Prostřednictvím několika analytických sond do poezie, prózy a filmu českého socialistického realismu v letech 1948–1955 zkoumá tato monografie podstatu znakového systému, v němž na jedné straně stojí pevná mocenská síť institucí, na straně druhé různé formy subjektů (přátelských i nepřátelských, modelových i odstrašujících, poslušných i odporujících). Základem je tázání po povaze symbolického pole, které je v této ideologické komunikaci utvářeno: Co to vlastně byl onen neomylný a epochální socialistický realismus? Z jakých zdrojů čerpala jeho česká varianta? Jaké sovětské modely byly přejímány, které naopak potlačovány? Jakou podobu ideální skutečnosti dobová literatura generovala? V návaznosti na sémiotické analýzy Vladimíra Macury a rozsáhlou inspirativní anglo-americkou tradici reflexe mýtů a rituálů socialistického realismu usiluje tato monografie nazřít český stalinismus nikoli jako významově petrifikované pole, ale jako dynamický prostor, v němž se srážejí různé perspektivy, tradice, snahy podmanit si skutečnost v její celistvosti i ideologické strategie „apelace“ subjektů.