Nízké mzdy? Perspektivy mzdového vývoje v Česku

Práce za nízké mzdy představuje dlouhodobě velice aktuální a politicky důležité téma ve většině evropských zemí. Současná ekonomická krize vede řadu firem k nutnosti propouštět zaměstnance či alespoň snížit jejich mzdy, což důležitost této oblasti ještě více akcentuje. Pro zaměstnance, kteří již před vypuknutím krize vydělávali nízké mzdy, může jakékoli další snížení výdělku znamenat nejen dramatické ohrožení životního standardu, ale přímo existenční problémy. Nepříznivý vývoj na straně příjmů je pro chudší domácnosti dále umocněn na výdajové straně rozpočtu prostřednictvím růstu cen. Pandemie COVID-19 zvedá ceny potravin po celém světě včetně Česka, kde v březnu potraviny zásadně přispěly k vyššímu meziročnímu růstu cenové hladiny. Přitom výdaje na potraviny tvoří výrazně větší část rozpočtu chudších domácností ve srovnání s domácnostmi bohatšími.

V momentě, kdy se rostoucí podíl obyvatel cítí být ve svých příjmech a životním standardu upozaděn a bez dostatečné perspektivy dohnat situaci těch lépe placených, výrazně narůstá riziko společenských a politických pnutí. V případě, že v nízkoplacených zaměstnáních zůstávají lidé dlouhodobě, mohou nízké mzdy přispívat k rostoucí nerovnosti v rozdělení příjmů a majetku a mohou být považovány za vážnou hrozbu pro sociální soudružnost. Aktuální dopady krize na mzdy obyvatel v Česku by měly být proto nahlíženy v širším kontextu dlouhodobě nízké mzdové hladiny, nízkého podílu mezd na přidané hodnotě, rostoucí mzdové nerovnosti a vysokého podílu zaměstnanců pracujících za nízké mzdy. Cílem tohoto textu je zhodnocení dosavadní situace nízkoplacených zaměstnanců a nastínění možného dalšího vývoje v této oblasti.

Životní úroveň a blahobyt zaměstnanců pracujících za nízké mzdy jsou v zásadě ovlivněny třemi faktory: celkovou mzdovou úrovní země, nerovností v rozložení mezd a stupněm mzdové mobility.

Mzdová úroveň v Česku

Česko, podobně jako většina ostatních zemí střední a východní Evropy, jednoznačně dlouhodobě patří k evropským zemím s nízkou mzdovou úrovní ve srovnání se svými západními sousedy, a to i po téměř třech dekádách ekonomické transformace a šestnácti letech členství v Evropské unii. Tyto rozdíly přetrvávají i po zohlednění rozdílů v cenových hladinách, které ovlivňují reálné množství zboží a služeb, jež si mohou obyvatelé za svou mzdu dovolit koupit. V polovině 90. let se nacházela česká mzdová hladina (v USD přepočtená paritou kupní síly) mírně přes 30 % úrovně Německa a 36 % průměru zemí OECD, v roce 2018 už tyto hodnoty dosahovaly 54 % úrovně Německa a 58 % průměru zemí OECD. Stále však jde o propastné rozdíly.

Graf 1. Průměrná mzda v Česku jako podíl na průměrné mzdě ve vybraných zemích (%)

Zdroj: OECD (2020), Average wages (indicator). doi.org/10.1787/cc3e1387-en (Accessed on 29 January 2020)

Přestože má mzdová úroveň v Česku dlouhodobě rostoucí trend a přibližuje se k úrovni západoevropských zemí, je toto stírání mzdových rozdílů poslední dobou velice pomalé. Zatímco do roku 2009 docházelo k dynamickému růstu mezd v Česku, poté se tento trend zastavil a s nižším tempem pokračoval opět až po roce 2014. Ekonomická recese koncem předchozí dekády tedy přerušila přibližování mezd v Česku k vyspělým evropským zemím. V roce 2009 poklesly průměrné mzdy ve středoevropském regionu reálně o 0,1 %, přičemž větší pokles (případně nižší růst) zaznamenal soukromý sektor. V Česku se růst reálných mezd v průměru zpomalil již v roce 2008 i 2009, následující dva roky se ještě pohyboval mírně nad nulou a v letech 2012 a 2013 došlo k propadu reálné mzdy. To, že k poklesu došlo až výrazně později, může být částečně způsobeno tím, že byli nejprve propouštěni zaměstnanci s nižší produktivitou, kteří jsou pro firmy snáze nahraditelní než lidé se specifickými znalostmi a dovednostmi. Propouštění nízkoplacených zaměstnanců tak může uměle navýšit průměrnou mzdu a podhodnocovat reálný mzdový propad. Vliv mělo i snížení počtu odpracovaných hodin, ale spíše v omezené míře. V zemích středoevropského regionu se firmy obecně snažily reagovat na zhoršení ekonomických podmínek zejména snížením celkové zaměstnanosti, nikoli mezd a odpracovaných hodin (na rozdíl od situace např. v sousedním Německu, kde snížení odpracovaných hodin v rámci programu Kurzarbeit znamenalo důležitý kanál přizpůsobení).

Vedle nízké mzdové hladiny má Česko také výrazně nízký podíl mezd na přidané hodnotě. Jde o základní ukazatel, který vyjadřuje, jak se ve společnosti rozděluje vytvořené bohatství mezi práci (mzdy) a kapitál (provozní zisk). Měřeno jako podíl na HDP, podíl příjmů, které v Česku plynou pracovní síle z celkového vytvořeného produktu, je ve srovnání se zeměmi západní Evropy a dokonce i ostatními zeměmi regionu velice nízký. A to i přesto, že od 90. let vykazoval tento ukazatel mírný rostoucí trend. V běžných faktorových nákladech dosahoval v roce 2018 podíl mezd 55 % HDP, přičemž průměrné hodnoty EU-15 i Německa se nacházely kolem 65 %.

Nízká úroveň či pokles podílu mezd na HDP mohou být doprovázeny řadou negativních dopadů v makroekonomických agregátech, jako jsou spotřeba domácností, investice soukromého sektoru, či spotřeba vládního sektoru. Příznivý vývoj v makroekonomické oblasti se při klesajícím podílu mezd nepromítá do odpovídajícího zlepšení příjmů domácností. Obdobně, srovnání zemí i vývoje v čase ukazuje, že vyšší podíl kapitálu je spojen s vyšší nerovností v rozdělení příjmů. Všechny tyto jevy nakonec mohou mít nepříznivé politické dopady ve smyslu poklesu důvěry občanů ve fungování ekonomiky a státu. Nabízí se sice argument, že nízké mzdy umožňují navýšit zisky firem za účelem zvýšení investiční činnosti a tím, zprostředkovaně, také vznik pracovních míst. Výzkumy však ukazují, že v rozvinutých zemích nebyl přesun v rozdělení příjmu od pracovní síly směrem ke kapitálu doprovázen nárůstem investiční činnosti. Klesající podíl příjmu připadající pracovní síle tak negativně dopadal na soukromou spotřebu, nebyl vyrovnán růstem investic a celkově tedy pro zachování celkové poptávky vedl k vyšší závislosti na úvěrech domácností a/nebo na čistých exportech.

Nerovnosti ve mzdách

V kontextu rostoucí mzdové a příjmové nerovnosti patrné v rozvinutých zemích v posledních dekádách se ukazuje jako výrazný problém to, že významná část obyvatel s příjmy pod prahem chudoby je zaměstnaná, ale pracuje za nízké mzdy (nízká mzda bývá pro tyto účely obecně definovaná jako dvě třetiny mzdového mediánu, tedy střední hodnoty mzdového rozložení). Například v roce 2018 v EU-28 žilo 9,4 % všech zaměstnanců v domácnostech klasifikovaných jako chudé (v Česku 3,4 %). Práce za nízké mzdy a chudoba jsou sice odlišné koncepty, neboť příjmová chudoba se odvozuje od příjmů všech členů domácnosti, zatímco práce za nízkou mzdu je jevem individuálním. Do velké míry spolu ale souvisejí: rostoucí zaměstnanost za nízké mzdy zvyšuje riziko chudoby na úrovni domácností. Vedle blízkého vztahu k chudobě má fenomén nízkých mezd v Česku ještě jednu důležitou a velice aktuální blízkou souvislost, kterou je zadluženost a s tím související alarmující podíl dlužníků v exekuci.

Podíl zaměstnanců pracujících za nízké mzdy (tedy pod dvěma třetinami mzdového mediánu) dosahoval v roce 2014 v Česku 20,3 %. Tato hodnota Česko řadí mezi země s vyšším podílem nízkoplacené práce, na žebříčku evropských zemí zaujalo 9. nejvyšší pozici z 25 zemí s dostupnými údaji. Podíl nízkoplacené práce zde vykazoval jasný rostoucí trend až do roku 2005. V reakci na ekonomickou recesi let 2008/2009 se zvýšil jen mírně a v posledních letech se pohybuje okolo 20% hranice. Výsledky dostupných studií ukazují, že výskyt nízkých výdělků bývá obecně vyšší v zemích, kde je vyšší mzdová nerovnost. Celková nerovnost v rozložení mezd měřená jako podíl devátého a prvního mzdového decilu se v Česku zvyšovala až do roku 2010 a po určité stagnaci došlo k jejímu výraznému poklesu po roce 2015. V evropském srovnání se Česko svou mzdovou nerovností řadí mezi země s průměrným stupněm nerovnosti.

Graf 2. Podíl zaměstnanců pracujících za nízké mzdy a celková mzdová nerovnost v Česku, 1996-2018

Zdroj: OECD (2020), "Earnings: Gross earnings: decile ratios", OECD Employment and Labour Market Statistics (database), doi.org/10.1787/data-00302-en (accessed on 10 April 2020).
Poznámka: Údaje za roky 1998 a 2000 nejsou dostupné, zobrazené hodnoty jsou aritmetickým průměrem hodnot předchozího a následujícího roku. Celková mzdová nerovnost měřena jako decilový poměr D9/D1.

Důležitým aspektem nízkoplacené práce je, že nepředstavuje pouze nízkou úroveň příjmu, ale často je také spojena s vyšší příjmovou nestabilitou. V evropských zemích je riziko stát se nezaměstnaným či ekonomicky neaktivním výrazně vyšší pro ty, kteří vydělávají nízké mzdy, než pro zaměstnance na vyšších příčkách mzdového žebříčku. Nízké mzdy jsou ve větší míře spojeny s prekarizovanými formami práce: prací na částečný úvazek, prací na dobu určitou nebo přímo se zapojením v neformální ekonomice nekryté jakoukoli ochranou zaměstnanců. To zvyšuje celkovou volatilitu příjmu nízkoplacených zaměstnanců a v podmínkách ekonomické krize to znamená, že tito lidé nesou nepříznivé ekonomické dopady ve vyšší míře než ostatní. 

Mezi zaměstnanci pracujícími za nízké mzdy jsou více reprezentovány ženy. Podíl žen pracujících za nízké mzdy je v Česku téměř trojnásobný oproti mužům. Nízké mzdy jsou také neproporcionálně koncentrované ve vybraných sektorech ekonomiky, jako je maloobchod, pohostinství a ubytování, doprava, či sociální služby. Mnoho z těchto sektorů je typické vyšším zaměstnáváním žen. Výrazně vyšší podíl zaměstnanců pracujících za nízké mzdy v Česku je mezi lidmi staršími 45 let, dokonce více než mezi mladými zaměstnanci – to je v Česku výrazný rozdíl oproti jiným evropským zemím. Zároveň tento fakt naznačuje, že nízké mzdy zde nejsou primárně fenoménem týkajícím se mladých absolventů, kteří nízkou odměnu za svou práci přijímají na začátku své kariéry a do budoucna mohou počítat se zvýšením jejich mzdy.

Mzdová mobilita

Výrazné rozšíření práce za nízké mzdy by přitom nemuselo představovat větší společenský problém, pokud by nízkoplacená zaměstnání sloužila jako odrazový můstek na cestě k lépe placené práci. To se však nezdá být pravdou v mnoha rozvinutých zemích včetně Česka: nízkoplacená práce pro mnoho zaměstnanců představuje přetrvávající a navracející se stav. O nízkoplacených zaměstnáních se proto často mluví jako o „lepivých“. Nejenže v těchto zaměstnáních lidé mají tendenci zůstávat dlouhodobě, ve srovnání se zaměstnanci pracujícími za vyšší mzdy mají ale také větší pravděpodobnost, že spadnou do nezaměstnanosti nebo úplně opustí pracovní sílu. Práce za nízkou mzdu také představuje významný kanál pro opakovanou nezaměstnanost a významně zvyšuje její pravděpodobnost. Naopak, pravděpodobnost opakované nezaměstnanosti se snižuje prostřednictvím přechodu do práce za vyšší mzdu. Výzkumy pro řadu evropských zemí ukazují, že práce za nízké mzdy pro mnoho pracovníků představuje past, ze které je velmi těžké se vymanit.

Práce za nízkou mzdu pak může zaměstnancům v jejich kariérním a mzdovém postupu spíše uškodit, podobně jako „stigma“ nezaměstnanosti. Důvodem je znehodnocení lidského kapitálu zaměstnanců, nízkoplacená práce může sloužit také jako signál vůči zaměstnavatelům indikující nízkou produktivitu zaměstnance. V tomto smyslu se také například nezdá být obhajitelná pozice, že v rámci boji proti chudobě je lepší, když člověk přijme jakékoli nízkoplacené zaměstnání než když nepracuje vůbec. V mnoha případech takový krok nemusí vést ke zlepšení výhledu na budoucí zaměstnání, ale právě naopak může budoucí vyhlídky dokonce poškodit.

Ekonomická krize a pokles mezd

V současné krizi můžeme očekávat, že ekonomický útlum bude mít pro vývoj mezd důsledky podobné jako v krizi z roku 2008/2009, ale s velkou pravděpodobností výrazně silnější. Pokles mezd již nyní zažívají zaměstnanci napříč profesním spektrem. Je otázkou, do jaké míry mzdová hladina poklesne a jak dramatický bude tento vývoj ve srovnání s ostatními zeměmi, nicméně i přesto lze očekávat, že dohánění mezd vyspělejších zemí nebude několik let na pořadu dne.  Lze také očekávat, že se ekonomická krize odrazí v dalším nárůstu zaměstnanců vydělávajících nízké mzdy, ať už v krátkodobém, nebo střednědobém horizontu.

V reakci na ekonomickou krizi může mzdová flexibilita a pokles mezd omezit dopady na propouštění zaměstnanců a růst nezaměstnanosti. Vedle samotného poklesu mezd jako takových má samozřejmě stejný vliv i propad příjmů živnostníků. Přestože jejich příjem nespadá do kategorie „mzda“, reálné dopady na jejich životní úroveň jsou srovnatelné.

S nižšími mzdami a obecně příjmy obyvatel jsou spojená významná rizika. Může dojít k dramatickému snížení životní úrovně obyvatel, zejména těch s nejnižšími mzdami, kteří jsou v současné krizi nejohroženější. Nízké mzdy a z nich plynoucí  nižší  příjmy domácností dále v duchu tradiční keynesiánské ekonomie mohou vést k omezení domácí poptávky a slabá spotřeba domácností pak do budoucna může limitovat ekonomické oživení.

Nízké mzdy v řadě domácností také vedou k rostoucím dluhům, kterými lidé financují své nezbytné výdaje. Přitom zadluženost domácností a zejména velice vysoký podíl obyvatel v exekuci představovala v Česku výrazný problém ještě před rokem 2020. V tomto směru lze tedy očekávat další zhoršení situace dlužníků.

Role státu

Jako hlavní argument pro nižší mzdy v zemích střední a východní Evropy často slouží rozdíly v produktivitě. Řada studií však ukazuje, že tyto rozdíly nedovedou vysvětlit mzdové nerovnosti mezi evropskými zeměmi. Některé výsledky dokonce naznačují, že mzdové rozdíly mezi západními a východními zeměmi EU nelze vysvětlit měřitelnými rozdíly v charakteristikách ovlivňujících produktivitu, odlišnou dovednostní strukturou pracovní síly ani sektorovou strukturou ekonomik. Vliv pak mohou mít takové neměřitelné faktory ovlivňující produktivitu, jako je kvalita vzdělávacího systému či systém inovací, nebo faktory institucionálního charakteru.

Podle ekonomické teorie je klíčovou determinantou mzdy právě produktivita, která je ovlivněná mimo jiné vzděláním. Vzdělání proto významně snižuje riziko zaměstnanosti za nízkou mzdu na úrovni jednotlivce. Orientace ekonomiky na aktivity s vyšší přidanou hodnotou, stavějící na vyšší produktivitě, vyšších znalostech a dovednostech, investicích do technologií, výzkumu a vývoje, může následně přinést vyšší mzdovou hladinu v celé zemi, ale také ovlivnit rozložení příjmu ve smyslu snížení mzdových nerovností. Jako klíčové se tedy jeví role vzdělávacího systému, investice do vzdělání a dovedností, výzkumu a inovací a vytvoření odpovídajících institucionálních struktur, které povedou ke zvýšení produktivity jakožto klíčové determinanty mezd. Je zřejmé, že tato změna je dlouhodobého charakteru a je pro ni zcela zásadní aktivní role státu.

V překonávání nepříznivého mzdového vývoje v důsledku ekonomické krize v krátkodobém a střednědobém horizontu může významně pomoci mzdová politika státu, a to ve smyslu udržení jak přijatelné úrovně, tak stability příjmu ohrožených skupin zaměstnanců. Na základě výsledků dosavadního výzkumu se v rámci institucionálních faktorů trhu práce jeví být významnou minimální mzda, systém dotací na krátkodobé zkrácení pracovní doby zaměstnanců (program Kurzarbeit) a také sociální dávky vázané na zaměstnání i zaměstnáním nepodmíněné či role odborového vyjednávání. Tyto instituce dohromady mohou pomoci udržet inkluzivní trh práce, snížit příjmové nerovnosti a udržet stabilní domácí poptávku, která ve výsledku umožní udržitelný ekonomický vývoj. Následující část se podrobněji zabývá rolí minimální mzdy.   

Minimální mzda

Minimální mzda je v Česku velice nízká ve srovnání s ostatními zeměmi EU, a to jak v absolutním vyjádření (v roce 2019 sedmá nejnižší vyjádřeno v eurech, v přepočtu podle parity kupní síly pátá nejnižší), tak jako podíl na průměrné mzdě (od roku 2011 úplně nejnižší). Její vliv je do určité míry umocněn systémem zaručených mezd, který v Česku funguje od počátku 90. let a představuje v mezinárodním kontextu zcela neobvyklý způsob úpravy výdělků zaměstnanců na vyšších mzdových úrovních. Zaručené mzdy určují spodní hranice pracovních příjmů pro různé skupiny zaměstnání a vztahují se na zaměstnance, jejichž mzda není sjednána v kolektivní smlouvě. Osm skupin zaručených mezd je odstupňováno podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce a nejnižší zaručená mzda odpovídá minimální mzdě.  

Graf 3. Minimální mzda v Česku v evropském kontextu, 2018

Zdroj: Eurostat, Minimum wage database: Tabulky [earn_mw_avgr2] a [earn_mw_cur].

Ohledně nastavení minimální mzdy se v Česku každoročně vedou debaty mezi zástupci zaměstnanců, zaměstnavatelů a státem. Na straně zaměstnanců se často argumentuje tím, že česká minimální mzda je jedna z nejnižších v celé EU a dlouhodobě se v čistém vyjádření pohybuje pod hranicí chudoby samostatně žijícího jednotlivce. Často zaznívá i argument nízkých mezd ve srovnání s vyspělými evropskými zeměmi. Zaměstnavatelé se vyššímu růstu minimální mzdy naopak brání s odkazem na nedostatečný růst produktivity zaměstnanců placených za nízké mzdy a výraznými negativními dopady zvýšení minimální mzdy na hospodaření firem. Jako významná zátěž pro firmy se často zmiňují i zaručené mzdy, jejichž ekonomická racionalita, efektivita i sociální funkce jsou poměrně sporné.

Česko patří dlouhodobě mezi země s vysokým zdaněním práce. Celkové daňové zatížení mzdy zohledňuje poměrný rozdíl mezi náklady na zaměstnance, které nese zaměstnavatel (mzda, sociální odvody, celkové mzdové náklady), a čistou mzdou, kterou obdrží zaměstnanec (opět po zaplacení daní a sociálních odvodů, případně zahrnuje i případné sociální dávky a příspěvky). Tento ukazatel tedy může sloužit jako měřítko jak motivace k práci na straně obyvatel, tak motivace k najímání pracovníků na straně firem. Celkové daňové zatížení zaměstnance pracujícího za průměrnou mzdu bylo v Česku v roce 2018 43,8 %, přičemž průměr EU-28 činil 39,9 %. Ještě větší rozdíly byly patrné pro zaměstnance, jejichž mzda dosahovala pouze poloviny průměrné mzdy: zatímco v Česku z této částky celkové zdanění ukrojilo 38,9 %, v evropském průměru jen 31,9 %. Tyto velké rozdíly jsou zejména patrné pro zaměstnance žijící v samostatné domácnosti a bez dětí. V domácnostech s dětmi má velkou roli vyplácení daňových bonusů na děti, takže daňové zatížení zaměstnance žijícího v domácnosti se dvěma dětmi je v Česku srovnatelné s průměrem EU. V případě minimální mzdy činí v Česku daňové zatížení v roce 2020 38 % (náklady zaměstnavatele na zaměstnance pobírajícího nejnižší možný výdělek jsou 19 535 Kč, ze kterých zaměstnanec obdrží po zdanění 12 123 Kč).

Snížení výrazného daňového zatížení nízkých výdělků se proto nabízí jako jedna z vhodných cest, jak ulevit v krizovém období firmám a zároveň zachovat životní úroveň zaměstnancům, kteří nízké mzdy pobírají. Udržení výše minimální mzdy i v krizových časech a další růst do budoucna na druhou stranu může pomoci snížit výrazné sociální dopady ekonomické krize pro ty nejvíce zranitelné skupiny obyvatel. V ekonomické recesi z roku 2008/2009 Česko neměnilo nastavení minimální mzdy, nicméně většina vyspělých zemí světa minimální mzdu zvýšila s cílem udržet životní úroveň a kupní sílu nejníže placených zaměstnanců v průběhu krize a podpořit domácí poptávku. Případné negativní důsledky rostoucí minimální mzdy v oblasti zaměstnanosti závisí na její relativní výši a širším ekonomickém kontextu. V Česku se negativní dopady rostoucí minimální mzdy na zaměstnanost zatím zdají být omezené. Proto se lze domnívat, že do budoucna existuje prostor pro pokračující růst minimální mzdy doplněný změnou v oblasti zdanění nízkých výdělků, tak aby se čistá minimální mzda zvedla nad práh chudoby. Naopak, role zaručených mezd by mohla být do budoucna přehodnocena a v případě, že nebudou identifikovány jejich jasné společenské cíle a dopady, nabízí se tento komplikovaný systém úplně zrušit.