Mytotopologie magického města

Saská bohemistka Lena Scheidigová roku 2018 obhájila na Lipské univerzitě dizertační práci s názvem Praha a její narativ od přelomu století do současnosti. Mytotopologie „magického“ města. Ta o dva roky později vyšla v knižní podobě v nakladatelství Metzler a neměla by uniknout pozornosti ani těch bohemistů, kteří nevládnou němčinou.

V samotném úvodu práce dosti ambiciózně problematizuje představu Prahy jako „magického hlavního města Evropy“. Toto označení vinoucí se od surrealisty André Bretona, respektive jeho dojmu spíše turistické povahy, se stalo jakousi téměř samozřejmou součástí koloritu vnímání hlavního města České republiky v zahraničí — připomeňme zejména knihu Praha magická bohemisty Angela Maria Ripellina, ostatně Lenou Scheidigovou hojně citovanou. U Ripellina je východiskem pro „magický“ potenciál města symbióza tří kultur: české, německé a židovské. Scheidig již v úvodní kapitole zmiňuje také Libuši Moníkovou, autorku píšící v němčině, avšak téměř výhradně (také) o českých reáliích, byť často stylizovaných, ale také připomíná Vítězslava Nezvala a jeho Pražského chodce.

Aby k takovému problematizování vůbec mohlo dojít, je nejprve nutné nastínit kořeny této představy a její projevy v literárním umění epoch předcházejících té, která se stala autorčiným zájmem. K tomu slouží úvodní část monografie, poměrně přesvědčivě dokládající zčásti známé, zčásti objevné prameny poněkud stereotypní představy Prahy jako města fantastů a snílků. Správné je připomenutí polemického traktátu Praga mystica husitského kněze a spisovatele Jana Bechyňky z roku 1505.

Zahraničnímu čtenáři autorka pravděpodobně cítila potřebu vysvětlit i specifikum zobrazení města a zejména jeho založení v českých kronikách. Naopak pro českého čtenáře je osvěžující opakovaně připomínaný a v tuzemsku opomíjený pohled zvenčí, z povahy věci pohledem německy píšících vynikajících slavistů a zároveň pražských rodáků Petera Demetze a Waltera Schamschuly, ale také například amerického bohemisty Thomase Alfreda, autora v češtině zatím nedostupné publikace s vypovídajícím titulem Prague Palimpsest (2010).

Druhý oddíl knihy se z hlediska chronologie celkem logicky zabývá vznikem „pražského literárního mýtu“ v kontextu období přelomu 19. a 20. století. Opakovaně je připomínána mytotopologie „prahu“, místa přechodu. Tu se autorka pokouší aplikovat i na jinde již zdařileji popsanou německo-židovsko-českou sociální i kulturní syntézu, jež se začala v tomto období stále výrazněji projevovat v literárních textech pražských německy píšících autorů.

Vedle autorů známých, jako jsou Gustav Meyrink, Rainer Maria Rilke či Franz Kafka, se čtenář dočká například i objevné analýzy pozapomenutého románu Familie Lowositz Augusty Hauschnerové vydaného roku 1908, následované interpretací toposu mrtvého města v Gotické duši Jiřího Karáska ze Lvovic. Už zde se projevuje jistá slabina autorčina přístupu — korpus analyzovaných děl nepůsobí příliš organicky, ale spíše dojmem, že jsou účelově vybrána taková literární díla, na nichž lze autorčiny jinak přesvědčivé teze prokázat. Tato slabina poznamenává i ústřední třetí a čtvrtý oddíl knihy s názvy „Topologie vzpomínky: město jako prostor paměti“ a „Topologie odcizení: město jako zrcadlo duše“. Třetí oddíl se zprvu relativně obsáhle věnuje otázce „Prahy židovské“. Zejména ve vstupní kapitole věnované židovskému ghettu je cenné připomenutí některých méně známých beletristických i odborných knih, z nichž autorka čerpá podklady pro svou argumentaci. Dokonce i kapitola přímo nazvaná „Legendární Starý židovský hřbitov v Praze“ dokáže logicky a organicky propojit texty tak odlišných autorů, jakými byli autor literatury víceméně žánrové (až pokleslé) Leo Perutz, spisovatelka literatury povětšinou memoárové Lenka Reinerová a italský sémiolog Umberto Eco, jehož román Pražský hřbitov se stal roku 2011 minimálně českou literární senzací.

Lehce vykonstruovaně působí druhá kapitola tohoto oddílu s názvem „Polemická Praha: topografie boje a smrti“. Praha byla jistě častokrát místem bojů a najdeme o tom spoustu svědectví i reflexí ve starších i novějších literárních textech, avšak nezdá se, že by toto téma bylo pro Prahu stěžejní.

Ani jeho propojení s představou „mrtvého města“, kterou známe mnohokrát variovanou zejména u německých expresionistů, není přirozené. Avšak opět lze ocenit autorčinu sečtělost i odvahu podívat se na téma nezvyklým úhlem pohledu.

Třetí kapitola, „Praha traumatická“, naopak vypovídá o životaschopnosti tak ambivaletní představy, jakou název vyjadřuje. Po úvodní historicko-výkladové pasáži se zejména na textech Oty Filipa a Libuše Moníkové, dvou emigrantů, kteří si němčinu zvolili jako svůj literární jazyk, ukazuje, jakou hlubokou platnost má spojení pražská ironie, jež stvořil Bohumil Hrabal a jež silně rezonuje i v textech Franze Kafky nebo Jaroslava Haška. A jen na první pohled překvapivě Lena Scheidigová do tohoto kontextu vsazuje i totální realismus Egona Bondyho. Možná snad lépe: způsob, jakým básník Bondy zachází ve svých textech s představou Prahy magické.

„Topologie odcizení: město jako zrcadlo duše“ je název čtvrtého oddílu, který se obloukem vrací k tematice chůze městem, jak byla načrtnuta v úvodu. „Pražský chodec“ je zde přímo pojmenován jako flanér, postava, u níž autorka sleduje její genezi v třicátých letech 19. století v Paříži, avšak následně ji přesvědčivě dokládá v tak rozdílných textech, jako jsou Santa Lucia Viléma Mrštíka, německy psaná Severinova cesta do temnot Paula Leppina, či popřevratové prózy Výlet k nádražní hale Jáchyma Topola a Potichu Jaroslava Rudiše. Nejpozoruhodnějších výsledků v tomto oddíle se pak autorka ve svých úvahách dobírá v podkapitole „Věčný žid jako věčný flanér“. Naproti tomu například interpretace Druhého města Michala Ajvaze nakonec v kontextu předchozích vyznívají poněkud ploše.

Demytologizace a následná remytologizace prostoru Prahy — tak by se dal ve zkratce načrtnout autorčin přístup. Takto vystavěný oblouk má své výhody, ale i svá úskalí. Eklekticismus ve výběru textů je do značné míry pochopitelný, avšak ne zcela omluvitelná je absence teoretického ukotvení tohoto textového korpusu. Rozhodně by však tato publikace mohla podnítit zájem českých bohemistů, neboť takto, svým způsobem odvážně pojatá syntetizující práce na poli šíře chápané germanobohemistiky zde dosud chyběla.

Lena Scheidig: Prag und sein Narrativ von der Jahrhundertwende bis zur Gegenwart. Mythotopologie einer „magischen“ Stadt. Stuttgart, Metzler 2020. 557 stran.

Vychází v České literatuře 1/2022.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek