoci, ale i vylepšovala člověka? Věda by mohla v dohledné době zvýšit lidskou inteligenci, zlepšit paměť, prodloužit život a zpomalit stárnutí, a dokonce i zdokonalit náš charakter. V současné diskusi naneštěstí převládají extrémní pozice -- na jedné straně konzervatismus, varující před nástupem zdokonalených nadlidí, kteří si podmaní zbytek lidstva, na straně druhé nekritický optimismus, věřící v technologické řešení všech lidských problémů. Americký bioetik Allen Buchanan ve své čtivé knize odmítá jak konzervatismus, neboť lidský genom se stále vyvíjí a zásah do něj není přestupkem ani proti bohu, ani proti přírodě, tak přehnaný optimismus, který podceňuje nezamýšlené důsledky vylepšování.

Introduces the ground-breaking Universal Principle of Emergence and Hierarchical Emergent Ontology. Dissolves the traditional synchronic/diachronic dichotomy. Demonstrates the efficacy of a new approach in three disparate fields: automata, quantum, and mind.