Také bezkontaktní měření teploty přináší problémy související s fyzikálními principy. Jednak běžně dostupné a stále levnější termokamery měří do teploty pouze cca 350 °C. Takže potřebujeme speciálnější termokameru, ale i s ní se osa svaru jeví tmavá, zdánlivě nejchladnější. Fyzikálně je to pochopitelně nesmysl. Termokamera primárně snímá radiační tok, teplota se následně vypočte z tohoto toku a z emisivity povrchu. Při ochlazování svaru a vlivem vzdušného kyslíku povrch oxiduje a dochází k významným změnám emisivity, což způsobuje odchylky ve výpočtu skutečné teploty v daném místě. Poslední možností je měření pyrometrem, nejlépe dvoupásmovým. Zde je nutné uvážit, zda měřicí ploška pyrometru má stejný nebo menší průměr než vznikající svar. Pokud není splněna tato podmínka, měříme průměrnou teplotu celé plošky, tedy nepřesné měření. Naštěstí existují i pyrometry s průměrem měřicí plošky cca 1 mm. Konečně dostáváme křivku, ze které lze vypočítat kýženou rychlost ochlazování mezi teplotami 800 °C a 500 °C. V daném intervalu je tedy rychlost ochlazování cca 60 °C za sekundu. Perfekcionista může konstatovat, že je to rychlost ochlazování povrchu, ale co uvnitř svaru? Zde je nutné se spolehnout na možnosti simulačních programů a verifikovat výpočty právě podle těžce naměřených povrchových teplot. Svařovací technolog nejspíše pro daný materiál vyhledá jeho ARA diagram, aby se poučil, jaké že struktury ho čekají. Jenže zjistí, že ochlazovací křivky jsou vyneseny pouze cca do 5 °C za sekundu. Jeden vtipálek poznamenal, že v každém ARA diagramu je i křivka rychlosti ochlazování pro laser – svislá osa Y! Potřebné údaje v dnešní době nejsou a struktury je možné studovat pouze z reálných vzorků. Z popsaného plyne, že temných zákoutí při laserovém svařování může být i víc a v technické praxi nezbývá nic jiného než mnohé věci ověřit experimentálně, pokud má výsledek splňovat požadavky. Navíc je nutné mít také na paměti, že údaje uvedené v produktových listech o svařitelnosti platí pouze pro obloukové svařovací metody. Při laserovém svařování může být výsledek jiný. To na základě výše uvedeného platí i pro případné předehřevy počítané dle EN ČSN 1011. V této oblasti je proto nutný další výzkum, aby praktičtí svařovací technologové mohli pracovat.
