Tabery: „Mluvit o veřejném mínění a měřit ho dává tím menší smysl, čím uzavřenější je společnost“

V rozhovoru pro Český rozhlas Paulína Tabery nejprve komentuje předvolební průzkumy před volbu francouzského prezidenta. Dnes už víme, že se průzkumy v tom podstatném nemýlily, zajímavé tak pro nás může být například srovnání francouzského a českého voliče: podle Tabery se oba totiž rozhodují velmi podobně. „Rozhoduje ekonomika, to je velmi důležité. Ve Francii je to rovněž sektor zemědělství a celkově životní úroveň,“ vypočítává socioložka základní ukazatele a zmiňuje také důležité téma Evropské unie, členství v ní, nebo její případnou reformu, kterou političtí kandidáti zpravidla slibují.

Určitý omezený vliv na výsledek mohou mít také televizní debaty, tedy formát populární zejména ve Spojených státech. „Debaty mají i přenesený vliv, dále se o nich potom diskutuje. To znamená, že i lidé, kteří debatu neviděli, dozví se o ní poté z tisku, dochází k přenosu z jednoho média do druhého a komentátoři ji komentují. Přenesený vliv té debaty umocňuje, že vznikne konsenzus o tom, kdo vyhrál nebo prohrál. Výhra nebo prohra potom do nějaké míry mentálně formuje jistou část lidí,“ vysvětluje Tabery a uznává, že na voliče mohou mít vliv zejména následné závěry a diskuze probíhající po vlastní debatě.

Záznam celého pořadu je k dispozici online.

Deník N se pokusil rozebrat téma zjišťování postojů veřejnosti v Rusku. Podle Tabery se jedná o nesnadný úkol, pokud chceme přimět respondenty, aby se přihlásili k názoru, za který by mohli být zavřeni do vězení. „S tím se bojuje i v demokraciích, jsou témata, u kterých vám lidé nechtějí říkat pravdu. Třeba v oblasti sexuálního chování, když se vás na počet sexuálních partnerů ptá člověk, kterého znáte deset minut,“ popisuje.

Podstatné je také, jak v represivních režimech, jakým je Rusko, pracovat s pojmy. „Vy dostanete nějaké číslo, že třeba šedesát procent lidí souhlasí s vojenskou operací, ale my nevíme, co si ten člověk myslí, že ta vojenská operace znamená. Nevíme, jestli si představuje válku, nebo to, že pár vojáků někde na Donbase někoho osvobozuje,“ vysvětluje základní úskalí Tabery. Nejedná se podle ní o nějaká hausnumera, vyřešit však zmíněné potíže takto nelze, takto citlivá témata totiž vždy vyžadují další zpřesňující otázky. „V roce 1990 se v Československu konal výzkum, jestli lidé chtějí socialismus, nebo kapitalismus. A kapitalismus skoro nikdo nechtěl. To ale vůbec neznamenalo, že ho nechtějí. Problém byl v tom, co si mysleli, že kapitalismus je. Otázka používala pojem, který něco znamenal za minulého režimu. Když jste se jich ptal konkrétně, zda máme mít soukromé provozovny a živnostníky jako třeba opraváře, řekli ano,“ uvádí socioložka příklad z naší vlastní historie.

Problematický je ale také samotný koncept veřejného mínění, přeneseme-li ho do represivní společnosti. Západní pojetí veřejného mínění totiž podle Tabery není jen jednoduchým součtem individuálních názorů: „My veřejné mínění sice takto měříme, ale to berte jen jako jeden snímek. Veřejné mínění si představte jako proces, který začíná u jednotlivce. Ten má kolem sebe nějaké sociální okolí, média a celou společnost a v tomto rámci existuje koloběh informací a zpětných vazeb,“ vysvětluje a dodává, že mluvit o veřejném mínění a měřit ho dává tím menší smysl, čím uzavřenější je společnost a čím větší část zmíněného procesu se režimu podaří zablokovat. „V hypotetické orwellovské společnosti by veřejné mínění zřejmě neexistovalo. To je individuální myšlení, kterým se zabývá psychologie. Uvažovat o veřejném mínění v Severní Koreji v podstatě nedává smysl,“ vysvětluje Tabery s tím, že v dnešním Rusku se ještě stále dá mluvit o nějaké veřejnosti či projevech disentu. „Můžeme mluvit o veřejném mínění minimálně do té míry, že existuje oficiální mínění a to, které probublává skrze demonstrace a podobně,“ doplňuje.